Na poslední chvíli
6. 06. 2007 23:36
Na poslední chvíli
Jednoho dne zaklepal na dveře mé firmy jeden člověk. Nikdy jsem ho neviděla. Představil se jako inženýr Hlaváček a prosil mne o chvíli mého času. Nabídla jsem mu, aby se posadil a zeptala jsem se ho, jestli chce kávu nebo čaj. Řekl si o čaj. Postavila jsem na něj a připravila šálek, cukřenku a do konvičky jsem nasypala voňavý čínský čaj s jasmínem. Zachvíli se voda začala vařit. Během tohoto ceremoniálu jsme neprohodili ani slovo. Pak jsem před něho postavila to libě vonící pohoštění a sedla si na své místo. A očima jsem ho pobídla, aby spustil, o co jde.
" Našel jsem si vaši firmu na internetu. Chtěl bych vám nabídnout své služby. "
" Prosím, " řekla jsem, ale bez zvědavosti. Takových už tady bylo a po čase jsem se přesvědčila, že to bylo všechno jen na oko, všechny ty reference, které si přinesli, byly o ničem.
" Přiznám se, že v poslední době jsem hodně na dně. Proto hledám nějakou příležitost. A líbilo by se mi navrhovat interiéry čajoven.
" No, my spíš jsme zatím na začátku. Spolupracujeme s některými zahraničními formami, ale to, co nabízíte, jak jste si jistě přečetl na naší prezentaci, směřujeme do budoucnosti. Máme teď něco rozdělaného. "
Pružně vytáhl z aktovky velké desky a ukazoval mi své návrhy. Byly to pěkné návrhy, takové optimistické, dobře volené relaxační barvy na zdech, stylové obrázky.
Neřekla jsem mu to obligátní, my se vám ozveme. Měl takový pokorný a naléhavý výraz v tváři, že mi bylo líto mu vzít hned zpočátku naději. Pravda byla, že jsme měli jedno zařízení v rekonstrukci a nemohli jsme s tím hnout, protože všechny nám dosud dostupné návrhy, byly nevhodné. Buď nudné nebo příliš extravagantní.
" Dobře," řekla jsem a vyndala se skříně desky s tím rozestavěným objektem. Chvíli si ho prohlížel a v obličeji se mu rozhostil takový klidný úsměv a vzal do ruky tužku a začal malovat na list papíru, jak by to uspořádal.
Chvíli jsem váhala a pak jsem mu řekla, že se mi jeho návrh líbí a že si plácneme. Vytáhl své papíry, živnostenský list, osvědčení o autorizaci, výpis z obchodního rejstříku, všechno ověřené a v pořádku.
Asi tři dny jsem nemohla spát, pořád jsem na toho člověka myslela. A to proto, že jsem byla často varována před lidmi, kteří obráží firmy a nabízejí svoje služby. A tak jsem zašla za svým dlouholetým kamarádem, abych se s ním poradila. Všechno jsem mu vysypala. Ale také jsem mu hned řekla, že mi na něm něco vadí a nevím co.
" Věř svým instinktům, děvče," řekl mi, " pořádně si ho proklepni. Víš, kdo se tady všechno dnes pohybuje. A my máme citlivá místa. Hlavně mu neříkej víc, než musí vědět. "
A přesto, jela jsem s ním na to místo, kde měla rekonstrukce domu probíhat. Běhala od jedné místnosti ke druhé, kreslil, měřil, zapisoval si a bylo vidět, že je tou prací nadšený. A já byla ráda, že se konečně začne, protože vlastníkem toho domu bylo město a to už hodně naléhalo na zahájení prací po pravomocném stavebním povolení.
Když mi přinesl projekt, byla jsem nadšená a mé nadšení sdíleli i společníci a spolupracovníci a tak jsme ho vzali mezi sebe. Byl ochotný, veselý, obětavý a nabízel nám svoje služby i pro naše byty. Někteří toho využili, protože potřebovali nějaké rekonstrukce koupelen.
