Podivné snění doktora Heřmana - část 12
Nejsem zaskočený, jen trochu překvapený jejími reakcemi. Chová se tu, jako by byla doma. V koupelně přibývají různé krabičky a lahvičky bůh ví na co a ona se promenáduje v domácích úborech dráždivých střihů a barev. Je jako kytice cizokrajných květin, je jako masožravka.
Začínáme pracovat tím, že diskutujeme a ona naše diskuse nahrává. Na co si to všechno psát? Sedíme hodiny v pokoji plném knih a obrazů, ona ve vysokém modrém křesle se zcela ztrácí a její hluboký hlas zní jako viola. Celý život se věnovala svému povolání, to mi ani nemusí říkat, je to vidět na jejích způsobech. Chvílemi si připadám jako pacient. Neztrácí své kouzelné ženství a já o tom tak málo vím. Mluví o všem možném a já ji poslouchám soustředěně, protože jsem si plně vědom, že mi nejde o nic víc, než ji získat. Občas něco zapíše do počítače a k tomu si navléká zlaté obroučky.Čekám trpělivě a chvíli, až se budu moci zeptat, jak to, že jsem viděl Marcelu mezi dveřmi živou, když ve skutečnosti ležela už ve stadiu ztuhlosti na gauči. Bojím se, že když se zeptám v nepravou chvíli, neodpoví.***
"Nejste unaven?" zeptala se mne,"můžeme toho na chvíli nechat."
"Abych řekl pravdu, rád bych si odpočinul. Nejsem už zvyklý takovému náporu."
Usmála se tím svým laškujícím pohybem rtů a zavřela počítač.
"Je tu něco zajímavého?" zeptala se a pohledem se dotkla hřbetů knih.
"Ukážu vám jeden pokoj, jeho okno je nad zahradou a z něho se dá dívat na obrysy hor."
Bylo to venku.
"Ale minule jsem v něm spala," podotkla.
"Je něco jiného v něm spát a něco jiného v něm ležet s otevřenýma očima."
"Aha," chápavě přikývla a vstala.
Šel jsem první a slyšel jsem za sebou její zvuk podpatků. Zvláštní, v jakém rytmu klapaly o dřevěné schody.
Otevřel jsem dveře a nechal ji vejít jako první. Vklouzla do pokoje jako myška do pasti. Nemohu říci zda tušila cokoliv o mých úmyslech, ale šla k velkému oknu a odhrnula těžkou záclonu. Zadívala se do kraje. Měli jsme štěstí, protože právě vycházel měsíc a na obloze začaly problikávat hvězdy. Děsivě mrzlo, ale v místnosti bylo teplo a útulno.
"To je krása,"řekla a otočila se ke mně. Byli jsme tu sami, já byl šťasten a hluboce ji miloval. Zřejmě to pochopila, ale já nechtěl, aby to, co se má odehrát,. Bylo jen dílem jakého pochopení. O to mi nešlo a proto jsem ji nevzal za ruku. Touha nebyla rovná citům a já byl na nejlepší cestě, jak všechno pokazit.
Obrátila se ke mně a zkřížila ruce na prsou.
"Všechno mi tu připadá jako ve snu."
"Mně také," přisvědčil jsem a cítil se náhle velmi unaven. Její oči tak mírně zářily jako ty hvězdy na obloze a mě se chtělo utonout v tom pohledu navždy.
Obrátila se zase k oknu. Obě ruce položila zlehka na rámy a čelo přitiskla ke studenému sklu.
"Celý život jsem se bála, že zajdu dál, než je mi to určeno. A nyní jsem a nejlepší cestě přehodnotit celý život."
"Proč?"
"Byla jsem vdaná a mám dvě dospělé děti. Den co den jsem se potýkala s tajemstvími lidí, kteří si pohrávali s myšlenkou na sebevraždu. Byla jsem stále na hraně života. Nikdy mne nenapadlo se podívat vzhůru, nikdo mi takové okno do vesmíru nikdy neukázal."
Usmála se a já jsem pochopil, o čem mluví. Přistoupil jsem k ní a položil ruce na chvějící se ramena.
