Podivný telefon
Podivný telefon
Ze spánku ho probudil mobil. To je tak blbý vynález, vždycky si pomyslel, když byl vyrušený zvoněním mobilu. A totéž si pomyslel i nyní.
¨“Gráf,“ řekl úsečně.
„Dobrý večer, pane komisaři,“ ozval se ženský hlas.
„Kdo je u telefonu?“ zeptal se. Ten hlas šel jakoby z dálky, ale byl takový příjemný, že probudil jeho zvědavost.
„Fabiola,“ řekla ta paní a určitě se usmívala, pomyslel si, protože to bylo na hlase znát.
„A dál?“
„Nehledejte mne. Já se vám zase ozvu.“
Rozhovor skončil tím, že to cvaklo ve sluchátku, číslo jejího mobilu na jeho displeji se neukázalo. Padla na něho úzkost. Za prvé, že byl tak náhle probuzen a za druhé, že někdo ví, že má na stole spis, který už nikdo nechtěl, o něm a klidně mu zavolá a uvede název akce pod kterou je od doby, kdy se to vyšetřovalo, zaveden. Šel si dát sprchu, pak si udělal kávu do vysoké sklenice a vrátil se k počítači. Přemýšlel, kdo tomu případu dal takový název. Nikdo v Čechách se tak nejmenuje, alespoň si nevzpomíná, že nějakou Fabiolu někdy znal nebo na ni narazil. Co to jméno muže znamenat. Řekl si několikrát nahlas. A pak se rozhodl, že dnes večer a možná i noc bude věnovat pátrání po jméně nebo názvu Fabiola, protože se může ta hádanka ukrývat právě v nějakém vysvětlení. Ale ještě, než opět otevřel spis, zavolal kolegovi, který ho zakládal a který měl dnes určitě službu.
„Policie,“ ozval se hlas, značně znechucený.
„Tady Gráf. Hele, Honzo, proč jsi na ten spis o pohřešované Anně Jílkové z roku 2009 napsal Případ „Fabiola“?“
„Ani ti nevím, prostě mně to napadlo. Taková tu ještě nebyla.“
„Ale nevykládej, řekni mi pravdu.“
„Dobře, je to ale blbý,“ zasmál se.
„To máš jedno, není to ani první a ani poslední blbost. Tak to vysyp.“
„Uklízel jsem sklep a našel jsem tam krabici s knížkami, no. A jedna z nich byla na první pohled taková stará, vázaná v kůži a jmenovala se „Fabiola“.
„Četl jsi to?“
„To víš, že ne. Ale vím, že to napsal nějaký katolický biskup a že se děj odehrává v Římě za doby pronásledování křesťanů. A ta Fabiola byla Římanka, která se prozřela až ke Kristu. Je to dlouhý, já nemám čas číst věci, kterým nerozumím a nevěřím a nechápu je a neznám. Ještě něco?“
„Hned mi tu knihu přivez.“
„Mám službu, tak si pro ni přijeď, protože ji mám tady u sebe, v šuplíku.“
Gráf se nenaštval. Byl celý napjatý, docela se těšil, jak bude zkoumat text a hledal souvislosti se zmizením Anny Jílkové. I když, po chvíli, se mu to zdálo scestné, protože si neuměl představit, že by někdo úmyslně udělal paralelu mezi případem Anny Jílkové a tou bohatou Římankou, která ke Kristu prozřela.
Oblékl se a sedl do auta. Kupodivu, přestalo pršet a vzduch byl takový průzračný a čistý, a protože se už stmívalo, město bylo již rozsvíceno a žilo svůj vlastní život. Světla semaforů se rozlévala na vlhké vozovce a z vysokých domů na něj mrkaly reklamy.
Jestli to není zase nějaká korupčnická debilita, pomyslel si. Ze spisu se dověděl, že „nalezené peníze v hotovosti byly zajištěny, jakož i veškeré cennosti. A že se po nich nikdo jiný nesháněl, pomyslel si. Kdybych já měl takové peníze, tak tu nebudu jezdit jako blázen po večerech kvůli ženské, která zmizí nebo jiné, která zmizet nechce, a zvedl zvonící mobil.
„Ahoj, Vlastičko, právě jsem na tebe myslel,“ řekl dřív, než se stačila nadechnout, “co kdybychom se večer potkali, tak kolem osmé? Já bych tě pak zavezl domů. Co říkáš, zlato?“
„A proč?“ ozval se Vlastin podezíravý hlas a Gráf se nedivil, že ho pořád z něčeho podezírá, protože je myšlenkami úplně jinde, než on.
„Protože se chci s tebou milovat,“ zašeptal do telefonu, i když věděl, že je odposloucháván. Ať se kolegové pobaví, stejně o něm tvrdí, že je takový nezábavný morous. Hle, poznejte mou druhou tvář, pánové, a styďte se.
„Dobře, tak tě čekám u sebe doma. Přijedeš pro mne a pak mně zase vrátíš domů.“
„Dobře, Vlastičko, dobře.“
Jeho úlitba nebyla jen tak nezištná. Vlasta totiž byla historička, a ta by mu mohla pomoci, hodně pomoci, protože on, Gráf, nebude studovat nějaké historické bláboly a číst náboženské knížky, že? To by ještě scházelo.