Máš smůlu, Karle….
Nepamatuji se, že bych měla někdy tak hrozné vnitřní pocity, jak v tu chvíli, kdy jsem otvírala dopis od Karla.
A tak dlouho jsem přitom na něho čekala.
Klíčky, které jsem držela v ruce, jsem upustila v rozčilení a jeden se mi ohnul.
Byl od psacího stolu. Četla jsem dopis a přitom jsem přemýšlela, jak se do stolu dostanu. Nemám takovou sílu, abych to zkusila násilím šroubovákem nebo nožem a pak by mi bylo líto, že jsem ho poškodila. Byl to starožitný kousek a jeho oprava by přišla na velké peníze.
„ Dobrý den, paní sousedko,“ pozdravil mé hlas pana Jelínka a jeho pes se mi otřel o sukni.
„To musí být ale zajímavý dopis, když s ním ani nejdete dovnitř,“ řekl mi s úsměvem, asi jsem na něho hleděla dost nepřítomně a snažila se , jen na povrch, udržet nějaké zdání účasti na tomto rozhovoru, který pro mne nic neznamenal.
„ Píše vám manžel?“ zeptal se.
„ Ano.“
A kéž by nepsal. Kéž bych dnes tento dopis nemusela číst.
Odemkla jsem dveře a nákup jsem hodila do předsíně. Vyzula se a šla do pracovny. Sedla si k čajovému stolku a dopis položila na desku. Zapálila jsem si cigaretu.
Na stole ležel ten list, bez brýlí jsem na něho stejně neviděla, jen rozmazaná slova, napsaná pevným Karlovým rukopisem.
Přemýšlela jsem, jestli se mám násilně vloupat do stolu a všechny jeho rukopisy a výzkumy zničit a dát se s ním rozvést, nebo mu odepsat. Stačilo mi, abych z prvních řádků pochopila, že jeho doktorát, udělený prestižní americkou universitou, je jen závazkem k další spolupráci, s kterou nesouhlasím. Jenomže kdybych zničila jeho věci, mohl by mě i zabít. O tom jsem přesvědčená. Ještě do dnešního dne, než jsem otevřela dopis, jsem byla jeho ženou a spolupracovnicí. Nyní se mohu stát komplicem při podivném experimentu, který mne dohání k zoufalství.
Telefon. Dívám se, kdo volá, a leknu se, že by se ve mně krve nedořezal. Musím to zvednout, protože jsem si jistá, že oni vědí o každém mém pohybu a snad i písmenu, které napíši i o myšlence, která mi proniká hlavou, aniž jí věnuji pozornost. Všechno analyzují.
„Ahoj, dostala jsi můj dopis?“
Musím říci pravdu, protože jsem si jistá, že ji zná a ví snad dopředu, jak budu reagovat. Ale musím reagovat rozumně, protože chci žít a to je silnější motiv, než strach, v kterém bych zkoušela, jestli se ještě dá vůbec lhát.
„ Blahopřeji ti k tvému doktorátu,“ řekla jsem, protože skutečně jsem z něho radost měla.
„Děkuji ti, Mimi. Jak se máš?“
Jeho hlas byl sice měkký, jako vždycky, ale já jsem se nedala ničím zmást.
„ Přišla jsem z práce, nyní kouřím a pak si přečtu tvůj dopis důkladněji.“
„Až budeš uklízet, tak ty věci, co mám ve stole, klidně zlikviduj. Ať tě to zbytečně neotravuje. Mám je už uložené, kdybych se potřeboval k nim vracet.“
Musím to vzít jako fakt, že nic neutajím.
„Tak se měj hezky,“ řekla jsem mu, protože jsem byla tak rozrušená, že se mi klepaly ruce.
„Ty také, Mimi,“ odpověděl mi a položil telefon.
Ani jsem to nemusela číst. Experiment se povedl a nyní je má mysl zotročena. Sleduje mne nějaký paprsek z družice, na kterou nemohu sáhnout, abych ji vypojila. Moje oči zabloudily k obloze. Byla jasně modrá a svítilo na ní odpolední slunce. Vybavila jsem si stráň s bílými ovečkami a zvuk zvonků, které mají zavěšeny na krku. A také zvuk flétny, na kterou hraje pastýř.
Ale přesto jsem si dopis pomalu četla, aby se neřeklo. Dýchala jsem zvolna, a i když mi divoce tlouklo srdce, přicházel i klid a pokoj. Rozhodla jsem se. Když jsem s Karlem začala spolupracovat, byla jsem nadšená, mé nadšení neutuchalo, i když se práce nedařila. Ale potom, když jsem zjistila, že součástí toho experimentu jsem já sama, aniž mi to řekl, ztratila jsem úctu sama k sobě. Připadalo mi to, jakoby mne zavřeli do nějaké klece, která je průhledná, její mříže nejsou vidět a oni mne mohou nepřetržitě sledovat a číst mé myšlenky.
