Povídka: Třetí přikázání
I.
Velký pátek je vskutku sváteční den, a ten světil od dětství, jak ho to naučila babička. Zapamatoval si den přísného půstu a tu zvláštní atmosféru smutku, aniž by se pídil po podstatě a nějak o tom usilovně přemýšlel. Venku bylo krásné jarní počasí, všechno nasvědčovalo tomu, že stráví chvíle klidu, že bude poslouchat hudbu a držet páteční půst. Půl jedné, řekl si, snad mi dnes dají všichni pokoj. Do oblíbeného šálku s růžičkou, který si zapomněla odnést jeho druhá žena, si nalil kávu a pohodlně se usadil k televizi.
Vrchní komisař byl zásadový člověk, a proto málokdo ho z jeho blízkých chápal. Životní zkušenosti a odsloužené roky na jednom místě ho naučily soudnosti, sebeovládání, umění pevného úsudku a sebekázni. Dvě ženy, které prošly jeho životem, vynesly nad ním nemilosrdný rozsudek: “Ty mne nemiluješ.“ Ale každá z nich zanechala v jeho mysli pomníček, který upomínal na to, jaký by mohl žít život, kdyby nebyl právě vrchním komisařem na oddělení vražd. Verdikt těch žen byl podepřen neotřesitelnými důkazy: když tě potřebuji, tak tu nejsi; nebo, zapomněl jsi na mé narozeniny, ale kdy se máš dostavit na místo činu, to nezapomeneš, viď; všichni jezdí na dovolenou, jen my trčíme v Praze, protože zrovna se někomu zlíbí někoho zavraždit. Přišly jiné události. V tom každodenním kolotoči neměl čas vzpomínat, přemýšlet a zatvrzovat se; každá z nich přinesla do mého života něco pěkného, pomyslel si, každá věděla, koho si bere. Ve svém rozjímání ani neslyšel zvonek u dveří, ale probralo ho silné klepání. Vstal a podíval se dveřním kukátkem, kdo zrovna teď má tak napilno. Zrovna policejní doktor, asi mu nese výsledky pitvy. Otevřel dveře a on se vhrnul do místnosti.
„Mám to,“ zvolal udýchaně a podával mu složku.
„To je dobře. Ale víš, že je dnes sváteční den?“
„Ani jsem si nevšiml. A jaký?“
„Ty máš fakt dost. Velký pátek. Den půstu.“
„Jo, to vím, však jsem do rána vypil jen kafe. Ředitel mne honí od rána. Potřebuje vyřešit ten případ. A poslal mne za tebou. Tomu je jedno, že je sváteční den.“
„Tak pojď dál, zuj se, umyj si v koupelně ruce a já ti uvařím další kafe.“
Docela byl rád, že přišel, ještě radši, že přinesl dokumenty o ohledání oběti a že si s ním v klidu vypije kávu. Vypnul stereo a pustil televizi.
„No jasně, Ježíšova kauza,“ řekl a posunkem se zeptal, zda si může zapálit.
„Ty o tom mluvíš, jakoby to všechno znal,“ usmál se komisař.
„Nechodils do náboženství, do kostela, nečteš knížky?“ zeptal se doktor a zapálil si cigaretu.
„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel,“ řekl a otevřel slohu, kterou před tím pohodil na stolek.
„To je zajímavý, Velký pátek světíš a nevíš, co se stalo, smál se doktor.
„Já na to nemám čas. A proč tomu říkáš Ježíšova kauza?“
„Protože je to důležitý,“ řekl doktor a usrkl si kávy, „ale kafe děláš výborný.“
Vrchní komisař listoval v papírech.
„Jo, je to přesně, jak jsem předpokládal,“ řekl, zavřel desky a dal je zase na místo, kde ležely před tím.
„Takže, pachatel je pravděpodobný?“
„No, hodně jsi to posunul,“ usmál se vrchní komisař, „jsi pašák.“
„Proč důležitý?“ vrátil se vrchní komisař k tématu.
„Zabili nevinného,“ odpověděl doktor a upřel oči na obrazovku.
„Tak už to v životě chodí. Na světě umírá spousta nevinných lidí,“ podotkl vrchní komisař.
„To máš sice pravdu, ale ti, co ho odsoudili, věděli, že je nevinen. A my soudíme živé a ne mrtvé, i když zase tak nevinní nebyli a stali se obětmi pomsty, odvety, závisti, chamtivosti,“ řekl doktor a sepjal ruce za hlavou. Nechtěl se pouštět do takových filosofických úvah, zrovna teď, ale musel si přiznat, že ho často napadaly při pitvě.
„Ti co dnes zabíjejí nevinné, se tím nějak nezaobírají,“ odtušil komisař.
