Martin a Liliana.
Část 1.
Probudila se dřív, než zazvonil budík. Podívala se na hodiny a s ulehčením zjistila, že má ještě celou hodinu do doby, než bude vstávat. Pomyslela na spoustu drobných úkonů, než sedne do auta a odjede do práce. Už zítra, pomyslela si, už zítra nasednu do autobusu a nechám se odvézt do lázní. Týden klidu – to si ani neumím představit. Aby zase neusnula, pustila si potichu rádio a poslouchala ranní hudbu. V duchu přemýšlela, zda má už všechno připravené, jestli na něco nezapomněla. Nějakou knížku, CD přehrávač, nabíječku na mobil, tu nesmí v žádném případě zapomenout, svůj diář, kam, jak si usmyslela, bude psát své denní zážitky a dvoje brýle, jedny sluneční. Bože, já se tak těším, pomyslela si.
Pak vstala, postavila si na kávu. Krátce se osprchovala a pak, od hlavy až k patě zabalená v koupacím županu si přečetla e-maily, které jí přišly během noci a časného rána. Popíjela kávu a kouřila. Hřebenem si pročesala vlasy a pak si zlehka na kůži naklepala svůj oblíbený parfém. Minuty nemilosrdně běžely. Ještě zavřít okno, nazout si boty a běžet do garáže. A den se odstartuje prvním klientem, který je naplánován na osmou hodinu. To už musí být sama připravena zvládnout maraton, který ji každý den čeká, ale nikdy ji tak nezmáhal jak tento poslední den před odjezdem do lázní.
Otevřela okno. Vedlo do mezibloku. Uprostřed dvora stál vysoký jasan. Dívala se mnoho let, jak roste a sílí, někdy se dlouze dívala do jeho koruny a přemýšlela o věcech, které si jinak nepřipouštěla. Neměla komu co vyprávět. Letmo se podívala na hodinky a pak ke dveřím. První klient už klepal na dveře.
„Prosím,“ řekla a sedla si za stůl. Nasadila si brýle a její pohled byl náhle soustředěný.
„Dobrý den,“ pozdravila ji paní Hamáčková, která přesně chodila už půl roku na pohovory. „Dobrý den, posaďte se. Tak, jak se cítíte?“
„Ale paní doktorko, po těch práškách, co jste mi posledně napsala moje lékařka, špatně spím.“ Její hlas byl, jako vždy, plačtivý a žalující.
„A berete je přesně, jak vám říkala? Těsně před spaním?“
„No, to ne. Myslela jsem si, že jsou na nervy, a tak je beru, když se cítím špatně.“
Liliana si v duchu povzdechla, ale skryla rozladění.
„Milá paní, ty prášky máte brát na noc. Ne ve dne. To jste pak ve dne unavená a určitě si i pospíte, tak se nedivte, že večer nezaberete.“
Paní Hamáčková má provinilý pohled a chvějí se jí víčka.
„To nevadí. Nebojte se. Napíšu vám na lístek, jak je máte přesně brát a musíte to dodržovat. Jinak jsou naše sezení zbytečná.“
Zatímco Liliana psala, paní Hamáčková těkala pohledem po místnosti. Nelepší se to, pomyslela si, když ji podávala lístek. Paní Hamáčková ho pečlivě složila a vložila do peněženky. Liliana na ni upřela pohled a paní Hamáčková zvedla oči. Byly unavené, poznamenané vnitřním utrpením.
„Tak povídejte,“ řekla Liliana.
Kdyby mohla sepsat všechno, co zde každý den slyšela, byla by to kniha plná utrpení. Takové příběhy musí zůstat mezi těmito zdmi a nikdy je nesmí opustit.
„.. a já jsem mu říkala, táto, měj už rozum. Ale on začal na mně křičet, pak se rozpřáhl a udeřil mne. Spadla jsem na zem. Já vím, že je nemocný člověk, že neví, co dělá. Nikdy dřív mi neublížil. Ale já se ho začínám bát.“
Vyndala z kabelky bílý kapesník, pečlivě složený a otřela si oči.
„Je mi ho tak líto,“ dodala, „ má dny, kdy je hodný a něžný a pak ...“ Nechtěla jí říkat, že už za rok … ona to ví. Ví, že se bude nemoc horšit a že bude čím dál víc zotročována. Není to první a rozhodně ani poslední klientka, která se stará o tak nemocného muže. Je to stále stejné. Čas ubíhal a truchlivé příběhy zněly mezi zdmi pracovny a byly v nich uzavřeny jako v trezoru, ke kterému snad jen Bůh má klíče. Blížila se druhá hodina. Liliana si postavila na kávu a přešla dvakrát místnost. Poprvé za delší dobu se jí ozvala bolest v levém koleni. To je z toho věčného sezení, říkala si, ale dobře věděla, že to jen tak nepřestane. Padesátka na krku a sem tam se ozvou takové dosud nepoznané bolístky. Káva zavoněla na stole a ta vůně se smísila s proudícím vzduchem z otevřeného okna. Podívala se na hodinky. Poslední klient a pak konečně, konečně chvíle klidu. Chvíli čekala, zda se ozve zaklepání. Po chvíli vstala a přešla místnost, zastavila se u okna a zadívala se do koruny jasanu. Čekala. Znovu se podívala na hodinky. Zamkla stůl a kartotéku, zavřela okno.