Dohodli jsme se na měsíční fakturace. Každý člověk potřebuje mít z čeho žít, že ? Jenomže měsíc uplynul a náš kolega nefakturoval. Zavolala jsem ho tedy na mobil a prosila jsem ho, aby vyhotovil fakturu, že potřebujeme podle smlouvy zaplatit. Samozřejmě, že odkýval. Uběhly tři dny a on se pořád usmíval a vymlouval. Byla jsem z toho hodně nervózní, ale nic jsem podstatného neřekla. Jen jsem ho důrazně upozornila, že musí dodržovat pořádek, abychom neměli potíže. Fakturu donesl až na poslední chvíli, takže naše milá paní účetní musela na poslední chvíli udělat účetnictví. A druhý měsíc se to opakovalo. Jenomže, už byl pro pokračování prací tak pro nás nenahraditelný, že jsme drželi jazyk za zuby a i ten měsíc paní účetní pracovala na poslední chvíli a řekla nám zcela bez obalu, že jestli to bude tak pokračovat, že nám vypoví smlouvu, protože má také své povinnosti doma a nemůže vysedávat do rána u počítače. Museli jsme jí dát zvláštní odměny, aby nás neopustila, protože byla perfektní a my jsme se mohli na ni spolehnout.
A za krátký čas mi volal starosta, abychom mu ukázali rozpočet, jak pokračujeme a jestli ho nepřekračujeme. A protože pan inženýr Hlaváček měl rozpočet na starosti, tak jsem ho o něj požádala. Slíbil mi ho do tří dnů, že si ho ještě překontroluje. Neměla jsem klidné spaní, ale říkala jsem si, že třeba s těmi fakturami to byla náhoda a že určitě splní své slovo. A tak ten třetí den ráno jsem mu volala, chtěla jsem si s ním dohodnout schůzku, abych si rozpočet překontrolovala, než ho starostovi odnesu. Měl vypnutý telefon. Tak jsem to zkusila za hodinu, ale omluvil se mi, že má jednání, že za půl hodiny zavolá. Uběhla půl hodina, nevolal. Tak jsem ho znovu volala. Zrovna s někým mluvil. Tak jsem to zkusila za hodinu a to už jsem měla v sobě dvě kávy a půl krabičky cigaret. Konečně se mi ozval, řekl, že s tím počítá, že za dvacet minut je u mě i z rozpočtem. No, přijel za půl hodiny, celý uštvaný, že musel ráno odvést synka do školky a že ženě nebylo dobře, tak se zdržel. Přinesl ho dvacet minut před tím, než jsem se měla sejít ze starostou. Zběžně jsem se na něj podívala, zdál se být v naprostém pořádku. Slušně jsem mu poděkovala, vletěla jsem do auta, abych přišla ke starostovi přesně. Byl spokojený, řekl mi, že jsme sehnali perfektního odborníka, že nám gratuluje, že jsem hodně ušetřili, což nepředpokládal. Uvědomila jsem si, že dokud nebude rekonstrukce hotová, že je naše firma na něm závislá a budeme muset zkrátka jeho manýry trpět a dělat, jakoby nic.
Když jsem se vrátila, seděl pan inženýr Hlaváček v mé kanceláři a čekal na mne.
" Jak to dopadlo ?" zeptal se mne dychtivě.
" Starosta byl spokojen," řekla jsem stroze a přestala věřit jeho rozzářeným očím i jeho tak bezelstnému chování.
Blížilo se léto a já jsem se rozhodla, že nepůjdu na dovolenou. Musím ohlídat pana inženýra. Zatímco on perfektně pracoval, já ztrácela nervy. Byl to takový člověk "last time". A já jsem se honila, abych všechno na poslední chvíli stíhala. Modlila jsem se, aby práce pokročily a já .......... se ho zbavila jako noční můry. Ano, měla jsem sny, že nestíhám a že se hroutí firma. A tak jedno ráno se mi těžce zatočila hlava a já spadla zpátky do postele. Lékař mi oznámil, že mám vysoký tlak. Poslal mne na pár vyšetření a pak mi doporučil, abych si odpočinula. To však nepřipadalo v úvahu. Alespoň jsem brala prášky a snažila se napravit své zlozvyky. Můj vztah k tomu člověku se proměnil v nenávist. Ukrajoval mi zdraví a klid. Ostatní byli spokojeni, protože se choval dál společensky a všichni si říkali, že se nic neděje, že jako jednatelka musím všechno zařídit tak, aby to šlapalo. Což jsem činila. Firma se musela udržet. I paní účetní se už tak nezlobila a hlavně přestala vyhrožovat. Dokonce se tomu i smála. Přišlo mi to divné. Ale konečně, všichni jsme vydělávali, tak o co jde, že ?
