Podraz na úrovni

 

Když jsem přišla z práce domů, podívala jsem se, jako obvykle, jestli mi nepřišla pošta.A opravdu, ve schránce na dopisy ležela obálka. Byla jsem zvědavá, kdo mi píše a ještě ve výtahu jsem obálku opatrně otevřela. Na elegantním lístku bylo pozvání. Doktor Ulrich mne takto obřadně žádal o schůzku. Už jsme se hodně dlouho neviděli. Naposledy snad u případu, který byl nepříjemný a složitý. Nikdy jsme se lidsky nesblížili. To tvrdím, protože jsem od něho nějakou snahu o sblížení nepocítila. Vlastně jsme o ničem jiném nemluvili, než o práci. A takové to – chceš kafe – nechceš kafe – to byl snad jediný projev pozornosti během naší práce. Vážila jsem si ho a pokládala jsem ho za slušného člověka a špičkového právníka. Nenapsal ovšem, o čem chce se mnou mluvit.

Na smluvené místo jsem přišla včas a podali jsme si ruce.

"Kam si půjdeme sednout ?" zeptala jsem se. Měla jsem chuť na silnou kávu.

"Třeba tam do té italské kavárny. " Byla jsem zvědavá, o co jde.

Objednal kávu a pak si mne změřil dlouhým, pátravým pohledem.

"Dozvěděl jsem se, že řešíš obchodní případ pro jednoho podnikatele."

"Ano, jak to víš ?"

"Byla to tak trochu náhoda. Ale o to nejde. Vlastně chci s tebou mluvit o jiné věci. I když se právě týká toho případu."

"Jsem samé ucho," usmála jsem se na něho, ale on zůstal takový kamenný. Něco jsem asi zvolala, pomyslela jsem si a vyděsila jsem se. Očekávala jsem slušný honorář a po pravdě, přišel by mi víc, než vhod.

Konečně přinesli kávu. Pomalu otevřel sáček s cukrem, nasypal do kávy a zamíchal ho malou lžičkou takovým tím pohybem, kdy se hodně přemýšlí o tom, jak něco říci v obalu bez obalu.

"Dobře, začněme o tom mluvit. Nepokládám za profesionální, aby mezi právníkem a klientem se rozvíjel během zastupování milostný vztah."

Do tváří se mi nahrnula krev a cítila jsem, jak se začínám trochu potit. Nedíval se na mne, aby neprohloubil můj pocit rozpaků a studu.

"Já ...." začala jsem s obhajobou a on udělal gesto, aby mne umlčel.

"Jsi žena. Vím, že jsi hodně obětovala svému povolání. Jsi dobrý právník. Ale tohle považuji za selhání. To se na mne nezlob."

Zabodl se do mne pohledem, až to zabolelo.

"Já ........" , začala jsem zase a on mne přerušil zase tím gestem.

"Nemám právo zasahovat do tvého života a už vůbec ti radit v milostných věcech a nebo se plést do nějakých tvých milostných záležitostí. Ale jako tvůj kolega bych ti chtěl připomenout jisté etické zásady, které je nutno ve styku s klienty obecně dodržovat. Ovládat se a ještě jednou se ovládat."

Tušila jsem, že zdaleka se svou řečí neskončil.

Sklopila jsem pohled na hladinu chladnoucí kávy.

"Kdyby ten tvůj klient byl alespoň trochu na úrovni."

Podívala jsem se na něho s překvapením, ale nezlobila jsem se. Protože při tom, jak říkal "na úrovni" se lehce narovnal v ramenou a chtěl mi naznačit tímto pohybem, že tedy on jako takový na úrovni je.

"Ale já s ním žádné intimní vztahy nemám. To se tedy hodně mýlíš." Konečně jsem ze sebe vypravila souvislou větu. Bylo už na čase.

"Ještě že tak. Ale všimli si toho jiní lidé, že ti není lhostejný. Nenapadlo tě v tu chvíli, kdy jsi se pro něho tak zapálila, že je to svým způsobem nepřímá korupce ?"

Zachvěla jsem se od hlavy až k patě a jak jsem před tím červenala, tak jsem teď cítila, jak blednu.

"A hodně laciná korupce. Vzbudit city v osamělé ženě, která je už ani příliš neočekávala je promyšlený tah a ty jsi na nejlepší cestě, jak udělat svou osudnou, velkou chybu."

