Návrat do Mezihoří
Jednou, když jsem se vracela domů z práce, můj pohled padl do dopisové schránky a skutečně, mezi otvory se bělala obálka. Odemkla jsem ji a vypadl a mne dopis. Psala mi teta Anuška. To bylo patrné z druhé strany dopisu. Byla jsem zvědavá a docela mne to i překvapilo. Doběhla jsem do bytu, hodila kabelku na židli a dopis jsem nedočkavě otevřela.
„Milá neteřinko,
Jistě jsi překvapená, kdo ti píše. A budeš ještě překvapenější, proč ti píši. Co umřela tvá babička, nemám o tobě už žádné zprávy. Škoda, Miládko, protože jsi zde prožila kus svého dětství. Ani jsi se nezajímala, jestli ti babička nenechala něco na památku. Byla jsi její jediná vnučka a tak ti odkázala svůj domek v pozůstalosti. Je rozkošný a ty si ho zasloužíš. Jistě ho ráda přijmeš, protože se nejen budeš vracet sem, ale také zde budeš mít místo pro svůj odpočinek a poznání. Čekáme tě kdykoliv. Přijeď, Miládko.
Tvá teta Anna“
Musela jsem si sednout, jak se mi roztřásly nohy. Babiččin domeček byl jeden z nejhezčích celém Mezihoří a voněly v něm bylinky i sušené květy růží, které babička používala do mastiček na krásu. A znovu jsem si vzpomněla a ten krásný vzduch, který obklopoval člověka celý den a ten útěšný pohled do kraje. Já jsem zdědila chaloupku!
Zavolala jsem mamince, chvíli to zvonilo, než telefon zvedla.
„Satrapová,“ zazněl její hlas.
„Mami, mami, dostala jsem dopis od tety Anušky. Zdědila jsem po babičce domek,“ vyrazila jsem tu informaci ze sebe jedním dechem.
„Cože? Ten baráček pod horami? No to je terno. A co s ním budeš dělat? Víš, co je tam práce?“
„Mami. Já jsem tak šťastná,“ řekla jsem.
„No dobře. Dělej, jak myslíš, Mili, ale budeš mít co dělat. A kam vrážet peníze. A co ještě psala Anuška?“
„Nic jiného. Prý mám přijet.“
„Tak. Dobře. Jo, abych nezapomněla. Zajeď na letiště pro tátu. Zítra v sedm večer se vrací z Paříže.“
Co nebydlím s rodiči, ztrácím o nich přehled. Ani jsem nevěděla, že táta zase někam odletěl. Naposledy jsme spolu mluvili před měsícem. Musím s ním o domečku promluvit. Určitě mi pomůže udělat na něm nezbytné úpravy. S tím krásným snem jsem usnula a ráno, když jsem šla do práce, se mi snilo o dovolené.
Letadlo přistálo včas a já už z dálky viděla svého elegantního tátu, jak kráčí směrem k letištní hale. Běžela jsem mu naproti.
„Mili, ty jsi pro mne přijela? To jsi hodná,“ řekl po odbavení a dal mu pusu na čelo.
„Tati musím ti říci novinku.“
„Ano? Tak povídej,“ řekl se svým bohorovným klidem, když jsme nasedli do auta.
„Zdědila jsem po babičce v Mezihoří její domeček.“
„Ano?“ opáčil a díval se před sebe.
„Není to báječné, tati?“ Snažila jsem vyloudit na jeho tváři alespoň trochu nadšení.
„To je, jakoby nás babička zase volala zpět do všeho rodného kraje,“ povzdechl si.
„Asi máš pravdu. Vždyť ty jsi tam také vyrostl, ne? “ zeptala jsem se.