„Jenže, Ježíš právě nastavil ty mravní zásady, nad kterými dnes přemýšlíme, lámeme si hlavy, neumíme s nimi dobře zacházet. Vzpomínáš na tu holku, co ji vrah zbil, málem uškrtil a nakonec zastřelil?“ zeptal se ho doktor a otočil k němu hlavu.
„Vzpomínám, to bylo někdy v březnu. Nakonec ho neodsoudili, protože mu psychiatr napsal posudek, že trpí duševním poruchou, ale skončil v detenčním ústavu. Teď opravdu nevím, co je horší, zda se dát zavřít do kriminálu, nebo detence. Tak jak tak, jeho život, jak ho mohl žít, skončil,“ odpověděl doktor a ta vzpomínka na ten případ v něm vzbudila dávný pocit marnosti.
„A stačila jedna chvíle, která o něm rozhodla. Ta holka ho měla ráda, četl jsem její deník, měl šanci. Co rozhodlo, že v té osudné chvíli, toho dne, v té minutě vyhasly svým způsobem dva životy?“ zeptal se doktor jakoby pro sebe.
„Je to všechno absurdní,“ odpověděl komisař a naznačil, že se mu o tom už nechce diskutovat. Doktor to pochopil. Oba upřeli pohled na televizi.
„Nechtěl jsi snad naznačit, že se tato, jak říkáš, kauza, opakuje?“ obrátil k němu hlavu vrchní komisař.
„Chtěl,“ řekl doktor a zapálil si cigaretu. Komisař se v duchu podivil, že se mu zachvěla ruka.
„Je to jednoduché. Na pozadí dění se vynoří někdo, kdo by chtěl změnit lidi a vypráví jim příběhy. Ty pasují na obecné myšlení, nic nevyvrací, ale ukazují, že aby člověk se díval na všechny nespravedlnosti kritickým pohledem a neposlouchal jen to, co se mu vykládá. A právě ten kritický pohled je příčinou nenávisti, která ho dostala až na Golgotu. Tedy: někdo někoho zastřelí, nebo probodne či ho zavraždí fingovanou autonehodou, protože se bojí, že si lidé ve firmě, nebo kdekoliv jinde, uvědomí jeho podvody a možná i zločiny. Chápeš?“ řekl doktor a nakonec od televize odvrátil oči.
„Dobře to chápu. Pak zazvoní o půlnoci telefon a já musím na plac,“ dodal komisař.
Najednou ho sevřela lítost. Nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně. Bylo mu líto těch dvou děvčat, před nimiž upřednostnil svou práci, která se v tuto chvíli zdála hnusná. Bylo mu líto, že nad ničím nepřemýšlel, jen konal a cítil se vinen, že se dal jimi opustit a poslal je do světa, v němž nemusely zákonitě dobře skončit. Vzpomněl si na celou řadu pozůstalých, kteří jakoby stály pod křížem svých nejdražších a přihlíželi děsivým koncům. Ani v tomto poznání nemá právo zvednout telefon vytočit Bětčino či Adélčino číslo a zeptat se jich, jak se jim daří. A bude vypadat jako pitomec, jakoby se ji vysmíval.
„Co je s tebou?“ zeptal se ho doktor, když pohlédl do jeho smutné tváře.
„Nějak mne to vzalo,“ řekl, dáme si trochu whisky.“
Postavil před něho sklenici a nalil mu, sobě také.
„Tak na ten Velký pátek,“ řekl s úsměvem, ale oči se neusmívaly.
Když osaměl, chodil po pokoji a myšlenka na obě ženy ho neopouštěla. Jakým právem jsem jim ublížil? V rozkvětu života se z nich staly rozvedené ženské. Bezdětné. Rozbil jsem jejich domov, o který pečovaly, zlomil jsem jim srdce, kdo mi odpustí? Jakou cenu měla moje práce před tím zázrakem, který se mi dostal skrze lásku mých žen? Co je do půstu, když nejsem schopen změnit sám sebe?
II.
Od toho svátku přemýšlel, co se životem. Změnil se. Konečně prohlédl, v čem a jak žije. Kdyby se všechno vrátilo, nikdy bych neobětoval svůj život a životy mých blízkých za svou tvrdohlavost, neústupnost a lhostejnost. Jsem přeci vystudovaný právník, proč nedělám právní praxi? Musím z toho tygra seskočit.
„Co je s tebou?“ zeptal se ředitel. Vrchní komisař byl podrážděný, to ještě nezažil.
„Já bych tady chtěl skončit, řekl vrchní komisař.
„Ty jsi dobrý, celé oddělení jsi dal dohromady, máš za sebou pár let úspěšného života, slušnou kariéru. Zbláznil jsi se?“
„Ne, nezbláznil. Kvůli té práci jsem obětoval všechno, i dvě ženy.“
„Ale ty tě opustily ne? Neměly pochopení. Ani ta moje nemá pochopení.“
„Chtěl bych si zavést právní praxi,“ řekl vrchní komisař.
