Podivné snění doktora Heřmana - Závěr
Jsou věci, které stanou a odestát se nedají. Šli jsme s Marií dlouhou bílou plání, měsíc nad námi rozléval studené světlo, mrzlo a hvězdy blikaly jak oči, které se snaží proniknout tmou. Byl jsem šťasten. Blížily se vánoce. Měla na rukou vlněné palčáky, ale já jsem cítil její teplo.
"Jsem šťastný," řekl jsem tiše.
"Já také," odpověděla a něžně mi stiskla ruku.
"Koupíme si dům a zahradu někde, kde je ještě krásněji," zasnil jsem se.
"Ano, souhlasím," usmála se.
Před tímto rozhovorem proběhla dohoda se starostou, že dům odkoupí a zřídí středisko zdravotnických služeb, aby lékaři měli komfort stejně jako pacienti.
"K čemu by nám byl zámek?" řekla.
Myslel jsem na to, co by to mu řekla maminka a mí předkové. Ale já nejsem ještě starý muž a slouží mi zdraví. Nechci už pracovat, ale těšit se ze života. Psali jsme truchlivé dílo a dostaneme za něho zaplaceno, víc jsme udělat nemohli. Psali jsme o lidech, kterým došel dech a odvážili se dobrovolně odejít z tohoto světa. Ale kdo by se dokázal zříci jen tak pohledu na hvězdnou oblohu, na radosti z proměn ročních období a doufání v lásku, která může přijít, nečekána, třeba i v pozdním věku? To oni v tom okamžiku úzkosti a beznaděje neviděli, škoda, neví, že za minutu může být líp.
"A ví, já zaseji zelenou petrželku a ředkvičky a salát. Dáme si na verandu lavičku a budeme se večer dívat, jak se stmívá," zasnila se ona.
"A já nasekám dříví, abychom si mohli pěkně přitápět, když bude mrznout."
Zasnili jsme a tiskli si ruce.
"Znám jedno místo, kde se krčí vesnička a nad ní je kopec s kostelem a hřbitovem. Bydlí tam samí starší lidé.."
"Ty si všechno tak idealizuješ," řekl jsem ji při vzpomínce na mé zkušenosti s lidmi zde ve vsi.
"A kolem je les," pokračovala, " v něm jsou ukryta jezírka s lekníny. Budeme se tam toulat a sbírat houby."
"A pořídíme si psa," řekl jsem a myslel i na flintu a mysliveckou společnost.
Z dálky bylo slyšet zvony, jak odzvánějí hodinu desátou.
"Je chladno," řekla, " měli bychom se vrátit."
"Chtěl bych se tě na něco zeptat." Napadlo mne že jsem ještě nevyřešil otázku, jak to, že jsem viděl Marcelu mezi dveřmi, když už byla mrtvá.
"Ptej se," řekla a dívala se na hvězdy.
Vyprávěj jsem jí příběh o ženě, která nemohla spát. Poslouchala ho se zaujetím a usmívala se.
Když jsem skončil, zvony v dálce bily už půlnoc a my jsme pořád dál a dál po té pláni, jakoby neměla končit. Čekal jsem na odpověď a ona nepřicházela. Stále měla upřený pohled kamsi do dálky a najednou se mně zeptala.
"Chceš, aby bylo jaro?"
"Podivná odpověď," namítl jsem.
"Chceš nebo nechceš?" naléhala.
Pokrčil jsem rameny. Marie měla občas hloupé nápady.
"Tak jo," souhlasil jsem.
"Zavři oči," řekla tiše. Zavřel jsem je a po chvíli jsem cítil, jak mi přes tvář šlehl teplý závan a ucítil jsem neskonalou vůni.
Otevřel jsem oči.
"Co to má znamenat?" vydechl jsem, když jsem uviděl tutéž krajinu, ale v jarním rozpuku a kráse, zalité slunečním teplým jasem.
"To je má odpověď," zašeptala a sklonila hlavu na mé rameno.
Cítil jsem se nesmírně unaven. Najednou jsem byl lehký a jaksi lhostejný ke všemu, jen spát, spát ....
"Pojďte už," uslyšel jsem hlas z dálky.
S velkou námahou jsem ovládnul spánek a otevřel oči. Podivná krajina, neskutečná a zvláštní s nebem tak modrým a čistým, kolem chodili lidé, ale já jsem neslyšel jediný hlas.
"Co to má znamenat a kde je Marie?" ulekl jsem se, že jsem najednou tak sám.
" Konec všem pohádkám," řekl hlas, ale já nikoho, kdo mluvil, neviděl.
"Nechápu ..." zašeptal jsem.
"Lidé obvykle nechápou, když zemřou, co se s nimi děje. Byl jsi dlouho na zemi, abys dokončil svůj úkol. Ale nyní jsi už tam, čemu říkají "na věčnosti". A odtud není už cesta zpátky."
"A Marie?" říkal jsem pořád dokola. Já jsem jí miloval."
"Marie je také ve svém, jak se říká, nebi," řekl hlas konejšivě.
Kéž bych se z toho probudil, pomyslel jsem si. Z toho údivu se pomalu do mých pocitů plížil strach a ten se mísil z lhostejností.
"Až budeš tam, kde je pro tebe všechno připraveno, už nebudeš trpět strachem, ani osamělostí, nebudeš trpět vůbec. Přestane se ti konečně stýskat po životě. Copak toho bylo málo?"
"Já teď už nevím," odpověděl jsem, " asi ne. Chci se vrátit."
Chvíli bylo ticho, neslyšel jsem žádné zvuky.
"Pane kolego, už se probuďte," zavolal na mně hlas mého šéfa. S úlekem jsem otevřel oči. Kolem mne se míhaly jakési tvary a stíny, obličej, který patřil hlasu, co mne oslovil, byl rozmazaný.
"No konečně," řekl, když bylo patrné, že ho vnímám.
"Co se děje?" zeptal jsem se a cítil jsem se slabý a unavený.
"Byl jste několik měsíců v kómatu. Už jsme si mysleli ..."
"Jak to? Nerozumím?"
"Copak vy si na nic nepamatujete? Jak vás přepadli ve vašem domě?"
"Ne. Nepamatuji se na nic," řekla jsem sklesle.
"Hrozný dům. Policie zapečetila i váš byt."
Pomalu se mi vracela paměť. Díval jsem se kolem, okna byla otevřená a zřejmě už nastoupilo jaro.
"Co budu dělat?"
"Co byste dělal? Nedělejte si starosti. Teď se zotavíte a pak se sám rozhodnete. Hlavně, že žijete, to je důležité."
"Ano, to je důležité," opakoval jsem ta slova a uvědomoval jsem si jejich význam.
Jediné, co mne trápilo tu noc, co mi všechno došlo bylo, že jsem ztratil Marii. Ale budu ji hledat, byť by měla tisíc podob. Tato myšlenka mne uklidnila. Jen nebýt už sám, řekl jsem si, než jsem usnul.
Konec