„Mili, děvče, já jsem tam nebyl už několik let. Jo, bydleli jsme přes kopec. Ale dům rodičů jsem po jejich smrti prodal a za ty peníze jsem koupil v Praze byt. Z jistých důvodů jsem se nechtěl už vracet. A vůbec, ani teď bych se tam nerad vracel. Nemám na Mezihoří nejlepší vzpomínky. Ani teď nemohu o návratu v klidu přemýšlet.“
Napadlo mne, že se tam něco stalo, na co nechce nikdo vzpomínat. Měla jsem vyzvídat? Nebo čekat, až to z nich samo vypadne?
„No, najdu někoho, kdo tam s tebou zajede, okoukne to a udělá nutné práce. Ty to budeš obývat jako chalupu?“
„Ano. Samozřejmě. Určitě není široko daleko žádná civilizace,“ zasmála jsem se.
„Víš, tvoje maminka se s babičkou a Anuškou přestala stýkat. Posílali jsme tě tam na prázdniny, ale víš, že tě vozil do Prahy děda.“
„A co se vlastně stalo?“ nemohla jsem udržet zvědavost a uzdě.
Otec se usmál.
„Za vším je vždy nějaká emoce, Mili. Tvoje babička a teta Anuška se na tvou maminku zlobí, že jsem se oženil se s ní. Chápeš?“
„Chápu to tak, že obě měly o tebe zájem.“
„Tak to je pravda, Mili. A mí rodiče také proti Anušce nebyli, ale já jsem pořád váhal .“
„A ty jsi snad s Anuškou chodil?“
„Ano. A měli jsme se moc rádi. Jenomže já jsem neviděl v Mezihoří žádnou budoucnost a tak jsem odešel do Prahy na střední školu. A po ní na vysokou. Anuška se chtěla vdávat. To víš, už měla taky roky a bála se, že zůstane nakonec na ocet. Já se do ženění moc nehnal. A tak si Anuška našla pana nadlesního, za kterého se taky vdala. Jenomže on zemřel krátce na to na zápal plic. Tehdy byla maminka také už v Praze na škole, náhoda nás dala dohromady a tak jsme se vzali. Babička i Anuška mně to měli za zlé. A babička mne obvinila, že jsem zkazil Anušce život. Nikdy mi to neodpustily a tvé mamince také ne. Proto jsme do Mezihoří už nejezdili. Ale jak je vidět, babička na tebe nezapomněla a možná, že i odpustila nám všem. Snad doufala, že se zase vrátíme tam, kam patříme.“
Nemohu si pomoci, ale ten příběh se mi zdál podivný. To proto, že jsem nechápala, jakou váhu mělo pro svobodou dívku manželství. Já sama jsem na vdávání zatím ani nepomyslela. Mám dost času, myslela jsem si. Tři roky po vysoké a nyní práce, která mne baví. Pomýšlím na to, že si založím sama firmu a manželství by mi zkomplikovalo moje plány. Však se spousta mladých žen nevdává, dokud se postaví na vlastní nohy. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jaké to bude, až budu skutečně někoho pro svůj život hledat.
„Mili, našel jsem ti někoho, kdo se s tebou pojede podívat na ten domeček. Máš v sobotu čas?“ volal mi táta.
„Ano, to bude bezva,“ řekla jsem.
„Dal jsem mu tvé telefonní číslo. To kdybys potřebovala se s ním ještě spojit, ale on ti určitě zavolá.“
Už jsem viděla v poličce krásné puntíkované nové hrníčky, krajkové záclonky, vyšívaný ubrus na stole.
A tak v sobotu ráno zazvonil mobil.
„Kalina. Volám vám ohledně toho domku. Pojedeme?“ Příjemný hlas me naladil do růžova a já s nadšením souhlasila.
„Tak za chvíli jsem před domem.“
Seběhla jsem dolů, v autě na mne čekal nějaký pan Kalina. Podala jsem mu ruku, poděkovala a sedla si vedle něho. Zatímco on se snažil se mnou navázat hovor, já jsem kuse odpovídala a přitom se oddávala svým myšlenkám a snům. Až se před mými zraky zavlnilo známé panorama zalesněných kopců, které se dotýkají oblohy a kolem dokola bylo takové něžné ticho sobotního rána.
