Našla jsem svou Atlantidu
Čím je náš život jiným, než naplňováním jeho dnů, které jsou nám určeny? A můžeme si vybrat z několika jeho realit nebo spíš, nekonečného množství jeho realit. Někdo touží po hmotném bohatství, nechť ho má! Ale je šťastný, když ho musí stále rozmnožovat a opatrovat?To je otázka. Druhý touží po velké lásce, ale i když ji najde a prožije její naplnění, je šťastný ? Projde celou stupnicí utrpení, které sebou nesou mez lidské vztahy.
Hrdinka mého příběhu žila ve zmatcích. Nejdříve měla sny pak se za nimi vydala. Tušila, že nad všedními událostmi je něco vyššího a krásnějšího, ale neměla dost vnitřní síly to uchopit, pochopit a uvidět.. A ve snu vídávala neznámé břehy a vlnící se hladinu moře a starce, který k ní hovořil neznámým jazykem Někdo jiný pochopil její vnitřní touhu a tak ji dal velký dar. Jednou mi o tom vyprávěla a já jsem její vyprávění zaznamenala. Seděly jsme u kávy a já byla zvědavá a na její příběh. Asi proto, že jsem také mívala sny a nevěděla jsem co znamenají.
„Říká se,“ začala trochu nesměle, že když ty sny přijdou, znamená to, že tě současně obklopuje určitá duchovní úroveň a ta je – žárlivá,“ pokývala hlavou a trochu zesmutněla.
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se.
„No, asi tak. Líbil se mi jeden kolega z fakulty. Jmenoval se Alexandr.Říkalo se mi Saša. Myslím si, že jsem mu také nebyla lhostejná. Ale nepodařilo se nám navázat vnitřní kontakt.“
„Tomu nerozumím.“ Chtěla jsem, aby mi to vysvětlila. Potřebovala jsem to vědět. Z pochopitelných důvodů mi na tom hodně záleželo.
„Samozřejmě, že jsem tehdy nevěděla, o co přesně jde. Sešla jsem se s kamarádkou a chtěla jsem si s ní o tom všem promluvit. Byly jsme si hodně blízké.Ale náš rozhovor nedopadl pro mne dobře. Přiznala se mi, že chodí se Sašou. To odpoledne, po tom rozhovoru, mi přivodilo pocit úzkosti, strachu a neklidu. Abych se toho zbavila, nakapala jsem si lázně hřebíčkový olej a zavřela oči. Vůně hřebíčku a teplá voda pomalu uvolňovaly napětí, strach a zlost. Měla jsem nyní zlost víc na sebe, než na Sašu. Byla jsem si příliš jistá a to mně zradilo. Jenom, pomyslela jsem si, jestli si to Táňa nevymýšlí. Chytila jsem se té myšlenky jako tonoucí stébla a hned jsem se cítila líp. Vylezla jsem z vody, zabalila do osušky a uvařila jsem si radši bylinkový čaj na uklidnění. A potom jsem zase usnula.
„Milovala jsi ho?“ zeptala jsem se přímo.
„Copak člověk, který má takové sny, dokáže někoho opravdu oddaně milovat? Láska ho táhne k zemi a na ni dlouho nevydrží. Musí zase výš. A věř mi, že u lidí, kteří znají jen pozemské štěstí, mnoho nepochodí.“
„A jak to bylo dál?“ Toužila jsem, aby mluvila o svých prožitcích. Nyní jsem cítila, že je to pro mne velmi důležité.
„Druhý den, „ pokračovala, „jsem šla na přednášky a cítila jsem se mnohem lépe. Možná to bylo tím, že jsem ve snu zase uviděla neznámé břehy, na kterých kvetly keře a za nimiž se vlnilo moře. Obloha bez jediného mráčku a slyšela jsem jemnou a velmi krásnou hudbu. Bylo to tak krásné a cítila jsem, že jsem té divné zemi daleko blíž, než kdy před tím.“
„Takže, ty jiné břehy zvítězily,“ odpověděla jsem spíš na svou otázku, kterou jsem si vnitřně položila.
