Poslední koncert
Poslední koncert
„Hezký koncert," řekla teta, sundala si rukavičky a otevřela kabelku. Dům, v kterém se koncert pořádal, stál v krásné zahradě, uprostřed té zahrady se vyjímala barokní kašna s chrliči a voda tajemně zvonila o její dno i okraje, na nich stály kamenné sošky faunů a nymf. Vyndala krabičku s cigaretami a zlatý zapalovač. Nabídla mi také, obě jsme si zapálily cigarety a dívaly se na stmívající se oblohu. Vzduch voněl jarními květy a travou.Hlavní bránou odcházeli návštěvníci koncertu a zřejmě měli také plno zážitků, protože tlumeně hovořili. A jejich hlasy zanikaly za nádhernou kovanou bránou.
Slunce zapadalo a loučilo se kouzelnými odrazy, do růžova zbarvenými. I já jsem v sobě cítila posvátné ticho a v přejemných harmoniích doznívala i hudba.
" Krásný večer," povzdechla se teta, " sedneme si ještě chvíli na lavičku, Ani se mi nechce domů."
Opodál byla příjemná lavička, obklopená právě kvetoucími keři.
Obě jsme usedly.Světla, která lemovala zahradu, se pomalu rozsvěcovala.
" Tak nějak si představuji posmrtný život. Klid, ticho, hudba, milostiplné pocity."
Sotva to dořekla, v tom nestřeženém okamžiku něco vzduchem zasvištělo a než jsem se vzpamatovala, teta s výkřikem klesla z lavičky na kolena a pak padla na zem. A - ticho. Úplně jsem zdřevěněla. Vůbec jsem nechápala , o co jde a vůbec mne nenapadlo, že by i mne někdo mohl zabít. Dívala jsem se strnule na ležící postavu, která se nehýbala a nevydávala ze sebe jediný hlásek. V tu chvíli jsem byla jako v transu. V zahradě nebylo živé duše. Trochu jsem se vzpamatovala a sáhla do kabelky pro mobil, vytočila jsem číslo 156 a oznámila jsem vraždu.
" Vaše jméno, příjmení, datum narození, číslo občanského průkazu." Na okrsku bylo i v noci živo. V místnosti, kde se mnou sepisoval protokol, jsem seděla s policejním důstojníkem. Automaticky jsem hlásila všechny údaje, které po mně žádal a vkládal je do počítače. Snažila jsem se ovládnout své emoce, abych byla schopná věcně svědčit a přispěla k odhalení toho, kdo mi zabil jediného člověka, kterého jsem měla ráda a který mi byl hodně blízký.
" Stav ?" zeptal se.
" Svobodná."
" Povolání ?"
" Překladatelka."
"Tak, popište mi přesně ten večer, co se přihodilo. "
Snažila jsem co nejpřesněji popsat celou situaci a udivilo mne, že jsem se dokázala na ní dívat z dostatečného nadhledu. Byla jsem klidná, nikoliv vlivem uklidňujících léků, které jsem odmítla. Můj život se tímto náhle změnil. Jako jediná dědička jsem se stala majitelkou nádherného domu s velkou zahradou a starožitnického obchodu.
" Takže, vy jste zaslechla výstřel. A nebála jste se, že vystřelí i po vás ?"
" Nedošlo mi to. Byla jsem úplně ztuhlá a zřejmě jsem měla velký strach, ale současně jsem nebyla schopná se pohnout ."
" Dobře, tak jste se dívala na tělo vaší tety a pak jste zavolala policii."
" Ano."
" Měla vaše teta nějaké nepřátele nebo dluhy nebo něco, co by vedlo někoho k vraždě ?"
" Ne, myslím si, že ne. Bylo jí skoro osmdesát let. Nikdy se mi s ničím takovým nesvěřila. Žily jsme samy. "
" Máte blízkého přítele ?"
" Myslíte milence ? Ne, nemám. "
" Čím se zabýváte ?"
" Jsem překladatelka."
" Asi se stýkáte s mnoha lidmi."
" Ano."
" Jak jste vycházela s tetou?"
" Byla moje nejbližší, jediná příbuzná."
" Neodpověděla jste mi na mou otázku."
" Vycházela jsme s ní velmi dobře. Byla to opravdová dáma."