Otočila se ke mně a když jsem ji hladil dál po pažích, chvěla se jako poslední list v podzimním větru.
"Jsem tak unavená," zašeptala a objala me kolem krku. Přitáhl jsem ji k sobě a líbal ji na spánky.
"Samota je hrozná," zašeptala.
"Ano, je. I když člověk má tisíc důvodů, jak si ji zachovat."
"Jednoho dne přijde prázdnota a temnota. Všechno najednou zešediví a i ty největší životní úspěchy se stanou bezvýznamnými před tou velkou černou skvrnou, která se rozšiřuje jako rozlitý inkoust na papíře."
"Ano," přisvědčil jsem a neustále se dotýkal rty jejích skrání a čela.
"Potřebuji terapii," zašeptala.
"Abych já ji prováděl?" řekl jsem překvapeně a ustal v líbání.
"Četla jsem o vašich metodách a ráda bych je vyzkoušela."
Trochu se odtáhla, ale stále byla v mém dosahu.
"Jednoho dne se objevila ta černá skvrna a já jsem ......"
"Ano?" otázal jsem se, i když mi bylo všechno jasné.
"Léčila jsem se ambulantně. Bylo to trapné. Neuměla jsem říci, co se stalo a kolega, který mne léčil, se nedovážil ...... asi se bál, abych ho nenakazila."
Vzal jsem ji za lokty a přitáhl ji k sobě.
"Nebojím se. Dáme si kávu, co říkáte?"
Usmála se a tak jsme sešli dolů, sedli si do kuchyně a já jsem postavil konvici plnou vody a sporák.
"Proč jste šla do toho projektu?"
"Měla jsem hodně důvodů. Jeden z nich jste byl vy."
"Nerozumím."
"Nemusíte tomu rozumět," zasmála se a zapálila si cigaretu. Trochu se jí chvěly ruce.
Postavil jsem před í šálek s kávou a sedl si naproti. Dívali jsme se upřeně jeden druhému do očí a mlčeli. Viděl jsem, jak se jí mění pohled. Přestal být tak profesionálně zkoumavý a přecházel, jakoby mi očima vyprávěla svůj příběh. Najednou je sklopila a já věděl, že příběh má ještě další pokračování, o kterém nechce nyní hovořit.
"Nechci spát sama v pokoji,"řekla po chvíli, když se chýlilo k půlnoci. Šel jsem za ní a ona pečlivě rozestlala velkou postel. Ulehli jsme vedle sebe a nechali rozsvícenou malou lampu. Oba jsme hleděli ke stropu a naše ruce se v jedné chvíli spojily.
Ani nevím, jak jsme usnuli.
A tak každé ráno vcházela po špičkách do mého pokoje a já slyšel její tiché kroky a věděl jsem, že se položí vedle mne, jakoby na druhou postel padla růže a já za chvíli ucítím závany ženských vůní, počínaje značkovým parfémem a konče tou nevyzpytatelnou vůní ženského těla od kořeněné až po sladkou, která je mámivá až k zbláznění. A já mám čas. Ona mi zatím nedala znamení, že by chtěla se mnou splynout a dává mi jen různá znamení, která jsou dráždivější, než nahota. A pokoj je tak velký, že by se mohli v něm tančit a my netančíme. Ležíme na ohromné posteli a vidíme do mraků. A nebo do čisté oblohy a vnímáme ve zkrácené podobě stvoření.Můj osud se nade mnou naklání, otáčí se a komusi do dveří dává znamení a říká, že mi dopřává oddechu na mé trati.
A pak se zatočí několikrát ve vzduchu a zase odchází a pomalu jde ke dveřím. Mizí na za nimi v podobě bělounkého až průhledného mráčku. Někdy si tak po těch probouzení říkám, co kdyby ten můj osud, když mě navštěvuje, prohlásil, že už nejsem. Nevím, jestli bych byl schopen se alespoň polekat. Tohleto ohlašováni věcí blízkých a budoucích dělá se mnou už několik roků.