Přečetla jsem dopis až do konce a snažila jsem se na nic nemyslet. Jen na to, že hned teď odjedu do Svatoňovic na chalupu.
Sbalila jsem si nejnutnější věci a běžela jsem do garáže. S velkou nervozitou odemkla dveře, sedla za volant, nastartovala auto a rozjela se. Celou cestu jsem dávala pozor, aby se mi něco nestalo, protože jsem najednou cítila, že je pro mne klíčovým zájmem dorazit do Svatoňovic ještě před setměním.
Tam to totiž všechno začalo.
Projela jsem místní komunikací, která byla pečlivě upravena až k naší chalupě. Vyběhla jsem do schodů a odemkla dveře. Nikdo tam nebyl, zatuchlý vzduch mne přesvědčil o tom, že tu nebylo dlouho větráno. V jiné situaci bych asi byla naštvaná, protože paní Macháčková dostala dobře zaplaceno, aby se o dům starala. Vzala jsem baterku a sešla do sklepení domu. Věděla jsem, že tam někde dole je něco, co budu hodě potřebovat ke svému experimentu. Vzpomněla jsem si na svou prababičku, už tenkrát, když říkala, že každý jed má svůj protijed. A když se dělaly první projekty, na jednom bylo i napsáno, jak to celé prostě „vypnout.“ Tehdy jsem to schovala a musí to tu někde být. Šla jsem dál, chodba byla poměrně dlouhá, vedla k jezeru. Jen jsem si nemohla vzpomenout, kam jsem uložila tu schránku. Hmatala jsem po vlhkých zdech, jestli někde není ten uvolněný kámen.
Konečně.
Baterku jsem položila na zem a vší silou jsem kámen vysunula. Sáhla jsem do otvoru, nahmatala roli a vytáhla ji. Kámen jsem tam zase vrátila a spěchala k ústí chodby.
Musím stihnout poslední sluneční záři, než se družice zase přikloní k zemi a bude „číst“ z lidských snů a sbírat informace pro další zkoumání stavu světa.
Vyšla jsem na břehu jezera. Věděla jsem, že pod jezerem další tunel, ale tím jsem nemínila dnes procházet, protože jsem věřila tomu, že budu úspěšná. Postavila jsem se čelem k slunci a rozvinula svitek a začala číst Achnatonův hymnus na slunce. Jen jeho úryvek, který, podle mého zkoumání, měl největší moc k přerušení vysílání toho neblahého vetřelce na nebesích, kterého můj manžel a jeho spolupracovníci, sestrojili.
Krásné a zářící se objevuješ na obzoru,
ó slunce živoucí, počátku všeho žití!
Když na východě objevilo ses,
zemi jsi naplnilo krásou svojí.
Skvěješ se vznešené a velké vysoko nad zeměmi všemi,
paprsky tvoje objímají světy,
světy, jež zrodily z tebe,
a ty jsi Den a spoutáváš je všecky,
ty spoutáváš je pro drahého syna ...
Cítila jsem, po přečtení, obrovský tlak na prsou a málem jsem klesla do trávy. Dýchala jsem zhluboka a pozorovala oblohu. Dokázala jsem určit, odkud družice snímá svoje informace. Pokud jsem neudělala chybu, nyní by se mělo na obloze zablýsknout.
Ano …
Svitek jsem dala zpět do pouzdra a dala jsem se na cestu zpět. Ještě jsem se otočila. Na tom místě, kde se zablýsklo, byl tmavý mrak. Usmála jsem se.
Z vesnice bylo slyšet, jak se najednou rozštěkali psi. Ti to zachytili svými jemnými smysly a možná i koně budou neklidní. Svitek jsem zasunula za kámen, kámen dala na místo a šla až do vesnice. Už se opravdu stmívalo a lidé uléhali ke svým snům.
Skutečně ke svým, protože bylo nyní víc než jasné, že je žádná družice nebude rušit a vybírat jim je z hlavy.
Co jim má nebo nemá zdát.
Manžel bude asi vyhozen z university, protože se jistě přijde na to, že se experiment nepodařil. Vrátí se zpátky a bude asi zase učit starořeckou filozofii. Možná, že mu časem dojde, že jsem to udělala já. Ale asi ne, ztratil totiž se mnou ten kontakt, který na mne speciálně nalíčil, když jsem startovala auto.
Máš smůlu, Karle ...