„Tady je krásně,“ řekl Kalina a já jsem jeho slova konečně zřetelně slyšela.
„Ano, moc. Myslím, že i za ty roky dokážu pojmenovat každý kopec, asi mi to chybělo.“
„Život v Praze taky není špatný,“ ušklíbl se.
„Ale tady je takové nádherné ticho a klid,“ poznamenala jsem spíše pro sebe.
Cesta se před námi vlnila a Kalina vyndal mapu, nakoukl do ni.
„Tak ještě rovně a pak zahneme doleva a už tam budeme,“ řekl.
„A vy máte zednickou firmu?“ zeptala jsem se.
Rozesmál se.
„Ne, ne, slečno. Já jsem architekt a specializuji se na stará venkovská stavení. Ale nedělejte si starosti, už je to všechno předem zaplaceno. Takže si můžete vymýšlet, co vás napadne.“
Určitě táta! Je zvláštní, že jsem o jeho vztahu k Mezihoří nikdy neslyšela ani slovo a přesto i on touží mít ten kousek půdy s domkem, kde bydlela jeho první láska, má teta Anuška. Asi za ni chodíval přes les, zvečera, kdy jeho rodiče už spali a oni pak spolu sedávali na lavičce v zahrádce a poslouchali cvrčky. No, musela to být idylka.
„Tak a jsme tady,“ řekl do mého přemýšlení Kalina, až mne vyděsil. Vylezla jsem z auta.
„No, tak to je pěkné stavení, to nebude potřebovat žádné zásahy. Ale podíváme se dovnitř.“
„Já musím za tetou, určitě má klíče.“
Seběhla jsem z kopce. Dům tety Anušky se krásně vyjímal se svými novými krovy a kvetoucí zahrádkou.
„A že jsi neřekla, že přijedeš? Bývala bych upekla dort.“
„Teti, hlavně, když máš buchty. Jo. Mám sebou architekta.“
„Tak pojď. Já zamknu a půjdu s tebou. Kdyby bylo něco potřeba.“
Teta měla svěží krok a vypadala šťastně. Dokonce jsem si všimla, že je na svůj věk velmi pěkná žena.
„Janská,“ podala Kalinovu ruku a pak její pohled a dům, oči ji zvlhly.
„Jsem tak ráda, že ten domek sdělila Milča. Bylo v něm odžito kus života a já bych už to neutáhla. Zbylo nás z rodiny tak málo. Já sama děti nemám a Milča byla jediná vnučka.“
Anuška odemkla a mně až bolestně zasáhla ta známá vůně, která provázela celé mé dětství. Byla bych zavolala – babi, babi, jsem tu, ale ona to určitě už věděla. Teta mi položila ruku na rameno.
„A tak to bude pokračovat. Možná, že si jednou sem přivedeš i svého ženicha a že tu zase budou pobíhat děti. Kořeny se nemají vytrhávat.“
„Tak dámy, máte nějaké přání?“ vpadl do její úvahy Kalina, který si prošel zatím dům.
„A vy jaký nápad?“
„Zbývá zřídit koupelnu. Nějakou romantickou, co říkáte?“
„Ano,“ vydechla jsem. Něco si namaloval a zapsal.
„Tak můžeme jet,“ řekl.
„Kam?“ zeptala jsem se.
„Do Prahy přece.“
„Já tu zůstanu do neděle.“
¨
A to bylo všechno na pokraji léta, kdy v Mezihoří byl nejkrásnější čas. Už v pátek jsem se chystala, jak vypadnu z Prahy a pojedu tam, do klína kopců a budu dýchat vůni luk a rybníků. A přitom jsem stále uvažovala, jak se tam nadobro odstěhovat.