Jenomže já jsem pořád cítila nesnesitelné napětí, zvláště, když jsem s ním měla jednat. Snažila jsem se ovládat, to ano. Ale bylo to hodně násilné. Kdybych mu něco řekla, šla bych proti sobě, jistě by mi všichni řekli, že jsem nervózní ženská a že svou práci nezvládám. Ale jak bude po kolaudaci, tak ho prostě vyrazím. A žádnou smlouvu s ním neuzavřu.
Nedalo mi to a začala jsem pátrat, kde všude dělal a jak s ním byli spokojeni. Našla jsem pár investorů a pár firem, kde působil. Opsala jsem si jejich adresy a vzala jeho spis, kde byla založena referenční listina. Ejhle, zrovna tyto firmy na ní nebyly. Tak jsem zvedla telefon a zavolala do STAVEKA s. r. o. a objednala se k jednateli. Měla jsem štěstí, ještě ten den mne přijal.
" Inženýr Hlaváček ? Ano, pracoval u nás, opravdu odborník, to se mu musí nechat. Ale málem nás zničil. Ten člověk neudělá nic, jak se mu řekne, Vždycky všechno po svém. Na všechno má hned variantu. Pořád něco chce organizovat, ale když se člověk zamyslí nad jeho návrhem, tak to zase jenom hraje pro něho. Něco v něm není v pořádku. Nikdy jsem to nepochopil. " Řekla jsem mu, jakou zkušenost jsem s ním udělala já. I tu historku s paní účetní, jak najednou obrátila. Zamyslel se a pak mi řekl, že se domnívá, že jí asi zaplatil "odškodné". Měl určitě pravdu. Ale za účetní jsem se neodvážila jít. Určitě by mu to řekla. .
Horko těžko jsme se dopracovali až ke dni, kdy měla být kolaudace. Pochopitelně, že jsem neměla od něho všechny papíry, protože ještě se něco dodělávalo a on mi řekl, že je nedá z ruky dřív, než budou všechny v pořádku a ať se nebojím, že vždycky všechno stihne. Usmála jsem se a poplácala ho po zádech. Když odešel, běhala jsem po kanceláři jako divoká lvice, kouřila jednu za druhou a zuřila. Nikdy jsem necítila tak bolestivou nenávist, jak s tímto člověkem. Úplně mi sebral všechny zbraně z ruky. Deset minut před kolaudací mi předal všechny listiny v krásných deskách a podal mi ruku.
" Paní inženýrko, spolupráce s vámi byla tím největším zážitkem, který jsem v poslední době měl. Konečně je všechno v pořádku. Všechna čest vám a vašemu vedení u pochopení k lidem. "
Měla jsem chuť ho zastřelit, ale opanovala jsem se.
Kolaudace dopadla dobře, výborně. Provoz mohl být zahájen. Mí kolegové se rozhodli to oslavit. Neměla jsem nejmenší chuť trávit večer ve společnosti pana inženýra Hlaváčka. Ale také ... nemohla jsem tam přeci chybět. Asi kolem půlnoci mi Starosta oznámil že nabídl inženýru Hlaváčkovi místo vedoucího odboru na stavebním úřadě a že to s díky přijal. To byla poslední kapka do poháru. Rozloučila jsem se a jela domů. Po cestě jsem si představovala, jak ho budu chodit prosit o stavební povolení a jak ho budu dostávat na poslední chvíli. Bylo ve mně zhnusení z celého světa a tak nade mnou pan inženýr Hlaváček zvítězil. Vždy si prosadí svoje !
A poučení ? Na světě jsou lidé, kteří dokáží vás dostat do své pasti s úsměvem, protože vy nedokážete jim čelit tím, že slevíte ze svých navyklých nároků. Je to o vztazích. Je to o vás a schopnosti se přizpůsobit. Ať však rozumově si zdůvodňuji všechny ty prožitky, nemohu nepřiznat, že nenávist ve mně zůstala. Na nějakou dobu mi zhořkla práce, kterou jsem měla ráda.
" A co takhle odpustit a zapomenout ?" zeptal se mně můj přítel, kterému jsem všechno vyprávěla v naší útulné čajovně .
" Co mi jiného zbývá ? " odpověděla jsem a věděla , že mne čeká hodně tvrdý boj se sebou samotnou.
Tak ráda bych se mu svěřila, jaké negativní pocity ve mně probudil. Ale nedošlo k tomu. Musela jsem udělat všechno proto, aby právě nebyl on tím, komu se povedlo mi zkazit svět.