Milostné dopisy
Milostné dopisy
Když se blíží vánoční svátky, lidé pociťují všelicos. Nevím, čím to a neumím si to opravdu vysvětlit. Někteří upadají do deprese, jiní se zase honí, aby své rodině vystrojili co nejkrásnější večer a jsou tací, kteří se touží s někým seznámit, aby nebyli sami, až se rozsvítí vánoční stromeček. Mezi ty poslední patří i má přítelkyně Hanka. Měla smůlu ve vztazích s muži a jak se dal na podnikání, času na seznamování ji moc nezbývalo. Ale toho roku, kterým začíná tento zvláštní příběh, ji to zase zřejmě popadlo. Rozcházela se právě se svým přítelem a hledala koho, kdo by ji ho nahradil.
„Evi, musím s tebou nutně mluvit, musíme se sejít,“ naléhala na mne v telefonu. Zrovna jsem řešila s kolegou nějaké záležitosti a tak jsem neměla čas ji odpovědět s rozmyslem.
„Jo. Dnes ve tři. Modré kavárně.“
Zapsala jsem si to, abych nezapomněla. Už se mi to několikrát stalo. Když jsem probíhala mezi jedoucími auty na zastávku, napadlo mne, že to bude zase ten její obvyklý problém. Dokonce jsem měla chuť ji zavolat, že mi to nevychází, ale tramvaj přijela a já do ní nastoupila. Pomalu se smrákalo a modrá okna naší kavárny vábivě zářila do ulice. Dostala jsem dokonce chuť na dobrou kávu a cigaretu. Hanka už seděla za stolkem a pořádala velký zákusek.
„Evi, to jsem ráda, že jsi přišla. Už jsem měla strach, že ti do toho něco přišlo.“
„Ne, neboj,“ usmála jsem se, „máme dost času.“
Dojedla zákusek a napila se kávy.
„Podívej, Evi, já jsem se s někým seznámila na Seznamce.cz. Zatím si píšeme. Ale on se chce se mnou sejít. Myslím si, že je to nějaký intelektuál. A to víš, já neumím tak vzletně psát. Nemohla bys mi napsat něco milého, abych to mohla použít? Třeba po částech.“
„Hanko, ty jsi se zbláznila,“ zasmála jsem se.
„Je takový milý, slušný. Nerada bych o něho přišla. I já mám nárok na štěstí.“
„Jo, to máš. Ale ten tvůj zdroj štěstí není zrovna nic moc. Píší tam všelijací lidé a mohla bys mít problémy.“
„Neboj, jak to bude podezřelé, tak to utnu.“
„No, jen aby to chtěl utnout on.“
„Ale ty máš pořád nějaké řeči. Nic na tom není. A kromě toho, tobě nevadí, že jsi sama. Mně to teda vadí.“
„Dobře, večer to napíšu dopis a můžeš se jím inspirovat. A nezapomeň, že musíš být přirozená.“
„Nezapomenu.“
„A hlavně si rozmysli, co vlastně po něm chceš.“
„Jo a má přezdívku Zahradník a já Růžička.“
„No, to je opravdu skvělé,“ zasmála jsem se.
Ještě chvíli jsem poslouchala, jak je úžasný a pak jsem odjela domů.
Nejsem velký expert na milostnou korespondenci, ale položila jsem se do toho a nakonec se mi podařilo napsat opravdu krásný dopis, který jsem ji obratem poslala.
Odpověděla jen díky a já měla na nějakou dobu pokoj, jak jsem si myslela.
Už jsem řekla, že jsem také nyní bez partnera, ale s mým bývalým přítelem jsme měli tolik problémů a nedorozumění, že jsem se raději stáhla zpátky a ukončila s ním komunikaci. Problém byl v tom, že jsme si nerozuměli v tom základním: co jeden od druhého vlastně očekává. Kromě toho, neměla jsem mnoho času se takovými věcmi zabývat, protože jsem dokončovala práce na jenom velkém projektu, který měl být koncem roku už hotový odevzdán. Několikrát se vyměnili lidé, kteří na něm pracovali a to zdržovalo časově a činilo to práci náročnější a náročnější. V říjnu přišel do kolektivu nový člověk, inženýr Bernášek a ten měl pořád nějaké připomínky. Ohromný puntičkář. Ostatní si na něho stěžovali, že musí pořád něco předělávat, že to brzdí práci a tak jsem mu zavolala, abychom se sešli a pohovořili o další práci. Přišel na minutu přesně do kavárny, kterou jsem vybrala a o které vím, že je tam klid pro takové rozhovory.