Hlavou mi prolétlo tolik věcí, které jsem v poslední době zažívala. Ano, příliš jsem podléhala jeho velkému šarmu a obdivu, který mi projevoval.

Lichotil mi a tvrdil, že mně nesahá ani po kotníky. Bránila jsem se a tvrdila jsem opak. Ale těmi řečmi mne stále víc vtahoval do jakési zvláštní atmosféry, kterou jsem neodmítala.

"Zřejmě jsi ještě tuto zkušenost neudělala. Ale z povahy věci pro mne vyplynulo, že ty ho teď vidíš čistého a chceš ho z něčeho vysekat za každou cenu. Ale zamyslela jsi se nad tím, co všechno před tebou může skrývat ? A jak tě má na vodítku ?"

Cítila jsem, jak se najednou všechno propadá a to krásné, co jsem v poslední době prožívala se pomalu mění v černou můru.

Najednou mne popadl pocit bezmoci, osamělosti a hlouposti. Určitě se mi někde za rohem vysmívá, že mne dostal do stavu, kdy nejsem schopná rozeznávat hrušky od jablek..

S třesoucí se rukou jsem vyndala z pouzdra cigaretu a zapálila jsem si jí. Vydechla jsem kouř a začalo mi to trochu lépe myslet.

"Sama přiznáváš mlčením, že se moje úvaha ubírá správným směrem. "

Přikývla jsem.

Říkal mi, broučku, beruško a posílal mi krásné e-maily. Trávila jsem hodně času tím, že jsem si je zpětně pročítala. A snila.

"Nebuď z toho tak nešťastná. To jsem nechtěl. Ale mysli hlavou. Zapni ten svůj mozek a spočítej si, o co přijde, když ten proces prohraje."

"O deset miliónů," šeptla jsem.

"No nazdar. Mohu ti nabídnout jednu věc. Předej mi ten případ. Já ho dodělám, připravím ti všechno k soudnímu jednání a ty se zatím z toho vzpamatuj. Musíš s tím něco udělat, věř mi to. Nebo tě to zničí i po profesní stránce."

Přikývla jsem a vracela jsem se domů s pocitem velké hanby a ponížení. To, co mi říkal, byla pravda.

Rychle jsem odemkla dveře svého bytu, vyzula si boty a zapnula počítač.

Nová pošta. Pět vzkazů bylo od mého klienta.

Odpovídal mi na mé otázky k případu a já pozorně četla. Pod věcným tvrzením bylo vždy něco milého, něžného, ale tentokrát mne to nerozehřálo. A až to všechno skončí, tak mi poděkuje, zaplatí mi za zastupování a konec.

Asi si řekl, že jsem potřebovala iluzi citu a silný motiv k vítězství.

Odpověděla jsem mu věcně na jeho dotazy, vynechala jsem všechny své obvyklé něžné věty a nechala počítač zapnutý.

Pustila jsem si do vany vodu, ponořila jsem se až po krk do milosrdné teplé koupele.

Hledala jsem sílu, jak se zbavit těch krásných e-mailů. Všechno může použít proti mně. Jak snadno mne může zničit !

Po koupeli jsem si oblékla župan, protože mne roztřásl chlad. V zrcadle se na mne dívala smutná tvář. Nikdy jsem se tak zle necítila, jak teď. Vrátila jsem se do pracovny, otevřela jsem jeho e-maily a pomalu si je vyhodnocovala. Co bylo za nimi, ne, co věcně znamenaly. Pak jsem je vymazala a trochu jsem se uklidnila.

V hlubinách počítače zmizela jeho přítomnost. To jsem si myslela.

Druhý den jsem sbalila jeho spis, a aniž jsem se ohlásila, vešla jsem do budovy, kde měl můj kolega svou proslulou kancelář.

Na dvoře parkovalo auto mého klienta. Potichu jsem vyšla do schodů a za dveřmi bylo slyšet jejich hlasy. Oba se smáli.

"Pěkně jsem ji dostal," slyšela jsem hlas svého kolegy.

"Já taky," odpověděl hlas mého klienta.

"A z toho plyne poučení,", smál se můj klient, "že ženský se má vyhradit jediná cesta. Do kuchyně a do postele.Nikam jinam."

Oba vybuchli smíchy.