Samozřejmě, že i když jsem s tetou žila spoustu let, neznala jsem podrobnosti z jejího života. Nesvěřovala se mi a já ani nestála o nějaké staré historie. Její manžel byl Francouz, brzy zemřel a já jsem ani nevěděla, co dělal, čím se zabýval. Zanechal jí po smrti velké jmění a protože brala život racionálně, snažila se obchodovat, aby se nerozptýlilo v nicotě. Žily jsme však vcelku skromně a stranou od lidí. Jen pár přátel a nějaké ty sedánky při běžných životních příležitostech. Hodně jsem se věnovala své práci a studiu, občas mi byl svěřen rozsáhlý překlad, kterému jsem se musela věnovat s péčí a prostředí domu i zázemí mi dovolovalo nerušeně pracovat.
Když jsem se vrátila z těch všech vyšetřování domů, popadl mne smutek. Teď jsem opravdu sama. A zrovna - takový deštivý jarní večer ! Napadlo mne, že si také jaro musí poplakat, ten nápad se mi hned z kraje zdál sentimentální, ale proč se neoddávat sentimentu ? A proto jsem se oddala svým pocitům, když jsem otevřela okno a do mého pokoje zavál takový svěží vzduch spolu s vůní deště. Rozsvítila jsem si lampu a pustila si krásnou romantickou hudbu, kterou mám vždycky připravenou ve svém přehrávači.Hodiny na komodě bily desátou večerní a můj kocour se protáhl a šel do předsíně se podívat, jestli jsem mu něco dobrého nepřihodila do misky. Jasně, že ano, však nebudu šetřit na svém nejlepším kamarádovi, který mi večer chodí příst do ucha své kocouří písně.
A najednou v tom tichu zaskřípěly na ulici brzdy a ozvala se hrozná rána. Tak jsem se lekla, až ve mně hrklo. Přehodila jsem si přes sebe župan a vyběhla z domu na ulici. Auto narazilo do sloupu s veřejným osvětlením. Sloup se prohnul a světlo svítilo přímo na střechu, takže jsem mohla rozeznat přes roztříštěné čelní sklo, že na sedadle, které bylo vyvrácené dozadu leží nějaký člověk. Zkoušela jsem rychle otevřít dveře, ale hned jsem předpokládala, že budou zamčené. Byl to okamžik, který se mi zdá nekonečný, než se kolem vyrojili lidé a někdo zavolal záchranku, policii a hasiče.
Viděla jsem mu do tváře. Byl to muž mezi čtyřicítkou a padesátkou, i přes to, že jeho tvář byla sevřená bolestí, byla hezká a jemná.
Dveře byly násilně otevřeny a dva muži ze záchranky vytáhli toho muže z auta. Položili ho na lehátko a zběžně prohlédli, do jaké míry je zraněný. Roztřásla mnou zima i jakýsi zvláštní, docela neznámý pocit strachu. Lidé se pomalu rozcházeli, protože je policisté rozháněli a já jsem zůstala stát jako přimrazená k chodníku.
" Umí tady někdo francouzsky ?" zvolal jeden ze záchranky.
" Já," řekla jsem a sama jsem slyšela svůj hlas, jak zní dutě.
" Pojďte sem, paní, zkuste nám přeložit, co říká."
Naklonila jsem se k němu nejblíže.
" Do nemocnice ne, volejte na francouzskou ambasádu, prosím," zašeptal mi do ucha.
Napadlo mě, že nemá zájem na tom, aby se ho kde kdo vyptával na totožnost.
" Neodtahujte mé auto, prosím," řekl těžce, když viděl, se blíží odtahové vozidlo.
" Chtěla bych mluvit s lékařem," řekla jsem záchranáři.
" Dobře," odpověděl a pokynul jednomu mladšímu muži, který si něco povídal s policistou.Ten měl v rukou jeho doklady, které vytáhl z auta a otevřel pas. Jean Herbert de Suisse, jsem si přečetla při pouličním osvětlení.
" Pane doktore, je ten člověk vážně raněn ?"
" Ne, naštěstí ne, jen pohmožděniny, ale musí do špitálu na pozorování."
" Pane doktore," zašeptala jsem a za loket jsem ho táhla stranou. Nechal se a naklonil ke mně ucho.
" Zřejmě je to diplomat a má něco v autě. Jestli je to možné, zaneste ho do mé vily, poskytněte mu péči a auto ať někdo odtáhne do mé garáže. Musím zavolat na francouzskou ambasádu, převezmou si jeho i nějaké věci a bude pokoj. Řekněte to policistům. Jestli má ten člověk imunitu ....."
" Má na autě pražskou značku," řekl doktor .