„Podívejte se, pane inženýre. Já jsem vedoucí projektu a musím to vést k dokončování, protože máme pomalu polovinu listopadu a vy jste dvě témata nechal předělat. To mně trochu znervózňuje, zvláště, když je sama schvalovala. Tak to dělat nemůžeme. Vy jste v tomto ohledu můj podřízený.“
„Já to sice chápu, paní inženýrko, ale byly tam chyby, kterých jste si nevšimla. A dáte si kávu nebo čaj?“
Uvolněně se na me podíval a já neměla sílu se dál rozčilovat. Dobře, jak chceš, dohodneme se tedy.
„Kávu,“ řekla jsem a v té pauze, která nastala po posledním rozhovoru, jsem si všimla, že je to velmi příjemný člověk. Asi padesátiletý, kultivovaný a jemný.
„Mám zkušenosti, nepracuji na takových projektech poprvé. A chápu vás, paní inženýrko, že vás tlačí čas. Ale musí to být pro schvalovatele přijatelné. Jinak se vám může stát, že celá práce padne do nicoty.“
Zmítala jsem se mezi zlobou a jistou dávkou vděčnosti. Byla pravda, že jsem neměla vždycky dost času nad vším přemýšlet, jak by si práce vyžadovala a sázela jsem na odbor svých kolegů.
„Pěkná kavárnička. Chodíte sem často?“
„Ne, nemám čas. Ale hezky tu je.“
„Taky tu mají, jak koukám, domácí štrúdl.Nedáme si? Teplý a se šlehačkou?“
Přikývla jsem.
Když nám tu dobrotu přinesli, uchopil lžičku do prstů a ukrojil si kousek. Pozorovala jsem
jeho gesta i způsoby a říkala jsem si, že je takový staromódní.
„To asi váš pan manžel nemá radost, když stále jen pracujete.“
No jasně, a už vyzvídá.
„Nemám manžela,“ řekla jsem suše.
„Já jsem také už deset let sám. Žena mi umřela a tak jsem začal podnikat. A víte, že mne ten žal ještě nepřešel. S Hedvikou, tedy ze ženou, jsme byli od mládí a prožili jsme krásný život. Není to prostě jednoduché ani být sám, ale ani se s někým znovu dávat dohromady.“
„To vám věřím,“ řekla jsem.
„No, já se vám tu svěřuji a přitom se skoro neznáme,“ usmál se.
„Já vás chápu, pane inženýre,“ odpověděla jsem a pak jsme se už bavili jen o obyčejných věcech.
„Doprovodím vás kousek cesty, už je tma, Nu a zítra bychom mohli pokračovat na práci. Přijdu vás navštívit a navrhnu nějaké varianty.“
„Dobře,“ řekla jsem a na rozcestí jsem mu podala ruku.
„Jsem ráda, že jsem vás poznala,“ řekla jsem obvyklou větu, kterou vzal však vážně.
„Evi, Evi. Tvůj dopis zabral. Napsal mi něco tak krásného, musím, ti to přečíst. A taky bych tě chtěla poprosit, jestli bys nenapsala další.“
„Hanko, prosím tě, já teď nemám vůbec žádný čas. A ani myšlenky.“
„Evi, já za tebou přijdu. Nemůžeš mně v tom nechat. Já bych ty vánoce nepřežila.“
A tak přišla v sobotu ráno a vypadala spokojeně. Udělaly jsme si kávu, ozdobila jsem talířek sušenkami a pustila hudbu.
„Evi, přečti si, co mi napsal.Musíš si to přečíst. Byla by věčná škoda mu neodpovědět.“
Skutečně měla pravdu. Podle těch řádků to vypadlo pro Hanku slibně. Co bych pro ni neudělala? Nebyla to zbrklá vyznání, ale jeho slova plynula klidně, jako letní řeka mezi břehy a vyzařovala jemným citem a vystříbřeným slohem. Bylo v nich plno skryté touhy po lásce a sblížení.
