Podivné snění doktora Heřmana - část 5
Nastoupil jsem do osvětleného, docela útulného kupé a čekal a to trhnutí a cuknutí po táhlém hvizdu z píšťalky. To je dobře, pomyslel jsem si, to je dobře,.že tohle ještě funguje. Když vlak míjel nástupiště i stojícího výpravčího, cítil jsem se šťastný. Bylo to docela prosté. Jsem zbaven starostí, jestli zítra přijdu včas do práce, že bude u docházkové knihy stát ten pitomec a přesně v 7,00 hodin udělá červenou čáru, aby všichni do se pod ní pak podepíší, jsou prostě opozdilci. Pokud ovšem nemají trefnou omluvu, aby mohl udělat u jejich jména poznámku – omluven. Vlak ujížděl podzimní krajinou, která utíkala za okny, sotva člověk spatřil něco zajímavého, už byl za oknem jiný obrázek a já jsem odjížděl za prostým lidským štěstím, dát si svůj život i své myšlenky do souladu. Seděl jsem v kabátě, ale v kupé začalo být teplo a tak jsem ho sundal a pověsil na háček. Podíval jsem se na hodinky. Spíš z rutiny. Bylo devět hodin dopoledne a já jsem se cítil smírně šťastný. Jako bych unikl něčemu co mne obtěžovalo a zužovalo.
A protože jsem měl spoustu času na přemýšlení, myslil jsem na svůj dům a zahradu,která byla nyní zazimována. Čas od času jsem pomyslel i na práci, protože jsem si ve skutečnosti jel promluvit s kolegou, jestli by neměl pro mne nějaký nápad, jak zcela nevyjít z praxe. Vím, že tento člověk je specialista na sebevraždy a mně by také nevadilo v tomto oboru působit. Musel jsem se usmívat v duchu, protože jsem myslel na lidi, kteří se propadnou náhle z ničeho nic do temnoty a pokusí se zabít, nebo se jim to povede, stejně jako Marcele. Sebevrahové mají být pohřbeni stranou, ve vší tichosti, anebo vydáni příbuzným k tichému pohřbení, tak zněl starý rakouský zákon a já jsem věděl, že budou opovrženi i po smrti tam někde, mezi ostatními, dokud se nevrátí, aby stokrát prožili tu chvíli, než pochopí, jak ji vyřešit ve prospěch života.
Bloudí někde ve fialových prostorách, jsou odkázáni pouze na své mátožné vědomé, v kterém ví, že nemohou spatřit světlo, je jim odepřeno. Jsou na výstrahu živým a mrtvým. Sepjal jsem ruce a dal je volně na kolena. Byl jsem schopen tak lépe přemýšlet a soustředit se na myšlenky i na to, jak si s kolegou pohovořím. V tichosti, stranou, bez naléhání, ale s prosbou. Odmítne mne? Na to jsem myslil. A také poslouchal jsem tlukot soukolí, vlak totiž zastavoval. Zastavil a lehce sebou trhnul.. Do kupé přistoupila žena v dlouhém kabátě a dvěma taškami.
Pozoroval jsem ji, jak si svléká kabát a převrací ho na ruby, věší na malý háček. Vlak sebou trhnu a ona se lekla, málem na mne spadla.
"Promiňte, řekla a usmála se.
Řekl jsem ji:
"To nic."
Sedla si a zavazadla postavila vedle své nohy. Znovu mi věnovala úsměv a já jsem si řekl, že je hezká a zvláštně voní a toužil jsem se s í dát do hovoru, aby mne přepadaly tak chmurné myšlenky. Ale ona nejevila známky ochoty se se mnou bavit a tak jsem odvrátil pohled do oka a díval jsem se, jak vlak protíná vzduch a kolem se míhají domky a zahrady s již holými stromy.
Do kupé vstoupil průvodčí a nechal si předložit naše platné jízdenky. Já jsem ji měl po ruce, ale ona ji lovila dlouho v kabelce, trochu i zrudla umanou a napětí, než ji našla. Průvodčí nad ní trpělivě stál a čekal, pak ji taky udělal značku a zavřel kupé.
Podívala se na mne a já jsem z í nespustil oči. Viděla jsem a i, že by si chtěla nyní o něčem promluvit, jen tak, aby to nebylo hloupé, že nás čeká cesta ve dvou.
"Vždycky mám problém v kabelce něco najít," řekla jako na omluvu. Usmál jsem se, jako bych to chápal, ale nebyl jsem ženatý a s žádnou ženou jsem dlouho nežil, tento problém šel mimo mě.
"Mohu vám nabídnout kávu?" zeptala se vyndala z jedné tašky malou termosku a dva malé šálky.
Přikývl jsem s vděčností, protože na kávu jsem měl chuť.
"Jmenuji se Jana Uhlířová – Hladká," řekla.
"Heřman," povstal jsem a lehce se uklonil.
Podala mi šálek s kávou a já se s chutí napil.
"Jedete do Jindřichova Hradce?" zeptala se.
"Ano.," odvětil jsem a ona mi podávala malý úhledný cukrový šáteček v ubrousku.
"Já také. Před pár měsíci jsem odešla do důchodu, ale nyní vidím, že bych měla ještě něco dělat. Líbilo se mi to lenošení," přívětivě se usmála.
"To je náhoda, já tam jedu za týmž účelem. Mám přítele, starého kolegu. Dělá zajímavý výzkum, rád bych se zapojil."
Neřekla už o sobě nic. Pokývla hlavou. Podal jsem ji šálek, ona se zvedla a šla oba umýt na záchod. Když se vrátila, usmívala se a uklidila všechno zase do tašky.
"Promiňte, že se směji, ale po cestě mi došlo, že určitě budete doktor Heřman. Došlo mi to. Viděla jsem vaši fotografii u článku o sebevraždách v psychiatrickém sborníku.Takže jedeme za týmž účelem. Jste domluveni?"
"Ne."
"Tak potom se za vás přimluvím."
Podala mi ruku a já ji vděčně stiskl.
"Třicet pět let," řekl kolega tiše v nádherném koženém křesle ve své přepychové pracovně, "dělám do sebevražd."