Povídka: Osamělý muž.
I.
„Já za to nemůžu,“ řekla drobná starší paní, když byla dotázána policistou, který byl pověřen vyšetřit smrt pana Hanáka včetně vyloupení jeho bytu druhou noc po jeho odvozu z domu.
„Paní Fillová, ale vy bydlíte v sousedním bytě, určitě jste musela zaslechnout nějaké podezřelé chování a hluk. Pan Hanák neměl příbuzné v Brně, a tudíž jistě nikdo neočekával, že by se ti pražští tak rychle dostavili a zmocnili se věcí v bytě.“
II.
Paní Fillová stála mezi dveřmi v domácích šatech a zástěře, z bytu bylo slyšet hučet pračku a šířila se z něho vůně domácího oběda. Policista už tušil, podle svých zkušeností, že z té paní nedostane žádnou informaci. Jediné, co ji nyní zajímalo, aby se nesrazila omáčka, nepřelila varem polívka a nerozvařily se knedlíky. Přesto její výraz tváře byl dobrotivý a starostlivý. Myslela na ty své živé více než na mrtvého pana Hanáka, který ji sotva pozdravil, když ještě žil a to bylo před dvěma dny. Ale nyní se výraz tváře změnil, už neměla čas na výklady, které k ničemu nevedly.
„Pane, já vás plně chápu, že si slibujete odemne nějaké svědectví o krádeži v bytě, ale já jsem opravdu nic neslyšela. K panu Hanákovi jsem nechodila, takže ani nevím, co v bytě měl a nemluvila jsem s ním, kromě pozdravu. Nic o něm nevím ani o lidech, kteří mrtvého okradli. Já nic nevím.“ Policistovi se to zdálo neuvěřitelné až do chvíle, kdy ho pozvala dál a ukázala mu byt. Stěny byly zastavěny krásnými a plnými knihovnami, takže by hluk ze soudního bytu nemusela slyšet a ložnice byla daleko od vchodových dveří. Při prohlídce bytu byla trochu nervózní, ale slitovala se a uvařila mu kávu a přidala zákusek. Neodmítl. Žádné svědectví už z ní nedostal.
III.
Když seběhl do druhého patra, dveře jednoho bytu se prudce otevřely a zasáhla ho vůně oběda. Už dostal hlad, ještě, že měl v sobě ten výborný zákusek.
„Pane komisaři, pojďte dál,“ zašeptala paní v zástěře a téměř ho vtáhla dovnitř.
„Vy vyšetřujete smrt pana Hanáka a krádež v jeho bytě, že? Jo, Fillová by vám nic neřekla, i kdyby něco věděla. Ona ho má u celníků, víte?“
„To nevím,“ usmál se a vešel do vzorně uklizeného bytu. Uprostřed kuchyně stál bílý masivní stůl a kolem něho židle.
„Tak co mi chcete říci, paní Procházková?“
„Já jsem v noci slyšela, že někdo jde nahoru. Bylo to víc lidí. Koukla jsem se přes dveřní kukátko. Nedělali žádný velký hluk. Slyšela jsem, že odemykají dveře, měli tedy klíče. Tiše jsem vyběhla do schodů, bylo to u Hanáka. Pomyslela jsem, že jsou to příbuzní pana Hanáka. Rychle jsem se vrátila. Na chodbě nesvítilo světlo a oni si taky nerozsvítili. Za hodinu se vraceli a měli dva kufry. Šli potichu, pak jsem slyšela startovat auto. Víte, pan Hanák měl nějaké sbírky, které byly zřejmě cenné. Tak si je odnesli, aby je někdo jiný neukradl. Pan Hanák měl hodně příbuzných.“
„Měla jste nás zavolat,“ řekl zklamaně.
