Podivné snění doktora Heřmana - část 13
Dnes ráno prší. Řeka leče vodu a kusy ledových tříští stále v rytmu a já jsem v tom pohybu zvuků v polospánku a ustavičném lehkém erotickém napětí. Nevím, zda mám posunout ruku k ní nebo odejít do kuchyně a připravit snídani. Byla to ode mne mazanost se usídlit tomto pokoji s ni, protože je zřetelně slyšet, jak ptáci a havrani štěbetají v korunách holých ovocných stromů, a do oken se prodírá světlo.
A ve dveřích pootevřených do pokoje se otáčejí divné a krásné proudy, které pociťuji jako jemné harmonické vibrace. A já jsem se ptám sám sebe, zda nejsem původem těch podivných chvějivých vibrací sám či jsem tam s ní? Chvěl jsem se i tenkrát, protože v noci, když chladně pršelo, se ztrácely stopy v blátivé cestě a já měl strach, že budu odsouzen v tomto velkém domě k samotě, která nikdy neskončí.
Avšak je dobré bydlit v úzkosti a strachem slyšet zrychlený puls, dobré je přivádět do večera život do zatracení a ráno začít znovu, jakoby se nic před tím nestalo.
Zatím mám obavu, že nás čeká po pár měsících rozloučení a já nevím, jak unesu, že se s ní rozloučím navždy. Nejsem nyní už blázen, který bude chválit své neštěstí a děkovat za něho, protože si nejsem jistý, že existuje Bůh, který by to se mou myslel dobře a vedl me k mému spasení.
"Kolik je hodin?" zeptala se, jakoby na tom nějak záleželo a já jsem se natáhl k budíku a přitáhl si ciferník blíž k očím.
"Sedm."
Neřekla nic Její ruka se sunula pomalu ke mně a položila se na má prsa. Pak se obrátila na bok.
"Je tu tak krásně," zašeptala.
Pomalu jsem ji uchopil za ruku a jemně stiskl.
Modlil jsem se, dni, který přicházíš, nenechávej mne v nejistotě, nenechávej mne napospas krásám, kterým nerozumím a nech mne aspoň snít a dívat se vnitřním zrakem na divy v zamčeném domě, kde jsem tak krásně osamělý s nádherou ženou.
Potom jsem se zeptal: "Marie, máte mě ráda?" Odpověděla: "Máte mě rád?"
Vím, že podruhé, až se probudím, se zeptám: "Marie, ještě spíš?"
Teď procházím něčím velmi zvláštním. Stále svírám její ruku a je zase ticho po našich slovech, bylo to nedramatické a prosté. Tuze rád bych věděl, jak se milují takové ženy,
které dokáží lámat pancíře cizích osudů a před svým vlastním stojí nerozhodně a až k zoufalství jsou pokorné a nešťastné. Rád bych to věděl. A dívám se na ni, kudy chodí ty stíny a světla života a kde se ustálí spokojenost a blaženost.
Její pleť je tak krásná, že kdyby se napila červeného vína, jeho barva by procházela tím úbělem a já bych ustrnul nad tím zázrakem a nesmírností a současně byl jím i vnitřně raněný.
Svou ruku posouvám k jejím ňadrům a ona se nebrání a naopak jí dělá pohybem cestu, přitom cítím, jak mne svými rty hladí po bradě.
"Víte co?" šeptá po chvíli, "pojďte a dáme si jen takovou malinkou snídaní."
Povídám: "Dobře, půjdu něco dolů připravit."
Záclony v kuchyni se rytmicky pohybují v průvanu. Déšť stéká do okapů a slastně stéká z okapů do svodnice.Je to tak úžasně romantické a krásné! Stavím na kávu a na čaj. Krájím chléb a obkládám ho sýrem. V duchu se těším až uslyším ťukot jejích podpatků a ona přijde, sedne si ke stolu a zářivým pohledem se opře do mého.
"Dovoluji si nabídnout malou snídani," řeknu jí a pohledem zjistím, že je rozkošně rozespalá a neví, co by chtěla dřív.
A nyní přišla, sedá si a pomalu bere do ruky namazaný chléb.
"Dnes budeme pracovat," rozhodla a zakousla se do něho.
"Ano," říkám ji a stavím před í šálek s kávou.
"Pak půjdeme a procházku."
"Ano," přisvědčuji a sedám si proti í.
"Jsem s vámi šťastný."
Usmívá se.Neříká nic. Jen se mne dotýká nohou v pantoflíčku a má zase ten úsměv hříšnice.
Je ráno, půl osmé a já pouštím rádio. Tím končí jedna z těch kouzelných a opojných chvil probouzení.
Vycházeli jsme z domu a ona si přehodila přes hlavu kapuci.. Zamkl jsem dveře a ještě se ohlédl, zda není někde otevřené okno. Usmála se.
"Celý ten bych zasypala květinami a požehnáním."
"Ty umíš žehnat?"
Zavrtěla hlavou a vsunula mi ruku pod paži. Bylo trochu kluzko.
"Zajdeme do Dolní vesnice, koupíme čerstvé koláče."
"Dobře."