„Ty jsi se zbláznila,“ řekla mi matka, „na co jsi studovala? Tam nejsou žádné příležitosti, abys ses slušně uplatnila.“
„Tak si je vytvořím,“ řekla jsem.
„Prosím tě, co chceš udělat?“
„Otevřu tam obchod.“
Maminka spráskla ruce nad hlavou.
„Ty máš opravdu dětinské nápady. Ale za to může tvůj otec. Ještě tě v tom podporoval. Já bych to prodala.“
„Mami, copak bys mohla prodat svůj vlastní domov?“ zeptala jsem se.
Zarazila se.
„Nemám na něho dobré vzpomínky.“
„Ale to není důvod, proč se ho zbavovat. Podívej se. Lidi mají do Prahy daleko a v tom obchodě by se prodávaly nejdůležitější věci. Určitě bych našla koho, kdo by tam rád prodával. A já bych mohla rozvíjet podnikatelské aktivity podle zájmu.“
„Takže ty si chceš zřídit vlastní firmu?“
„Ano.“
Maminka se zamyslela.
„No, špatný nápad to není, konečně, zkusit to můžeme.“
„Takže pojedeš se mnou?“
„No to víš že ne, prosím tě. Nemám čas se někde potulovat. Ty jsi si to vymyslela, tak si to i zařiď.“
No, mami, to se ti řekne, ale bez tvé pomoci mi to půjde těžko. Ale ten malý krámek jsem už duchu uviděla a tak jsem byla přesvědčená, že už někde existuje. Vzpomněla jsem si na mého kolegu ze studií, Honzu, občas se s ním vídám a on je pro každou špatnost. Třeba by mi poradil. Vytočila jsem jeho číslo a chvíli jsem čekala.
„Prosím, Hanák.“ Jeho hlas byl nějaký unavený.
„Honzo, můžeme se sejít?“
„A kdy? Já toho mám teď strašně moc.“
„Musím s tebou mluvit,“ naléhala jsem, protože jsem se bála, že když zaváhám, tak mé vidiny zmizí v nedohlednu.
„Ty, Mili, já nemám čas. Nezlob se.“
Nezlobila jsem se. Začala jsem sama pracovat na svém podnikatelském projektu. A snila jsem. Chápala jsem, že mne z mého okolí nikdo nebude podporovat. Nikomu se nechtělo vynakládat úsilí tam, kde z toho nekoukal hned zisk a nikdo nechtěl a ani nemohl sdílet mou vnitřní touhu, která přicházela bůh ví odkud. Jen já ji cítila a šla za ní, třeba slepá, třeba hluchá. Svět, v kterém žiji, uznává jistoty a já to beru. I já jednu měla. Hluboko v srdci. Patřím tam a zřejmě i tam najdu konečně smysl života a možná i pocit štěstí, který se nějak stále nedostavuje.
„Máme mu volných prostor habaděj, to víš, děvče, tady se nechce nikomu podnikat. Mladí utíkají a Mezihoří pomalu vymírá. Je jiná doba. A cože bys ráda prodávala?“
„Mám představu o takovém konzumu. Aby lidi nemuseli pro každou hloupost do města.“
„Víš, ale tady se skoro všichni zásobují sami na zimu.“
„Ale je tu plno opuštěných domků a pokud by tu bylo nějaké pravidelné zásobování, třeba by se lidi z města nalákali, aby domky koupili pro rekreační účely. Copak se o takovou myšlenku tady nikdo nepokusil?“
„Ale děvče, lidi jsou tady prostí a novotám nevěří. A na co nemají, po tom ani netouží.“
„Takže si myslíte …“
„Nic nemyslím. Zkus to a uvidíš. Dáme ti pěkný krámek, je zachovalý, můžeš si ho upravit podle svého, zatím ti nezapočítám velký pronájem.Taky byl tady jeden, který měl takovou chuť ho otevřít, ale v sousední vsi mu nabídli víc. Tak se na to vykašlal. Tak co?“
Přikývla jsem dřív, než se dostavilo zaváhání.