„Musí být stejně tak opuštěný jako já,“ řekla zasněně.
„No Hanko, ty nejsi nikdy opuštěná,“ zasmála jsem se s narážkou na jejího posledního přítele, který o ni stále usiloval.
„Myslíš jako Jardu? Ten mne nebaví. Nudí mne. Určitě bychom zase seděli u televize a on usínal.“
„A myslíš si, že ten tvůj objev bude jiný?“
„Je romantik. Určitě mne něčím překvapí.“
„Myslíš? Jen abys ses nedivila.“
„Jsi protivná. Strašíš mně předem.“
„Já tě nestraším, jen upozorňuji na možná rizika.“
„Prosím tě, napiš něco.“
„Teď?“
„Jo, já si pustím televizi a ty jdi psát. Pak si to přečteme.“
Otevřela jsem počítač a zadívala jsem se do oblohy. Začínalo sněžit. Popadal me jakýsi stesk a tíseň. Ale to me neodradilo od psaní. Čas od času jsem nahlédla do jeho řádků a odpovídala mu na jeho slova i city. A přitom mi do srdce pronikala jemná záře vzpomínek na mou první lásku. Moje myšlenky a slova plynuly. V duchu jsem viděla tu louku, po které jsme spolu chodili a ten šípkový keř, pod kterým jsme spolu sedívali.
Má vyznání šla ze srdce i z duše a když jsem dopis po sobě přečetla, byla jsem spokojená.
„Ty jsi to už napsala? Nekecej,“ řekla s údivem a četla ho. Pak zvedla ke mně zvlhlé oči a řekla jen:
„Ten je krásný. Pošli mi ho mejlem.“
V pondělí jsem se sešla s inženýrem Bernáškem. Přišel zase přesně a pod paži nesl těžkou slohu.
„Tak jsem na tom zapracoval. Vymyslel jsem několik variant. Snad budete spokojená.“
Uklidila jsem stůl, rozevřeli jsme desky a podrobně jsme studovali jeden dokument po druhém.
„Tak to se mi líbí a ty varianty rozhodně navrhneme. Postavím na kávu.“
„Mohl bych vás pozvat do kavárny? Tady je takové prostředí, no, nevlídné.“
„Máte pravdu, pane inženýre, pojďme.“
Vyšli jsme ven, den byl jak vymalovaný. Mrzlo a přitom svítilo sluníčko. Nabídl mi rámě.
„Jen se nebojte. Trochu to klouže. Tak, tam za rohem je kavárnička.“
Odsunul mi židli a usadil mne.
„Jsem spokojený, že se vám moje práce líbila. Nyní je jistota, že termín stihneme.“
„Ano, určitě,“ řekla jsem.
„A kam pojede na vánoce?“ zeptal se.
„Asi na chalupu. Od podzimu jsem tam nebyla. Chtěla bych v klidu strávit vánoční svátky.“
„Já se taky chystám, do Beskyd. Na lyže. Už to mám předplacené od léta“
„To je dobře. Alespoň budete mezi lidmi.“
„No pár přítel se tam sejde. To víte, po letech se lidé nastřádají ve vašem životě, ani nevíte jak. I ti zlí i ti dobří.“
Bylo příjemné s ním rozprávět. Čas však běžel a my jsme se museli rozejít. Ještě na něčem pracovat.
Odpoledne jsem šla dřív domů, než bylo obvyklé, protože jsem si chtěla odpočinout. Nějak mne ten celý týden vysílil. V e-mailu jsem měla vzkaz od Evy. Že ji ještě nenapsal a že neví, co má dělat. Jestli se mu ozvat nebo mlčet. Bože, ta má starosti, pomyslela jsem si. Dala jsem prádlo do pračky a lehla jsem si na gauč. Oddala se svým myšlenkám.
Z těch mne probralo zvonění mobilu.
