Martin a Liliana, Část 9.
9. část.
Někdy vám to dopovím. Raději půjdeme.“
Vedl ji zase na polní cestu, která byla trochu rozmoklá, ale zase vysvitlo slunce a kapky deště se třpytily jako drahokamy na trávě i na jehličí. Příslib, že ji někdy příběh dopoví v ní vzbudil naději, že se chce s ní shledat i později, ale neptala se. Nevyzvídala. Nyní ví, že není žádná paní Richterová. A že Martin dobře zná cesty, kudy se dá uniknout z každodenního stereotypu.
„Podívejte, tam je ta rozhledna. Doufám, že bude pěkný výhled.“
Cesta pomalu stoupala a její povrch rychle schnul.
„Jednou jsem viděl pšeničné pole a mezi pšenicí bylo plno nádherně rozkvetlých vlčích máků. Nádherně voněly. Nějak se mi to zabudovalo do paměti, a tak vždycky, když cítím nějakou úzkost, si ho vyvolávám.“
„Meditace?“ usmála se Liliana.
„Tak nějak. Také meditujete?“
„Někdy. Ne moc často.“
„Když se tak vydaří večer, sedíme s Dandym před chalupou, koukáme na hvězdy a on mi pak položí hlavu do klína. Kouká na mně, jakoby mi chtěl vyprávět svůj psí příběh.“
„A nebo vám říci, jak vás má rád a jak je mu s vámi dobře,“ dodala Liliana.
Martin neřekl nic. Díval se do kopce.
„Myslím, že pak vyhledáme nějaké občerstvení. V průvodci stojí, že by tu měla být nějaká hospůdka.“
Liliana pochopila, že zavádět řeč na city není nejlepší nápad, a tak jen pokývla hlavou. Třeba ten příběh není pro něho zas tak důležitý, aby ji ho později dovyprávěl, pomyslela si a pocítila smutek. A strach, že ji bude provázet až potom, až tehdy, když se spolu rozloučí.
„Není to nádhera?“ rozpřáhl ruce, jakoby chtěl obejmout celý kraj, který byl kolem v panoramatickém provedení.
„Je, kouzelné. Nemám slov.“
Chvíli stáli, ona ji vzal jemně kolem ramenou a ukazoval ji kopce, doliny. Pochopila, že se to zřejmě učil z průvodce a že ji chtěl tím potěšit.
„Byla jste někdy v Českém ráji?“ zeptal se, když šli zase zpátky a on hledal směr k hospůdce, o které před tím mluvil.
„Ne, nebyla.“
„Tak to se budete divit, až vás tam jednou vezmu. A taky na Prachovské skály. Pokud nemáte strach.“
„Ne, nemám,“ zasmála se.
„Padají tam kameny,“ řekl Martin na oko vážně.
„Tím mne nevyděsíte. A já vás zase vezmu k Mošnovským jezerům.“
„Tak tam to vůbec neznám. A nebude vám vadit, když vezmu s sebou Dandyho?“
„Vůbec. Ráda se s ním seznámím.“
„No vy budete správná dvojka. Třeba ho naučíte slušnému chování. Sestra ho rozmazluje a já nemám na něho čas. To víte, jak jsem se zase vrátil, už všechny ty moje romantické touhy zmizely. Ale myslím, že tenkrát byl Dandy dokonale šťastný.“
„A vy?“
„Může člověk být někdy dokonale šťastný? Když to už, už přichází, najednou bác a zase jede pěkně do příkopu. Znáte to, ne?“
„Znám. Jak bych to neznala.“
Intermezzo
Chystali se Leem na dovolenou. Leo se moc těšil. Pořád studoval mapy a dělal si starosti, aby měli dost pohodlí, aby to ubytování bylo takové jak na obrázcích. Bylo to v sobotu. Zrovna chystala snídani.
„Leo, podej mi prosím tě máslo,“ řekla a obrátilo se k němu. Krve by se v ní nedořezal. Leo seděl nepřítomně za stolem, jedno oko přivřené a levou ruku divně zkroucenou.
„Na co myslíte?“ zeptal se jí.
„Na nic zvláštního.“
„Zdálo se mi, že jste zesmutněla.“
„Ale někdy, někdy prostě to na mne přijde.“
„A tam je ta hospůdka. Dáme si něco k jídlu, napijeme se a budeme pokračovat dál. Jestli nejste unavená.“
„Nejsem.“
V hospůdce bylo pár lidí a vypadala tak domácky. I menu bylo příjemné.
„Dám si bramborovou kaši a kuřecí stehno,“ řekla.
„A já si dám vrabce s knedlíkem a se zelím. To jsem už dlouho neměl.“
„Co si dáte k pití?“ přispěchal číšník.
„Já pivo,“ řekl Martin.
„A paní?“
„Sprite.“
Martin se spokojeně rozhlížel.
„Tohle mám rád. Takové prostředí.“
„Taky se mi tady líbí.“
Liliana se dívala na obraz, který visel naproti na zdi.
„To je přesně z místa, kde jsme před chvílí stáli,“ řekl Martin.
„Taky si myslím. Bylo to moc krásné.“
„To jsem rád. Těšil jsem se. Jste výborná společnice.“
Liliana mu kompliment nevrátila. Bála se, aby to nebylo příliš banální a aby neprozradila nic z toho, co intenzivně cítí.
„Tak ať žijeme,“ řekl Martin a pozvedl sklenici.
„Ať žijeme,“ řekla a také pozvedla svou sklenici.
„V životě jsem s psycholožkou nemluvil. Ani by mně nenapadlo, že nějakou, kdy potkám.“
Liliana si otřela rty kapesníčkem a pak se pustila do jídla.
„Nejsou všichni stejní. Jestli tedy narážíte na pověst tohoto povolání.“
„No, ani ne. Spíš jsem měl jistou představu.“
„Chutná vám to?“ zeptal se.
„Moc, dlouho jsem nic tak výborného nejedla. Opravdu. Asi to dělá to prostředí anebo jsem po cestě vyhládla.“
„Možná je to také tím, že jste ... šťastná.“
Zvedla k němu oči od talíře. Ta pauza před tím, že vyslovil to šťastná měla nějaký význam. Díval se jí vážně do očí a chtěl mluvit dál, ale pak se raději napil piva.
„Dobře chlazené,“ řekl znalecky, „no, musím si hlídat linii. Jen někdy si dám pivo a něco takového, jako dnes. Jinak jsem spíš raději na dietě. To víte stres, to je peklo.“
„Já vím. Taky s tím mám zkušenosti.“
„Ale vy jste štíhlá.“
„No protože na mne zase působí opačně. Asi tak.“
Už se stmívalo, když došli, unavení, k hotelu.
„Zítra mám procedury v devět a vy?“
„V osm.“