Už se blížil pomalu podzim, když byl obchůdek hotov a začalo se do něho navážet zboží. Lidé přihlíželi, ale nikdo se na nic nezeptal. Jen si mezi sebou šuškali. Teta Anuška byla do toho celá nadšená a dělala mi reklamu. Nebylo to však jednoduché.
A pak nastal zlom. Zrovna jsem utírala regály, když zazvonil u dveří zvonec.
„Dobrý den.“ Oslovil mne mužský hlas. Otočila jsem se. U pultu stál vysoký, starší muž, oblečený po venkovském zvyku.
„Jsem z hor. Dozvěděl jsem se, že tu konečně někdo otevírá obchod. To víte, my máme v zimě ke všemu daleko a taky jsme už pustili hospodářství. A tak se jdu zeptat, co budete prodávat.“
Usmála jsem se.
„Základní potraviny zatím, uvidím, jak to půjde.“
„A chleba?“
„Samozřejmě, mléčné výrobky, uzeniny, nakládanou zeleninu. Pokud někdo bude chtít, mohu mu tady prodávat jeho výpěstky, marmelády, sušené bylinky, ovoce. Abyste nemuseli nikam pro každou hloupost chodit,“ usmála jsem se.
„A to budete prodávat vy?“
„Ne, moje teta. Janská. Já se budu starat o obchody.“
„Tak. Paní nadlesní. Víte, já jsem jejího manžela znal. Chudák, umřel a ani nestačil zplodit děti. Takže vy jste dcera její sestry? A vrátila jste se?“
„Ano.“
„A proč?“ zkoumavě se na mne podíval.
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.
„Pro tu krásu, co je tady, pro ty vzpomínky.“
„A to bylo celé, co vás odvedlo z města?“
„Byla to moje babička.“
„Ale ta je už dávno mrtvá.“
„Odkázala mi svůj domek. Víte?“
„Jo, to víme. Vaše babička byla vzácná žena a starala se o lidi. Kolikrát šla v zimě do hor, když bylo potřeba. K nemocným nebo starým lidem, aby donesla nějaké sirupy nebo jídlo. Nikdy bych nevěřil, že i teď, když už nežije, se od ní bude dostávat další pomoc. Přes vás. Nikoho by nenapadlo všechno opustit a přijít mezi nás, obyčejné lidi s takovou myšlenkou.“
„Ale to přeháníte, pane Heřmánek. Mně se to Praze už nelíbí a zatoužila jsem po přírodě.“
Obchůdek rozkvetl a sloužil. Nebylo to nic velkého, ale lidem to pomáhalo překonávat nepřízeň počasí či velké vzdálenosti. Brzy jsem se nemusela o nic starat. To teta Anuška s pomocí pár nadšenců všechno zařizovala a peníze, které jsem do něho vložila se mi brzy vrátily.
„Vrať se do Prahy děvečko,“ řekla mi teta Anuška, „tady jsi už své udělala a musíš pokračovat ve své profesi a pracovat na své budoucnosti. Ale jedno ti povím, nikdy na nás nezapomeň. Je to tvůj domov a kdybys nebyla v Praze šťastná, zajeď sem. Rozumíš mi?“
Rozuměla jsem. Ale byla jsem jediná, která do Mezihoří jezdila později s manželem a s dvojčaty, které se nám narodily brzy po svatbě.
Moje maminka a ani otec se nikdy nevrátili. Nikoho neodsuzuji. Každý si našel svůj osud. I já, i když se tomu nedá říkat – osud. Dívám se často na kopce, jak je barví nach zapadajícího slunce a jak se pomalu obloha zatahuje nad všemi lidskými příběhy a starostmi, aby ráno, až se zase rozhrne opona, byly jiné příběhy a jiné lidské starosti.
© Maura, 2008