„Evo, můžu za tebou přijít? Už mi napsal, ale já tomu nerozumím.“
„Čemu nerozumíš? Tak přijď.“
Začalo me mrzet, že jsem se do toho vložila. Přeci Hanku znám a vím, jaký je divoch.Mohla jsem předpokládat, že mi nedá pokoj, dokud neskončí s někým na rande a to se zatím nekonalo. Podivné, říkala jsem si, v posledním dopise bylo na spadnutí.
Hanka přijela tentokrát autem a vyběhla těch pár schodů jako srnka.
„Podívej,“ mávala mi dopisem před očima, „já tomu vůbec nerozumím.“
Pozvala jsem ji dál, usadila ji, udělala kafe a sedla si naproti ní.
Drahá Růžičko,
Tvůj dopis mne hluboce dojal. Nepředpokládal jsem, že se bude náš vztah tak rychle rozvíjet a nyní přemýšlím o tom, co bude s námi dál. Původně jsem se chtěl seznámit s ženou, s kterou bych strávil příjemné vánoční svátky, ale tvůj dopis byl tak vroucný, že jsem nyní na pochybách, zda jsem schopen sdílet takové city. Musíš mi dát čas, růžičko. Neměl jsem to v životě lehké. Nebudu ti lhát, přišel jsem o ženu,kterou jsem miloval a ještě dnes jsem se z toho docela nevzpamatoval. Muži zapomínají moc těžko, snad to víš a pochopíš.Je to opravdu otázka času a přemýšlení, zda jsme jeden pro druhého ti praví. To neznamená, že je mezi námi konec.
Napiš mi, co si o tom myslíš
Zahradník
„Tak co?“ zeptala se mně nedočkavě.
„Začal o tom přemýšlet. Je upřímný, jak se zdá. Nemusíš si zoufat,, myslí svoje city i slova vážně.“
„Ale Evo, já jsem to tak nechtěla. Jen se pobavit! Vždyť já ani nevím, jestli se k Jardovi nakonec nevrátím. Však mne znáš.“
„No Hanko, tak ten by to asi nepochopil. Je to vážný člověk. Kápla jsi na toho nepravého.“
„To mně štve. Ani nevíš jak.“
„Konečně, měla bys taky uvažovat už ve svém věku, co vlastně chceš. Tohle bude zřejmě starší člověk.“
„Taky si myslím,“ zvážněla a vzala dopis do ruky.
„Odepíšeš mu?“ najednou se zeptala.
„A co kdybys to zkusila sama?“
„To by poznal. Že ty dopisy psal kdo jiný.“
„Věčně mu lhát nemůžeš a pokud byste se potkali, tak by poznal, že nejsi taková romantička, za kterou tě pokládal. A kromě toho, ty dopisy, co ti píše, jsou známkou, že je to zodpovědný člověk.“
„To je. Tak mu napiš,“ zaprosila.
„Mně se ta hra už nelíbí. Jen mi řekni, jestli to s ním myslíš vážně a nebo je to zase nějaká sranda. Nemůžeš si věčně z chlapů střílet. Mohlo by to dopadnout dost špatně.“
„Napíšeš?“ řekla, jakoby moje slova neposlouchala.
„Jo, napíšu. Pošlu ti to mejlem.“
Večer jsem se duševně připravila na další dopis a pak usedla k počítači. Představovala jsem si, jak se bude tvářit, až ho dostane.
Drahý Zahradníku,
sama nevím, co se děje ve mně, ale vím, že jsem nepočítala, že vyplují navenek mé city, které se snažím skrývat. Sama nejsem přesvědčená, že za tak krátkou dobu, co si píšeme, se může jednat o lásku, kterou bychom oba tolik chtěli mít. Ano, souhlasím, že je nutno všechno nechat času a přemýšlet. Děkuji ti.
Růžička
Poslala jsem jí dopis e-mailem a za minutu potom zvonil mobil.
„Tak tohle ne. To se rozejdeme. To je moc do ztracena,“ šílela Hanka.
„Víš co? Napiš mu, co sama cítíš pošli mi to. Já to upravím.“
„Jo, to je dobrý nápad.“
Chvíli jsem čekala, ale žádný e-mail nepřicházel. Už se blížila půlnoc. A zazvonil mobil.