" Udělejte, co vám říkám a na mou odpovědnost." Řekla jsem to dost rozhodně. Pokynul policistovi a ten ke mně přišel s blokem a chtěl po mně mé jméno, příjmení a ta různá základní data včetně rodného čísla.
Pak až ho přenesli do pokoje, který jsem jim ukázala a posléze jsem otevřela garáž, aby tam mohli skrýt nabourané auto. Zamkla jsem garáž a šla nahoru, abych se podívala, jestli ho doktor ošetřil a jestli nemá další pokyny k jeho ošetřování."
" Teď bude spát a vy to raději rychle oznamte jeho ambasádě, ať nedělají policajti zbytečný zmatky. "
Jakmile odešli, nalistovala jsem si ve svém telefonním seznamu číslo francouzského konzulátu. Mívali vždycky noční služby. Nikdo to nebral. Tak jsem zkusila číslo přímo na ambasádu, určitě je tam na recepci nějaká služba. Zachvíli se mi ozval ospalý hlas v češtině a já jsem se pozeptala francouzsky, jestli hovoří francouzsky, on řekl moment a tak jsem se dopídila k němu důležitějšímu, než byl ten recepční.
" Dobrý večer, tady Karla Kostelníková. Jeden váš občan, jménem Jean Herbert de Suisse, havaroval u mého domu. Prosil mne, abych vám zavolala."
" A kde je teď ?"
" Spí zde, v mém domě, je lehce raněn a jeho auto je v mé garáži. Má tam nějaké věci, na kterých mu záleží."
" Ano, ano, ještě dnes v noci pro něho přijedeme.Děkuji vám."
Nadiktovala jsem mu adresu a své telefonní číslo, položila telefon a sedla si do křesla vedle postele, kde ležel ten muž. Hluboce spal a jeho tvář byla klidná, jakoby nic zlého neprožil.trochu jsem ho lépe přikryla a složila ruce na přikrývku. Zvláštní, pomyslela jsem si při pohledu na jeho tvář, že je mi tak blízký. Suisse , v překladu "kostelník" a já se jmenuji Kostelníková. Jaká náhoda. Skoro směšná. Na prsteníku měl zlatý prsten s drahokamem, krásně zpracovaný. Zazářil v tom pouličním světle, nemohla jsem si ho nevšimnout.Najednou se probudil a podíval se na mne. Trochu se lekl, ale pak se usmál, protože mne poznal, že jde o tu ženu, kterou požádal o pomoc.
" Mohu prosit trochu vody?" zašeptal.
" Jistě, hned."
Odběhla jsem do kuchyně a natočila jsem vodu do sklenice. Přinesla jsem mu jí. Seděl na posteli a díval se do okna.
" Přijedou si pro vás, volala jsem tam."
" Děkuji. "
Trochu se napil a pak mi podal poloprázdnou sklenici.
" Ani nevíte, jak jste mi pomohla."
" Není třeba to vědět. Hlavně ať se v pořádku vrátíte kam máte."
Jeho úsměv byl ještě trochu poznamenán bolestí, i když musely působit injekce, které mu lékař napíchal.
" Jak se jmenujete ?" zeptal se mne.
" Charlott," řekla jsem mu francouzsky své jméno.
" Já jsem Jean Herbert de Suisse," podal mi ruku a já ji lehce stiskla. Seděla jsem u něho a po celou dobu jsem ho za ní držela.
Už jsme nemluvili. Ležel a díval se do stropu a já jsem seděla v křesle a čekala jsem, až okna ozáří světla přijíždějících aut a záležitost s mým nečekaným hostem bude vyřízena.
Konečně, kolem půl druhé přijeli. Běžela jsem dolů, abych je vyvedla do pokoje k Jeanovi. Byli to dva muži, na první pohled Francouzi. Elegantně oblečení.
" Nechte nás, prosím, o samotě," řekl jeden z nich a zavřel mi dveře pokoje před nosem. Jeden z nich za okamžik vyběhl a požádal mne o klíče garáže. Ten druhý s ním byl pořád pokoji a tiše mluvili. Nerozuměla jsem ani slovo.Mezitím přiběhl ten z garáže a řekl, že je to všechno vyřízené.
" To je dobře," bylo mu odpovězeno. Zachvíli oba podpírali mého hosta, který měl přehozený přes ramena svůj plášť. Byl bledý a vážný.
