Martin a Liliana. část 3.
Část 3.
Starodávný stůl, plný knih, složek a všelijakých věcí, však nevypadá chaoticky. Na zdi visí obraz usmívajícího se tmavookého muže. Liliana se na něho také usmívá.
„Kdo to je?“ ptala se jednou matka, když utírala prach na obrazech.
„To je tajný agent mého dobrého svědomí,“ smála se.
Pod tím obrazem byl ještě jeden, menší. Je na něm podobizna staršího muže, zpola zakrytá černou hedvábnou stuhou. Pod ní vázička s čerstvými květinami a svíčka, téměř již vyhořelá. Kdyby se někdo podíval na sklo, které obrázek kryje, viděl otisky prstů. Někdy večer Liliana usedá ke klavíru a hraje Chopinovo Nokturno.
Nebrání se smutku a prožívání ztráty jediného muže, kterého kdy milovala. Hraje s přivřenými víčky a myslí na něho, na jeho možnou existenci a také na to, jestli je schopen slyšet, co mu nyní vypráví. Když se to stalo, nebyla schopná plakat. Viděla, že ji všichni pozorují a když se konečně rozplakala o samotě, věděla, že to není kvůli Leovi, ale kvůli lidem, kteří začali šířit, že je ráda, že se ho konečně zbavila.
Takový nemocný chlap vedle zdravé ženy, povídali. To je tak, říkají jiní, když si ženská vezme staršího, než je sama. Liliana se za ně styděla. A ten stud se projevoval nepatřičnými reakcemi. Až to přešlo, zavřela za sebou dveře. Doslova a do písmene. Zůstala v domě, který ji Leo zanechal. Byla tak stále s ním. Už dávno dozněly jeho výkřiky. Ale přesto, někdy najednou ve spánku uslyšela:
„ Lilinko, Lili, nechoď nikam.“
A vidíš, pomyslela si, najednou jsi odešel sám. Liliana ukládá do kufru své věci a zpívá si potichu svou písničku. Má dobrou náladu. Konečně se projde po přírodě a možná, že potká nějaké normální lidi.
„Tak vidíš,“ mluví k obrazu svého „tajného agenta“, „nakonec tu budeš viset sám“.
Týden budeš mít odemne pokoj. Ale neboj, dám ti na stolek kytici, abys měl na co koukat,“ smála se potichu.
„Než odjedu, dáme si spolu jednu mantru na šťastné prožití dovolené.“ Nařídila si budík na šestou, aby měla čas ještě uspořádat všechny věci a pak po koupeli ulehla. Dívala se chvíli na oblohu a to ji vždycky uklidnilo. A bylo ráno, krásné a zářivé. Šla ulicemi, které se probouzely otvíráním obchůdků a sem tam libě zavonělo čerstvé pečivo. Tak to patřilo k ranním rituálům všech lidí, kteří v této čtvrti bydlí.