„Já mu to pošlu, co jsi nepsala, Nic jiného mne nenapadá,“ ozval se Hančin zničený hlas.
„Jo, uvidíš, že ti zase odepíše.Jestli o tebe stojí, tak ti odepíše.“
„No jdu teď do rizika.“
„To je jasný. Ale je to hop nebo trop.“
„Jo, asi se vrátím k Jardovi.“
„Taky řešení.“
Po tom hovoru jsem nemohla usnout. Mrzelo mne, že jsem se to toho sama zapletla. A ta bláznivá Hanka určitě něco provede. No, je to na ni, nenesu za ni žádnou odpovědnost. Ráno jsem byla nevyspalá. Ale šla jsem do práce. Bylo třeba ještě něco dokončit. Chyběla mi však vůle a inspirace.
V deset hodin zvonil telefon.
„Bernášek. Paní inženýrko, mohu za vámi přijet?“
„Ano, jistě, budu tu tak do třech hodin.“
„Výborně. Jsem tam za dvacet minut.“
Udělala jsem si silný čaj, abych setřásla únavu, která mne stále zmáhala. Trochu to zabralo. Opravila jsem si make-up a čekala. Přišel včas.
„Prosím, posaďte se,“ řekla jsem, „postavím na kávu.“
„Jste dnes nějaká unavená a smutná,“ řekl.
„No, spala jsem mizerně. Všechno se mi nějak vymyká z ruky.“
„No, brzy bude konec a my si všichni odpočineme,“ řekl s povzdechem.
„Ale vy taky nejste ve svém kůži.“
Mlčky otevřel kufřík a vyndal pár listů. Položil je na stůl.
„Dostal jsem se do velkých komplikací s jednou ženou. Napsala mi pár dopisů. Krásných, dopisů, musím říci, ale já zjistil, že a takové city nejsem dost připraven.“
A přede mnou ležely mé dopisy, které jsem psala pro Hanku.
Polila mne zima a horko.
„No, nevím, co si mám o tom myslet,“ řekl a vytáhl další dopis. Ta bláznivá Hanka mu přeposlala v tom zmatku můj e-mail.
„Podle všeho, milá paní inženýrko, jste ty dopisy psala vy, že?“ řekl a posunul si brýle na nose.
„Ano. Prosím vás, já vůbec netušila, že jsou pro vás. To byla strašlivá náhoda.Jen jsem znala vaši přezdívku.“
„No vidíte, všechno se neutají. Ale já se nezlobím. Ne každý dokáže vyjádřit své city a tak si prostě někoho najde, kdo to umí lépe. Necítím se podveden, ale jsem zmatený.“
„To já také.“
Raději bych se neviděla. Celá jsem se chvěla a stud mi neustále vháněl do tváře krev.
„Víte co? Když už je to tak, napište mi za Růžičku něco krásného, já budu vědět, že je to od vás. Ať mám pod stromeček jaký pěkný dárek.“
„To nemohu, opravdu, nechci lhát ani ji a ani vám.“
„Rozumím vám. Po svátcích dám všechno do pořádku.“
S tím jsme se rozloučili.
Až do poloviny ledna jsem o něm neslyšela. A Hanka už o něm nemluvila, jen jsem slyšela, že je zase s Jardou. 18. ledna mi přišel balík a když jsem ho otevřela, byla v něm kytice bílých růží. A v ní zasunutý dopis.
Kdybyste se cítila osamělá a potřebovala přítele, který vás ctí a má vás rád, napište mi a tuto e-mailovou adresu.Je to nyní na vás. Hynek Bernášek“
Napsala jsem mu až počátkem března. Ale odpovědi jsem se nedočkala. Dozvěděla jsem se, že odjel na půlroční cestu do Německa. Změnila jsem si e-mailovou adresu. Věděla jsem, že mne nebude vyhledávat. Možná, že mi ty růže poslal jen proto, abych necítila trapnost nebo si něco nevyčítala. Jinak by mi o své cestě určitě řekl. Nuže, ať se mají všichni dobře podle svých představ. Vrátila jsem se ke své práci a na celý ten příběh nyní vzpomínám s úsměvem.
© Maura, 2008