" Charlott, děkuji vám." Podal mi ruku a něco mi zůstalo v dlani, byl to jeho krásný prsten. Než jsem se zmohla na odpor, byli venku. Jeden telefonoval, zřejmě pro odtahovou službu, protože ta přijela do půl hodiny a vyvezla Jeanovo havarované auto. Všimla jsem si, že bylo bez poznávací značky. Zamkla jsem garáž a vrátila jsem se do domu. Prsten jsem uložila do skříňky, kde jsem měla svoje památeční věci a šla jsem si alespoň ještě na chvíli lehnout. Podařilo se mi usnout.
Probudil mne zvonek u dveří. No, samozřejmě, Marie.
" Vykládej, co se u vás včera v noci stalo. Vykládej, prý to byl děsnej fešák."
Postavila jsem sobě i jí na kafe a sedla jsem si, ještě rozespalá na židli ke stolu.
" To nebude jen tak. Prý ho nemohli odvézt do špitálu a odtahovka přijela až po těch diplomatech. To byl nějaký špión,že ?"
" Neblbni, já sama nevím, kdo to byl. Prostě jsem se k tomu nachomýtla a udělala jsem , co bylo nutné."
" To je tak romantický," povzdechla si Marie," no jo, ty máš vždycky něco navíc."
" Ale jdi. "
Nalila jsem kávu do hrnků a dala na talířek pár kousků jablečného závinu.
" No, asi z tebe nic nedostanu."
" Řekla jsem, co jsem věděla, nezlob se, ale skoro jsem nespala."
Když odešla, pustila jsem si do vany vodu a nalila trochu oleje. Lehla jsem si do té teplé lázně a zavřela oči. Z okna sem doléhal ptačí zpěv a do té mé unavené nálady vanul příjemný jarní, laskající, dopolední, vítr. Víčka pomalu klesala a já jsem si uvědomila, že ležím ve vaně. Rychle jsem vylezla, hodila na sebe koupací župan a řekla jsem si, že si lehnu a ještě dospím tu ztracenou noc.Vůbec jsem nerozebírala, zda tento příběh má něco společného s vraždou mé tety. Vůbec jsem si to nedávala do souvislostí. A abych řekla pravdu, ani se mi už o ničem takovém nechtělo přemýšlet. Byla jsem hrozně unavená, malátná a osamělá.
Ze spánku mne vytrhlo dramatické zazvonění na dveřní zvonek. Hodila jsem na sebe župan a běžela otevřít. Srdce mi divoce bušilo až ve spáncích .
" Policie," představil se mi muž, kterého jsem si nestačila ani prohlédnout, jen v jeho ruce se zablyštěl služební odznak. Byl v civilu.
" Promiňte, spala jsem. Pojďte klidně dál, upravím se, uvařím vám kávu."
Zavedla jsem ho do pokoje, kam se vždy vodili hosté a vyběhla jsem nahoru, kde jsme se zběžně oblékla a upravila. Vrátila jsem se dolů, Seděl v křesle a díval se na obrazy, které byly po léta rozvěšeny po zdech.
" Dáte si kávu?" zeptala jsem se. Přisvědčil. Šla jsem do kuchyně postavit na kávu a na talířek jsem naskládala domácí sušenky. Trochu se mi točila hlava, ale kupodivu jsem to všechno dobře zvládala, nehroutila jsem se. Nic by mi to nepomohlo. Postavila jsem na stůl podnos s kávou a šálky, nalila jsem do obou šálků silnou vonící kávu a pobídla ho.Sedla jsem si naproti a zapálila jsem si cigaretu.
" Jistě tušíte, že jsem tu ve věci vraždy vaší tety."
" Vím, že vyšetřování není ještě skončeno."
" Včera jste tu měla návštěvu."
" Ano, nějaký cizinec se vyboural před mým domem, poskytla jsem mu první pomoc a zavolala na francouzskou ambasádu, jak si přál, aby ho odvezli."
" Viděla jste ho někdy před tím?"
" Ne, neviděla. "
" Nedala jste si do souvislostí všechny ty události s vraždou vaší tety ?"
" Nepřemýšlela jsem o tom. Nejsem detektiv. A nechci se do těch věcí ani zaplétat. Je to věc policie. Ze smrtí tety nic nenadělám, je to prostě fakt, který nezměním.A i když se najde její vrah a i když se ukážou nějaké souvislosti a skutečnosti, nezmění to mou realitu, totiž že jsem ztratila jediného člověka, který mi věnoval lásku a čas."
" Vaši rodiče zemřeli při havárii letadla v Nigerii, byly vám tehdy dva roky.".