"Hlavně, že jsme se domluvili," slyšela jsem zase hlas kolegy.

"No jasně, doktore, je naklepaná jako řízek. Úplně na lopatkách. A smaží se a smaží se."

A zase smích a cinkot skleniček. Zřejmě popíjeli a měli trochu špičku.

"Kdybych se s tebou nepotkal, tak už bych byl v koncích. Neměl jsem už co psát . Zlatíčko, beruško, jak jsi krásná, jak jsi chytrá. To byla ale náhodička."

Opět cinkly o sebe skleničky.

"No, ani taková náhodička to zase nebyla," řekl kolega vážněji, "náhodně jsem se k té informaci dostal a tak jsem si říkal, že bych ti nabídl své služby. Dá se to vyhrát a řeknu ti to na rovinu. Potřebuji pořádnou finanční injekci a tak city stranou. Pro mne je to obchod jako každý jiný."

"Takový obchod beru, když to umíš vyhrát. Mně už stejně docházela fantazie. Ale teď je to jasný, odměna za slušný výkon. Tak ať žiješ, doktore."

Skoro jsem ani nedýchala, ale pak jsem sebrala odvahu a zaklepala na dveře. Otevřela mi koncipientka.

"Dobrý den, pan doktor má jednání se svým klientem. "

" Dobře, předám vám jen spis a potřebuji potvrzení o jeho přijetí."

Nemohla jinak, než mne pozvat dál.

Sedla jsem si do křesla, otevřela desky a předala jí seznam obsahu spisu.

Čekala jsem, že se otevřou dveře a já se tak dostanu tváří v tvář pravdě o mně samotné. Chvěla jsem se po celém těle a cítila jsem se tak trapně a hloupě.

Dveře se opravdu otevřely a můj kolega se trochu zarazil, když mně uviděl. Vstoupil do místnosti a zavřel za sebou.

"Přinesla jsem ten spis," řekla jsem věcně,"víš, jak jsme se dohodli."

"To je dobře. A čekáš tu už dlouho ?" zeptal se mně naoko starostlivě.

Ale věděla jsem, že zkoumá, jestli jsem něco neslyšela z jejich rozhovoru.

"Před chvilkou jsem přišla," odpověděla jsem přátelským tónem a navíc ještě vyloudila úsměv, abych ho přesvědčila, že je v mých očích stále čestným člověkem.

Moje odpověď ho však příliš neuspokojila. Zavrtěl hlavou a upřel na mne ostrý pohled. Znal mne dobře a já byla v takových rozpacích, že snadno odhalil lež.

"Dobře tedy," zvážněla jsem a dívala jsem se mu do očí, "slyšela jsem celý rozhovor."

Možná, že mu začínalo docházet, o čem všem mluvili při skleničce a jak nahlas.

"To nebylo řečeno tak vážně, jak jsi to možná slyšela. To víš, trochu jsme popíjeli a neměli jsme to moc pod kontrolou. Já tě ujišťuji ..."

Zavrtěla jsem hlavou.

"Už nemluv," požádala jsem ho.

Jak se asi cítí můj klient? Sedí možná v křesle, otáčí v prstech skleničku a mlčí.

"Mohu si promluvit se svým klientem?" zeptala jsem se.

"Ale ovšem, ovšem," ochotně mi pokynul ke dveřím své pracovny.

Skutečně obracel v ruce poloprázdnou skleničku a ani nevstal.

"Dobrý den," pozdravila jsem,"doufám, že vám nebude proti mysli, když vám vypovím plnou moc, kterou jste mi udělil," řekla jsem a položila před něho připravený formulář.

Podíval se na papír a pak vyndal z náprsní kapsy pero.

Nadechl se a vydechl a podepsal.

"Tak, a je to vyřízeno," řekla jsem. Stále seděl a zíral na mne. Natáhla jsem k němu ruku a on ji váhavě stiskl.

"Ale není třeba, aby jste se cítili trapně, pánové. Já chápu, co je konkurence. Všichni se učíme."

Podepsanou výpověď jsem pečlivě složila a dala do kabelky.

"Takže se loučím a děkuji za lekci etiky," podala jsem ruku i svému kolegovi stále s úsměvem.

Stiskl ji a naše oči se potkaly v jednom pohledu. Byla jsem to já, která je sklopila.