„To odpoledne jsem chtěla být v klidu. Měla jsem v plánu navštívit universitní knihovnu. A být sama. Tam se mohu, jak jsem si myslela, oddávat stále zřetelnějším vidinám vrcholků kopců a pláží kolem nádherného moře. Ale už několikrát, i v bdělém stavu, jsem měla pocit, že chodím neobyčejně lehce po nazlátlém písku, aniž bych za sebou zanechávala stopy.“
„A nikdy jsi tam nepotakala nějakého člověka?“
„Ale ano. Když jsem své duchovní vidění prohloubila, tak se mi zjevil starý muž. Velmi starý
Kdo byl ten starý muž, kterého jsem na té pláži potkala? Zjevil se mi před očima a mluvil na mně zvláštním jazykem. Vůbec jsem mu nerozuměla, on to věděl a usmíval se. V rukou držel destičku, na které bylo vyryto písmo, které jsem nikdy neviděla. Pořád jsem mu naznačovala, že mu vůbec nerozumím. Kýval hlavou a mluvil dál, jakoby mu to nevadilo.Nuže, v knihovně jsem si našla místo, které se mi zdálo nerušené, vytáhla jsem z kabelky blok a tužku. Soustředila jsem se a snažila se rozpomenout na znaky, které jsem viděla ve snu na tabulce. Myšlenky mne stále ještě pokoušely a rušily mne v koncentraci. Položila jsem tužku na papír, dala hlavu do dlaní a zavřela oči. Přeci se mi to muselo někde v hlavě zachytit! Zkusím to automatickým psaním. Opět jsem vzala do ruky tužku a se zavřenýma očima jsem se pokoušela, při velkém soustředění, napsat či namalovat to, co jsem si uvědomovala, že jsem viděla. Rozbolela mne hlava a tak jsem skončila. Otevřela jsem oči a podívala se na papír. Jen jeden znak mohl být povedený, ostatní to byly jen čmáranice.Z toho velkého soustředění mne vytrhl hlas, který se mne co studuji. Byl to hlas mého profesora řečtiny.
„Co vás trápí, že jste tak zamyšlená?“ zeptal se mne.
"Jen jsem přemýšlela nad nějakými znaky, kterým nerozumím a snažila jsem se je napodobit."
"A kde jste je viděla ?" zeptal se mně a přisedl.
"Na jedné destičce.Ve snu." Řekla jsem to přímo. Jinak bych se k pravdě nedostala.
Usmál se.
"Klidně mi všechno řekněte, slečno, já nejsem nechápavý."
Vyprávěla jsem mu své sny a vyslovila jsem přání, abych je měla stále, dokud to nepochopím. Prohlížel si ten jeden znak, který se mi asi povedl autenticky namalovat a pak si ho opsal do svého diáře.Ale měla jsem smůlu. Za několik dní, po tomto rozhovoru, můj pan profesor náhle zemřel.“
„Zvláštní.“ řekla jsem a očima ji pobídla k dalšímu vyprávění.
„A představ si, že mi odkázal své knihy a poznámky. Trvalo mi týden, než jsem všechno, co mi přivezli roztřídila, udělala si katalog a naskládala do nových regálů, které jsem si nechala zhotovit na zakázku. Byla jsem tak zaujatá touto činností, že jsem si ani nevzpomněla na své trápení, které jsem prožívala, když mne Saša opustil.Opustil mne totiž také strach ze samoty. Strach, že neuspěji v běžném životě, víš? Přede mnou bylo totiž něco, co se mi zdálo daleko důležitější. Byl to objev určité dimenze a za ním i očekávaný duchovní vzestup.“
„A když člověk postoupí, začne potkávat lidi na téže úrovni a přestanou konflikty a problémy,“ usmála jsem se.