" Ano."
" Váš otec byl zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí a vaše matka byla tlumočnice."
" Ano.Alespoň tak mi to říkala teta a tak to bylo i v jejich dokladech zapsáno."
"Měla jste nějaké sourozence ?"
" Ne, nevím o tom, že bych měla ještě nějaké sourozence."
" Paní doktorko, vy mně hodně překvapujete."
Tvářil se tak zvláště a dokonce jsem rozeznala i nějaký stín nedůvěry.
" Vy vlastně vůbec nic nevíte. Jen holá fakta. A dělá to na mne dojem, jakoby vás nic z toho nezajímalo"
" A proč ? Přišla jsem o rodiče, o zázemí, o tetu. Jediný, kdo teď mi zbyl, je kocour."
Usmál se.
" Nikdy jste nebyla vdaná. Přítele nemáte.Nedovedu si to vysvětlit, jste tak zajímavá žena."
" Jestli vás zajímá moje sexuální orientace, jsem hetero."
Zase se usmál, ale přátelsky.
" Skoro nikdo o vás nic neví. Stýkáte se jen s úzkým okruhem lidí, jak jsem zjistil. Všichni o vás mluví pěkně. "
" A co by měli vědět ? Můj život je obyčejný, nezáživný, naprosto pravidelný, starám se pouze o věci, o které se mám starat."
" Váš strýc byl Francouz."
" Ano. Ale neznala jsem ho. Když jsem přišla k tetě, tak už byl po smrti, tedy když se mně teta ujala, byla už vdova.."
" Ten muž, kterého jste včera tady měla, byl také Francouz. Představil se vám?"
" Ano. Jean Herbert de Suisse. Ale dřív, než se mi představil, jsem to věděla z jeho dokladů, které policie našla v jeho voze. Proto jsem také jeho jméno mohla nahlásit na francouzské ambasádě, aby si pro něho přijeli."
" Počínala jste si velmi dobře. A to jméno vám nic neříká ?"
" Zhola nic."
Nalila jsem mu zase kávu do šálku a sobě také.
Měla jsem pocit, že se blíží rozuzlení tajemství, o které jsem nestála.
" Víte, jestli moji předkové měli nějaká tajemství, tak měli velký důvod, proč mne do ničeho nezasvěcovali. Já jsem žila svůj život. A snažila jsem se ho žít pokojně. Moje teta je mrtvá a já chci vědět, kdo ji zavraždil a proč. Vy mi tu kladete otázky, divíte se, že nic nevím a já mám pocit, že teď na mne vybalíte něco, co podstatně změní můj život. "
" Nenechal vám ten muž nějakou věc, než odešel ?"
" Ano, nechal mi tu svůj prsten, zřejmě na památku."
" A jak vám ho předal ?"
" Když ho odváděli, protože byl dost pohmožděn, vložil mi ho do dlaně."
" Asi ti průvodci neviděli, že ho vám daroval. Můžete mi ho ukázat ?"
Vstala jsem, otevřela jsem skříňku, vyndala šperkovnici a k mému překvapení, prsten tam nebyl. Jinak žádné šperky, mimochodem, daleko vyšší hodnoty, tam zůstaly.
" Ten prsten tu není," řekla jsem překvapeně.
Policista sáhl do kapsy a ukázal mi ho.
" Je to on ? "
" Ano," řekla jsem překvapeně. A ještě k mému většímu překvapení odklopil kámen a pod ním mi ukázal plošku, na které bylo něco vyryto, ale písmena byla tak malá, že jsem je nemohla přečíst..
" Chytli jsme totiž zloděje, který se k vám vloupal, když jste nahoře spala. Hlídáme váš dům. Víte, co je tam vyryto ?"
Vzala jsem prsten z jeho prstů a nasadila si brýle.
" Vypadá to jako kód."
" Správně. Tak a teď k tomu nejzajímavějšímu. Vaše teta a strýc byli takzvaní spící agenti. Vaše teta ukrývala v tomto domě velmi důležité listiny, tento kód je kódem trezorového zámku. Ten muž, který havaroval před vaším domem, a to nebyla náhoda, si měl ty listiny vyzvednout. Zřejmě se s vaší tetou o nich domlouvali, ona je však nechtěla vydat a tak byla zavražděna. Avšak o ty listiny měla zájem ještě jiná skupina a proto se snažila zavraždit pod rouškou nehody i pana de Suisse, aby se zmocnila tohoto prstenu a tím i těch listin, které obsahují přísně tajné údaje mezinárodního významu."