„Jo, já vás zavolám a oni se mi pomstí. Na to já nemám. Ale chyba byla, že jste po jeho smrti nezapečetili byt. Měli váš zavolat ti, co ho odváželi.“
„A jak se dozvěděli, že je pan Hanák mrtvý?“ zeptal se policista, „a kdo jim vlastně otevřel?“
„Je možné, ale já o tom nevím, že byl někdo u něho, někdo blízký, protože mu asi nebylo dobře, tak to někomu oznámil. Byl u něho ve smrtelnou hodinu, a když ho odvezli, zřejmě zavřel byt a odešel. My se tady moc neznáme a já se nechci dostat do problémů. Tedy, nemohu nikoho podezírat. Jeho příbuzné jsem neznala a kromě pozdravu jsme se spolu nebavili. Jen vím, že měl hodně příbuzných, protože se k němu sjížděli o svátcích. Jinak žil velmi osaměle a zabýval se tou svou vědou.“
Napadlo ho, že byl prostě starý muž, osamělý možná z vlastní vůle a upnutý na svou práci, která mu osamělost nedala pocítit. Možná, že od nikoho nic nechtěl a nečekal. Zapsal si něco z toho, co mu říkala, a chtěl odejít.
„Počkejte, já vám zabalím kousek dortu na cestu.“
Nemohl odmítnout. Blížila se už druhá hodina odpolední a on nestihl oběd. Tudíž neodmítl. Seběhl dolů na ulici a rozhlédl se, kam zaparkoval auto. Bylo před drogerií a seděl v něm kolega, který se cpal kebabem.
„Co tu proboha děláš?“
„Šéf mne poslal, abych ti pomohl. Tak jsem tady.“
Sedl si za volant, nastartoval vůz a zamířil k úřadu pět minut před poradou. Dal si dohromady všechny svědecké výpovědi a sedl si za stůl a čekal, až přijde na řadu. Měl hořký pocit, že vlastně celé resumé toho případu je o tom, že v jednom domě žil starý vědec, který byl zvyklý celý život se obětovat vědě, a jeho nejbližší se s tím smířili. Možná, že i vázla mezi nimi komunikace a proto ho neobtěžovali a lidé v domě také ne. Možná, že celé to příbuzenstvo se mezi sebou nesnášelo, a když umřel, někteří se rozhodli vzít z jeho bytu něco velmi cenného, aby to někdo neukradl. Když na něho přišla řada, přednesl to, na co přišel a pokusil se o závěr, na který myslel.
IV.
Za dva dny na to se mu ohlásil doktor Hanák, pozůstalý po profesoru Hanákovi. Zda s ním může mluvit.
„Ano, dostavte se co nejdříve. Dveře č. 183.“
Přišel za hodinu. Pod kabátem měl lékařský plášť a bylo znát, že se jen vzdálil z práce.
„Pane komisaři, v den smrti jsem šel za otcem, protože mi řekl, že mu není dobře. Vzal jsem si volno z práce. Byl jsem u něho a ošetřoval jsem ho, jsem totiž internista, ale tatínek byl na tom špatně a do nemocnice nechtěl. Ono by mu to ani nepomohlo. Dokud mohl mluvit, tak mne pověřil, abych po jeho smrti nenechal v bytě jeho sbírky, ale odnesl je i s jejich seznamem do muzea, že ředitel muzea o tom ví. Když jsme ho vezli do nemocnice, nedopatřením jsem to neoznámil rodině, byl jsem velmi smutný. Víte, my jsme měli tátu všichni rádi a on nechtěl, abychom se mu pletli do života. Něco psal a zřejmě to zavčas odeslal tam, kam to mělo přijít. Měl mnoho tajemství a já jsem mu je přál, stejně jako všichni ostatní. Respektovali jsme ho.“
„Takže sbírky jsou v muzeu, konečně nebyly majetkem rodiny, ale státu, že. Tatínek čeká na pohřeb a všechno je vlastně v pořádku. Pak budete čekat na pozůstalostní řízení, v němž se sbírky nebudou projednávat.“
„Přesně tak.“
V.
Zvláštní příběh, pomyslel si komisař. Kolik takových lidí je asi kolem nás a my je ani neznáme jménem. Je to zvláštní, že se skryly za závojem mlhy a není o nich slyšet, znají je jen akademické kruhy, jejich děti, příbuzní a žáci. A přitom by si zasloužili, aby se jim lidé přišli poklonit. Jejich tichá práce je takový kamínek do výstavby tohoto světa. Někdo je jednou objeví. Objeví jejich práci i sbírky a možná, že to bude v čase, kdy tyto znalosti budou chybět světu jako nový kamínek do celé mozaiky.