Martin a Liliana. Část 7.
7. část.
„Frantóó,“ ženský křik pod okny ji zcela vyburcoval ze spokojeného spánku. Bylo ráno, podívala se na hodiny, ukazovaly půl sedmé. Zauvažovala, jestli by neměla ještě chvíli spát, ale pak se rozhodla, že si zajde na snídani a přečte si ranní noviny. Zauvažovala, zda si má vzít květované šaty a nebo spíš tmavší, střízlivější. Po sprše si sedla k zrcadlu a starostlivě se na sebe zadívala. Přejela si rukou tvář a chvíli zůstala nehnutě sedět. To jsem já, pomyslela si. Pak se na sebe usmála. Ne, ještě trochu času mi zbylo pro vnitřní pocit radosti a blaženosti. Nakonec sáhla po květovaných šatech se širokou sukní a otočila se před zrcadlem. Pak si nazula bílé boty a něžnou bílou kabelku. Tak, ještě kartu do bankomatu, pak nesmím zapomenout mobil, kapesníček, raději dva, pudřenku, rtěnku a zápisník.
Odemkla dveře a pak je za sebou pečlivě zamkla. Na chodbě bylo ticho. Proklouzla k výtahu a když vystoupila, ucítila, jak se k ní line vůně kávy a všelijakých dobrot.
„Dobré ráno,“ pozdravila ji servírka u dveří a Liliana ji odpověděla s úsměvem, který napovídal, že nic, než dobré ráno neočekává. Sedla si na stejné místo, jako včera a objednala si kávu a rohlík s máslem a marmeládou. Vzala do rukou noviny, které ležely na stolku a podívala se na titulky. Nic ji nezaujalo. Odložila je na místo a pomalu popíjela kávu. Přistihla se, že čeká, zda Martin také přijde k snídani. Musím se kontrolovat, pomyslela si. Za týden bude po všem a já se zbytečně rozjitřím. Už toho bylo dost.
„Je tu volno?“ Cítila, jak se celá zachvěla. Proti své vůli. Proti svým zásadám. Proti svým nařízením.
„Ano,“ řekla, „dobré jitro.“ „Taky vás vzbudila ta ženská?“ zeptal se a usedl naproti.
„Už bych stejně vstávala. V osm začínají procedury.“
„Máte pravdu, ale byl to hrozný budíček,“ zasmál se.
Pohlédli si do očí.
„Smím vás dnes pozvat na malý výlet? Včera jsem tak přemýšlel, že bychom mohli zkusit vyjít na vyhlídku. Je to jen pět kilometrů, cesta je pohodlná, vede lesem.“
Vyndal z kapsy průvodce a ukázal ji obrázek.
„A kde máte vaši tajemnici? Mohla by jít s námi.“
„Už odjela. raním spojem. A nechala mi pro vás něco, co vás potěší.“
Vytáhl ze záňadří krásně složený perský šál.
„Aby vám prý nebylo chladno.“
„Ale to přeci nemohu ...“
„Proč? Ona ho nepotřebuje. Už ho dvakrát málem ztratila. Vezměte si ho. Nahoře, na vyhlídce, bude foukat.“
Neodporovala. Vzala do ruky tu krásu a položila si ji na klín.
„Jsem dost překvapená. Nečekala jsem ..“ „Ale no tak. Nic se neděje. Alespoň budete mít památku na lázeňský pobyt.“ Přikývla a raději sklopila oči. „Tak, dáme si ještě jeden šátek a vyrazíme na procedury. Co říkáte?“ „Ano, jistě.“ Vstala pak a přehodila si přes šaty perský šál. „Je krásný,“ řekla, „děkuji.“