Asi čekal jinou reakci, ale já jsem rezolutně vstala.
" Tak, teď vás zavedu k tomu trezoru, kde podle mě není nic takového, Otevřete si ho, seberete si co potřebujete a odejděte. Tyhle věci si rozebírejte s jinými, k tomu určenými lidmi."
Zavedla jsem ho do tetina pokoje a ukázala na trezor. Nasadil si brýle, otevřel prsten a podle toho kódu začal otvírat trezor. Byla jsem tak rozčilená, že jsem si musela zapálit.Konečně se mu to podařilo. Trezor byl poloprázdný, jen dole byla taková tenká složka. Vytáhl ji.Otevřel a zalistoval.
" To je ono."
Přistoupila jsem k trezoru, jehož obsah jsem v životě neviděla.Vyložila jsem jeho obsah na stůl.
" Víte co, probereme ještě to ostatní, když jsme už u toho. Třeba se vám ještě bude něco hodit.".
V další složce byly nějaké staré listiny. Všechny byly ve francouzském jazyce. A jeden z dokladů byl rodný list. Charlotte de Suisse. Proboha. A moje datum narození."
" Co to má znamenat ?" Vzrušeně jsem vykřikla a ukázala jsem mu ho.
" Přeložte mi to," řekl.
" To je můj rodný list." Poprvé jsem ztratila sebeovládání. Tak tohle je moje pravá totožnost.
Do týdne se ukázalo, že celý můj život byla jedna velká lež. Celou dobu jsem žila pod jiným jménem, tedy přeloženým do češtiny, celou dobu jsem žila s cizím člověkem, celou dobu jsem žila v cizí zemi. A nikdo se o mne nezajímal. Musela jsem mít babičky a dědečky. Nějaké tety a strýce. A proto jsem pořád měla pocit, že sem nepatřím, proto moje teta soustředila veškerý můj život na studia a rozmlouvala mi partnerské vztahy. A také se zřejmě postarala o to, aby se mnou Zdeněk rozešel. Zlomilo mi to srdce, bylo to z jeho strany, jak jsem se domnívala, velmi kruté a už jsem, já bláhová, o žádnou lásku nikdy neusilovala a vrhla se na studia a práci. Bylo totiž zřejmě nebezpečí, že by někdo mohl odhalit mou pravou totožnost.
Jediné, co byla pravda, byla tetina závěť, v níž mi odkázala veškerý svůj majetek. A ten nebyl malý. Ale , jak jsem zjistila a bylo mi řečeno, nebyla mou příbuznou. Mí rodiče, kteří samozřejmě také pracovali v jistých službách, o kterých nechci nic vědět, se s ní dohodli, že mne vychová, protože byli, kvůli těm zatraceným papírům, ve velkém nebezpečí a byli to – Francouzi. A na gauči v mém domě ležel zhmožděný – můj jediný bratr. No, dobře. Mohla jsem nyní rozvinout pátrání po svých příbuzných ve Francii, po svém bratrovi, ale neudělala jsem to. Jen jsem přehrabala celou knihovnu, jestli tam nejsou ještě nějaké tajnosti od rodiny de Suisse, třeba nějaký dopis od mé matky nebo otce. Nějaké fotografie. Něco, co by mne s nimi spojovalo. Všechno však nasvědčovalo tomu, že teta se postarala, aby veškeré stopy, které by mne s nimi mohly spojovat, byly vymazány ze světa. Budiž. A tak, když jsem dala knihy zpátky a zavřela knihovnu, nakrmila kocoura a šla na zahradu, abych ještě do soumraku něco udělala. Nikdo z těch, které znám, nemají ani tušení, kdo jsem. Jen pár zasvěcených . Už mne nekontaktují, mají co potřebují a někde ve světě se asi dál mí příbuzní tahají s nějakými horkými zájemci o ty tajné dokumenty, které tak dlouho ležely na dosah, střežené agentkou Amálií Krausovou, mou skorotetou.
Občas zajdu k jejímu hrobu, snad mne měla ráda, snad nic z toho, co mi říkala a co pro mne dělala, nebyla jen lež a přetvářka kvůli supertajným dokumentům, pro které nakonec vlastně zemřela a kvůli byl můj život, svým způsobem, obětován a nebo zachráněn ? Už se o to nebudu zajímat. Právě mám na svém psacím stole zajímavou knížku, kterou musím brzy přeložit.-