„No, to je docela dobrý nápad. Hele, jestli ses rozhodl, napiš si výpověď. Já tě tu držet nebudu. Za pár měsíců jdu do důchodu, a kdo ví, kdo po mně nastoupí. Myslel jsem na tebe, ale neradil bych ti to. Hledej si své štěstí a zapomeň.“
Ještě ten den napsal výpověď a rozhodl se, že udělá všechno, aby se dal dohromady. Musel se vybrat zbytek dovolené, může se nyní procházet po Praze. Najednou se mu ulevilo. Už ho zločiny nebudou budit, mrtví nebudou rušit jeho klid a bude se věnovat živým. Zdálo se mu, že je to snadný krok. Rozloučil se z kolegy a ředitel mu nabídl, že ho může kdykoliv navštívit, že ho chápe. Domů šel kolem dvanácté hodiny, právě vyzváněly zvony. Zastavil se a poslouchal jejich zvuk. V tom do něho někdo vrazil. Vzpamatoval se. Starší pán se mu omlouval.
„Promiňte, já špatně vidím.“
„Nic se nestalo,“ usmál se na něho.
„Nemohl byste mne dovést do kostela? Ten naproti.“
„Ale klidně, opřete se o mne.“
„Vy jste z Prahy?“ zeptal se ho ten muž.
„Ano, jsem.“
„A co děláte?“
„Dnes nic, podal jsem výpověď u policie, nyní pomýšlím si zřídit právní kancelář.“
„To je těžká služba,“ řekl starý pán, „a hele, už jsme na místě. Taky jsem býval právníkem, vím, o čem mluvíte. Člověk hledá spravedlnost, a pak zjistí, že není nikde jinde, než v lidském srdci.“
Podali si ruce.
„Hodně zdaru, mladíku, jen tak dál.“
„Děkuji.“
„Určitě se zase někdy potkáme,“ usmál se stařec.
Obrátil se a šel na Novotného lávku, aby rozptýlil své myšlenky pohledem na Vltavu a Hradčany.
„Ahoj, Honzo,“ pozdravil ho tak známý hlas, že s sebou trhnul a otočil se. Stál tváří v tvář Adélce, která držela za ruku dvouletého klučinu.
„Ahoj, Adélko,“ řekl a pohladil chlapce po hlavě.
„Máš krásné dítě,“ řekl se skrývanou lítostí.
Usmála se. Její pohled se opřel do jeho. Neuměl ještě číst z lidských očí, zvláště ne těch ženských.
„Co ty tady? Čekáš na někoho?“
„Ne, oslavuji.“
„A co, smím-li se zeptat.“
„Dnes jsem dal výpověď ze služby.“
„Aha. A proč? Vždyť jsi měl tu práci tak rád.“
„Možná proto, Adélko, abych tě tu potkal,“ zasmál se a pohladil zase chlapce, který na něho koukal.
„No, tak jsi nikdy neuvažoval.“
„Ne, neuvažoval,“ přiznal se, „ty ses vdala?“ zeptal se, protože nemohl vydržet, aby se nezeptal.
„Jsem svobodná matka,“ řekla, „není to žádný med, ale školu jsem dokončila. Potom, co to mezi námi … však víš, jsem musela udělat všechno, abych uživila dítě.“
Na nic se neptal, zřejmě pochopil, ale nebyl si jistý.
„A co budeš dělat teď?“ zeptala se.
„Právní praxi. Založím kancelář, advokátní zkoušky mám. Snad se to podaří.“
„To ti přeji. A ty ses oženil?“
„Ne, nikoho nemám, jsem sám. Nechceš se projít?“
„Jen jsme si vyšli na procházku a nemám s sebou kočárek.“
„Tak víš co, já koupím malému nový. Pojď se mnou, koupím mu pořádné vozítko.“
„Ale, Honzo, to nejde.“
„Proč by to nešlo? Bojíš se, že mi budeš dlužná? Nemluv a pojď.“
Pálila ho otázka, zda ten malý není jeho syn, ale nechtěl to všechno zkazit. Jen žádné výslechy. Ona to řekne sama. Musím počkat.“
Vzal chlapce do náruče, ani se nebránil.
„Tak, vybírej, ať je to pořádný kočár, na ceně nezáleží.“
Byla celá rozpačitá, každý kočárek si prohlédla a pak ukázala na modrý.
„Fajn,“ řekl,“ ten je praktický, dá se různě polohovat.“
Postavil chlapce na zem a ten se chytil máminých sukní.
„Podívej, jaký ti tatínek koupil krásný kočárek,“ řekla a pohladila ho něžně po hlavě.
Myslíš, milý čtenáři, že to byl zázrak? Pokud to byl, pak se stal v jeho obráceném srdci, protože ztratil pýchu a našel tu pravou cestu. Ano, ano, vzali se, vytvořili krásný domov a obnovili své sliby lásky. Tak to má být.