„Tak jednoduché to není,“ řekla rozhodně, „možná že přestanou přílišné starosti o hmotné věci, ale člověk musí zápasit o další poznání. A to není opravdu nic jednoduchého.“
„Jak jsem tak přemýšlela a listovala si v jednom rukopisu,“ pokračovala dál, „najednou jsem uviděla zvláštní znaky a pod nimi poznámky. Přesně tak, jak byly napsány na té tabulce ve snu. Nasadila jsem si brýle. Pan profesor si zapsal do poznámek náš rozhovor v knihovně. A ten znak, který si poznamenal tehdy do svého notýsku, podle jeho poznámek, znamenal – Atlantida.“
„Tedy ty břehy a vidiny a sny byly o Atlantidě?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Asi ano.“
„A stálo to za to obětovat současný osobní život pro pochopení vidiny?“
„Neříkej to tak,“ zaprosila, “ta vidina, jak ji říkáš, byla cesta k prozření.“
„Ale obětovala jsi to, co lidé považují za štěstí a smysl života.“
„Ano, to máš pravdu. Ale každý zároveň má jiné cesty ke štěstí a těch by se měl držet, pokud jsou mu zjeveny. Je to velmi těžké přehodnotit to, co je běžně považováno za normální a běžné.“
Uvědomila jsem si, že jsem teprve na počátku a nejsem rozhodnutá, za který konec svůj život vzít.
„Byly to roky těžké i dobré,“ pokračovala, „nikdy jsem si nemyslela, že hledat štěstí, lásku a rovnováhu je svízelné a člověk často, přečasto musí obětovat to, co si myslí, že je důležité a to pravé, aby zase o kousek postoupil dál.“
Tím zcela odpověděla na mou otázku, která mne v mysli trápila.
„Myslela jsem si, že Atlantida byla země, kde žili lidé a která zmizela nějakým kosmickým vlivem od hladinou moře,“ podotkla jsem, i když jsem tušila v tuto chvíli, že nemluví o pozemské Atlantidě.
„Myslíš si, že jsi znáš cestu l absolutnímu štěstí?“
„Ano,“ řekla a s úsměvem mi stiskla ruku.
I když jsme se rozloučily a už se víc nesetkaly, její vyprávění mi nešlo z mysli. Nejdřív jsem měla pocity rozmrzelosti, že jsem se nakazila jejími sny. To, co mne těšilo, mi nyní připadalo všední a nezáživné. Toužila jsem po něčem vyšším a vyšším a můj život, jakoby šel někdy mimo mne. A tak jsem se dala také do studia. Moje dny přestaly být všední a prázdné, naplňovalo je poznání a moje duše i srdce se pomalu otvíraly ke sférám, z kterých jsem i já vnímala nové a nové podněty. Jsem šťastná, ale jinak, než jsem si dříve představovala.
K narozeninám jsem si koupila dovolenou do těch míst, o kterém mi tenkrát vyprávěla. A nyní sedím na břehu egejského moře a dívám se na jeho hladinu. Cítím v sobě hluboký klid a mír. Myslím ten podivný rozhovor s láskou a hlubokou vděčností. Při tom hledání jsem se stala pokračovatelkou všech hledačů tajemného ostrova. Myšlenky na štěstí a harmonii, na klidné a krásné odrazy neznámého a dávného světa mi daly krásný smysl života a mnoho nádherných snů, které se prolínaly i do reality mých všedních dnů. Potkávala jsem na svých cestách zvláštní lidi. A nepoznala jsem utrpení, které provází mnohé, kteří se snít odnaučili.
Dívám se do moře a slyším jemnou hudbu, odkudsi z jeho nitra. Jakoby mne zvala, abych šla dál, za jejím zvukem. Moře je teplé, ozářené sluncem a od břehu mělké. Usedám na dno a dívám se na své nohy, jak jsou zahaleny tyrkysovou a modrou barvou, jakoby závojem. Napínám oči a zdá se mi, že vidím ve vodě nějaké sloupoví a stavby. Zvedám oči k slunci.
Klid, mír je naplněním mého života. Říká se, že člověk sám odráží to ho potkává. A mne nepotkalo nikdy nic zlého, protože jsem přestala přitahovat zlé myšlenky lidí. Jakoby se ode mne odrážely.
Někomu se to může stát neuvěřitelné! Ale, tato cesta je nesmírně těžká a náročná, než člověk pochopí, že se musí zbavit špatných návyků myšlení a odhalit v sobě ty božské síly, které jsou v něm skryty. Pak je opravdu šťastný!
Maura, 2008