Podivné snění doktora Heřmana - část 6
Paní Uhlířová a já jsem seděli naproti a byli jsme napjati, zda dostaneme také příležitost, jako tento muž, který nám nechal přinést kávu s cukrem a mlékem od pěkné mladé dívenky.
"A kdybych měl znovu zvolit," pokračoval dál a zapálil si dlouhé tenké cigáro," tak bych zase nechtěl dělat nic jiného než to, co jsem dělal těch třicet pět let."
Chvíli se odmlčel a tahal z cigára, díval se na nás jako kocour přimhouřenýma očima a dokazoval nám, že i ve svém věku je člověk na svém místě.
"Takže, drazí kolegové, já mám pro vás práci,"řekl, jako by si najímal sezónní dělníky, ale ani já a ani doktorka Uhlířová jsme nehnuli brvou. Oba jsem věděli, že až budeme odjíždět s podepsanými smlouvami, že nám bude, jako bychom vyhráli v loterii, protože budeme mít práci.
Byl jsem nadšen a na ni jsem viděl, že se lišácky usmívá.
"Podepíšeme smlouvy," řekl nakonec to osvobozující slovo a nalil do malých kalíšků koňak.
Zavolal zase tu mladou dámu, dal ji pokyn, aby připravila smlouvy a nám dal najevo, že je pánem situace.
"Tak a je to," řekl, když zašrouboval své přepychové plící pero, "jsem překvapen, protože vy, kolego, jste zdědil takové sídlo a ještě se vám stýská po vědě. Jste myslím ještě pořád v tom stereotypu práce, nechcete odpočívat."
Proč to říkal. Aha, řeč bude o penězích. Připili jsme si na zdraví a za chvíli přinesla slečna dvě složky a podala je jemu do ruky. Zhlédl je a pak položil před nás.Otevřeli jsme složky a četli jsme naše smlouvy. Stejně, nešlo o peníze, ale o práci. Rychle jsme to podepsali a měli se k odchodu. Ze slušnosti se nás snažil zadržet, ale já jsem už spěchal, abych jel domů. Byl jsem nervózní.
Bylo mi to zcela jasné. Navenek byly místa obsazeny mladými ambiciózními mladíky a mladicemi, kteří zastávali dobře placené funkce a potajmu se najímali na smlouvu zkušení staří doktoři, kteří měli za ně odřít tu vědeckou rumařinu. Tak to pochopila i doktorka Uhlířová-Hladká, která se mnou cestou zpátky sdílela kupé a z rozčilení mluvila chvílemi francouzsky. Já jsem se odmlčel a díval a ubíhající krajinu se silou touhou zapadnout do postele a vzít si prášek na uklidnění. Jednak mne rozčilovala ona a jednak jsem byl sám roztrpčený. Konečně, nebylo to kvůli penězům, ale z principu. Opět se pěstuje zášť, závist a nenávist mezi generacemi, každá však je nepoučitelná. Já vím sám, kolik let člověk potřebuje k tomu, aby nabyl elementárních zkušeností v práci s lidmi, kteří mají psychické poruchy a kolik dřiny to stojí, aby člověk napsal nějaké práce a prodral se v konkurenci žárlivých kolegů, kteří sledují každé slovo.