Ostrovy, 5. kapitola
V. Když se zkracují dny a chladno prochází ventilačkou, přichází s tím vším zvláštní romantika. Sedím v pokoji, a dívám se na televizi, ale bez zvuku. Je to zajímavé, že na obrazovce probíhá nějaký děj, lidi na sebe mluví a všelijak se tváří, takové panoptikum! Už se nebojím, že na svém svetru či halence ucítím jeho vůni. Mohu myslet na tu kavárničku pod stromy, na ty sosny, které nádherně voněly a nezanechává to ve mně nostalgii a ten bolestný, řezavý stesk. Robert napsal nějakou odbornou knihu a nyní jezdí po světě, aby diskutoval o nějakém problému, ale nevím o jakém. Dokonce jsem to ani nevyhledávala na Internetu, protože kdyby chtěl, tak by o tom se mnou mluvil, ale pořád mluvíme v těch tajných šifrách a oba máme k nim klíč. Jsme zamilovaní, ale je to hlubší, než se dříve zdálo. Vcházíme do jiného stavu bytí. Neposílá mi pohledy, nevolá, ale je se mnou a já s ním. Jediné, co mne znepokojuje, je škola. Čekají mne čtyři roky práce, kromě toho mám zaměstnání a nezbývá mi čas na básničky. Nebo, nevím, o čem bych měla básnit. V dřívějším stavu mysli a okolností jsem si mohla básnit o svých snech a žalech. Dnes jsou mé sny na počátku zrodu a žal mne opustil. Ale také nemám kdovíjaké radosti. Jsem plná očekávání. Měla bych na tom více pracovat. Třeba Roberta zase napadne nějaká básnička, doplňovačka. Jo, já tu sedím, místo, abych se učila. Zírám do němé televize, místo, abych uklízela, to je cesta k trudomyslnosti. Nevím, kam jel, kdy přijede a co bude, až přijede.
Vypnula jsem televizi a zapnula počítač. Do vyhledávače jsem napsala jeho jméno a rok. Vyhrnulo se na mne spoustu odkazů v různých jazycích a odkaz na jeho přednášku na youtube. Vida, to jsem netušila. Máme nebo nemám ji pustit? Co když je tam něco, co ještě neznám, nevím a co mne připraví o tu blaženost, kterou jsem zase našla? Byl to jen ostrov, ne pevnina a kolem něho, bohužel, plyne hodně kalných vod.
Tak jsem ten odkaz spustila.
Redaktorka: „Pane docente, vy jste rozjel zajímavý projekt, který hýbe dnes světem psychoterapie. Můžete v krátkosti o něm promluvit?“
Fešná Švédka s dlouhými blond vlasy a krásnýma modrýma očima se na něho usmívá. On sedí proti ní, kolem dokola je příjemné modré světlo.
Robert: „Můj projekt spočívá, paní redaktorko, v oblasti milostných vztahů moderního člověka. Ve své praxi klinického psychiatra jsem popsal několik případů, které skončily bohužel tragicky.“
Redaktorka: „Byli to vaši pacienti?“
Robert: „Ano, byli to mí pacienti, kteří po dobu své partnerské krize se léčili v mé ordinaci.“
Redaktorka: „A nedalo se zabránit těm tragickým koncům?
Robert: „Klinický psychiatr nemá v pravomoci obracet lidi a měnit jejich osobnost, ale vést je, aby tak učinili sami. Bohužel, bránilo jim několik postojů, které jim nedovolily, aby tento obrat učinili.“
Redaktorka: „Můžete posluchačům sdělit, o jaké postoje vlastně jde?“
Robert: “Jde o konstrukty, které staví do citového života společnost a výchova. Ale lidé se mění, nabývají nových poznatků a také se mění jejich styl života, role mužů a žen. Proto se musí změnit i kvalita jejich citového života a vzájemného soužití, kdy jedno pohlaví nepřevažuje druhé, ale dokáží spolupracovat a překonávat životní překážky a situace. Mění se i kvalita lidské osobnosti, nezatížené předsudky, které se jedinci snaží překonávat třeba i rebelií. Z toho ovšem plynou konflikty, v nichž hraje velkou roli sobectví, egocentrismus, sexismus, machismus z obou stran a samozřejmě i neustále čeřená ženská otázka, které se chytají mladé ženy díky propagaci různých životních stylů v časopisech.“
Redaktorka: „Takže, pokud vám dobře rozumím, snažíte se nahradit staré konstrukty novými a postavit citový vztah na spolupráci, vzájemné úctě a svobodě rozhodování se o svém životě, oproti mínění většiny společnosti, která v těch konstruktech přetrvává?“
Robert: Dobře jste to pochopila.
Redaktorka: Vaše učení má zvláštní název – Ostrovy blaženosti – co si pod tím vším máme umět představit?“
Robert (usmívá se a dívá se do kamery, jen na okamžik): To je zatím tajemství, které pozdravím svým románem.
Redaktorka: Pane docente, určitě by se vás mnoho lidí rádo zeptalo, zda máte vy s vaším projektem již osobní zkušenost a zda jste dosáhl toho, o čem píšete a diskutujete.
Robert: Paní redaktorko, nemohu odpovědět bez souhlasu druhé strany, ale ujišťuji Vás, i diváky, že se všechno dozví v mém již jmenovaném románě, na který si zde nedělám reklamu, ale je součástí mých terapií a doporučenou literaturou ke studiu.“
Redaktorka: Děkuji docentu Robertovi Schoettnerovi za milý rozhovor.
Musela jsem se smát. Robert je skutečně kouzelník. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by náš vztah využíval k nějakým svým experimentům, ale napadá mě, že se jím inspiruje. Zvláštní, pomyslela jsem si. Jednou, když jsme si povídali, se mi svěřil, že má rád Beatles a Orbinsona, i Elvise. Možná, že ty písně studoval už dávno a přemýšlel o svém tématu. Robert také docela drsně zápasil s antikou a filosofií, i náboženstvím. Nyní vidím, že je to jiný svět, než ten, v kterém on opravdu žije. I když používá pojmosloví toho jiného světa, nachází obsahy v současném světě, který chce žít on.
Je to svět těch bohyní, které viděl na stráni v místě, kde máme chalupy, náš potok a olše i jeskyni. Nyní to nabývá jiného významu, ale mnoho věcí je mi skryto, protože kromě Roberta neví nikdo, odkud kam to všechno směřuje.
Už jsem chtěla jít spát, když v počítači se ozval zvuk, který hlásí příchod emailu. Robert!
Ilonko, přijedu v pátek na chalupu, mám volno, prosím, zastav se tam, potřebuji s tebou mluvit. R.S.