Martin a Liliana. Část 20.
20. část.
Jsme na sebe zvyklí, řekla si. Třeba i on se uklekl, že by se najednou všechno pěkné zničilo kvůli jednomu šílenci.
„Tak já se v půl páté zastavím.“
Vstala a on také. Tentokrát ji neobjal, jak to vždycky dělával, a ona to pochopila tak, že všechno, co dosud tady říkal, byla jen útěcha, aby nevznikly nějaké trapné hádky a scény. Jde mu jen o sebe, pomyslela a zesmutněla tak, že měla pocit, jako by přes ní někdo hodil černý závoj.
Už z dálky viděla, že na ni Martin čeká na smluveném místě. Až nyní pozoruje, že je velmi atraktivní muž a že má své nálady. Nyní ji není tak nakloněn, jak dřív býval. Zaparkovala v ulici, kde se právě uvolnilo jedno místo a šla k němu. Právě telefonoval. Čekala, až domluví.
„Ahoj, Lili, máš tu nahrávku?“
„Mám.“
„Tak pojď.“
Vešli do vysokých dveří.
„Neboj se a pojď.“
Lili nyní lituje, že si nenechala problém lépe rozležet v hlavě, a že jednala unáhleně, když Martina volala. Je to neobvyklé se nyní vidět mimo program jejich schůzek. Vyšli spolu do prvního patra a Martin zaklepal na jedny z mnoha dveří, které na chodbě byly. V budově bylo ticho, zřejmě měli všichni už po pracovní době.
„Prosím.“ ozval se mužský hlas zevnitř a Martin vzal za kliku. Lilianě se rozbušilo srdce. Ohlédl se na ni a usmál se. Oba vešli do prostorné kanceláře, za stolem seděl starší muž a upřel na ně pohled.
„Posaďte se,“ řekl, „dáte si kávu?“
Oba přikývli. Otevřel dveře do vedlejší kanceláře.
„Tři kávy,“ řekl a dveře zase zavřel. Pak se posadil naproti a upřel na Lilianu pohled.
„Máte tu nahrávku?“
„Ano,“ řekla a sáhla do kabelky. Podala mu nahranou pásku.
„Nuže, slyšel jsem tady od kolegy, co se stalo. Nahrávku si poslechnu a uděláme analýzu. V každém případě, jak jistě víte, nemůžeme dělat v této chvíli nic. Nebylo moudré toho muže odmítnout. Ale já vás chápu.“
„Obávala jsem, že se dostanu do daleko horší situace. Že mne donutí, abych napsala posudek ve prospěch jeho syna, víte?“
„Chápu vás,“ řekl opět a nahrávku zamkl do stolu. Podíval se letmo na hodiny.
„Takže to je vše? Máte ještě nějaké problémy?“
„Děkuji vám.“
Liliana vstala a podala mu ruku.
Martin ji odvezl k domu.
„Mám ještě práci,“ řekl jen.
„Dobře, měj se dobře,“ odpověděla a otevřela dveře. Snad jen malou chvíli čekala, že třeba řekne – zavolám, přijdu a pak vystoupila. Když se ohlédla, uviděla jen červená světla jeho vozu. Odemkla dveře od bytu, odhodila kabelku a doslova padla do velkého křesla. Sevřel ji hluboký lidský žal, pocit náhlé ztráty, kterou ničím, ničím nenahradí. Je konec, pomyslela si. Nebyla schopná myslet na nic, jen na to, že ji asi opustil beze slova. Bez jediného pohledu. Zhluboka se nadechla a její pohled objal jedním rázem celý prostor, v kterém až doposud žila. Je možné se zase vrátit do starých kolejí? Co se vlastně stalo? Cítí se ohrožený? Proto utíká? Co za tím všechno je? Jeho vina, o které neví anebo se ho najednou tak dotkla minulost, ztráta iluzí o jejich vztahu? Padlo to na něho stejně jako na ni? Sevřela ho deprese těmi neúprosnými kleštěmi, tentokrát silněji, než dříve? Cítila se bezmocná, bezmocná loutka v rukou několika jedinců, kteří mají silnější pud sebezáchovy než ona. To si uvědomuje. Martin možná předpokládá tragédii, která se může najednou rozhořet ze zoufalství někoho, kdo už nemá kam ustoupit a vezme s sebou ty ostatní, o kterých si myslí, že jsou příčinou rozpadu jeho vlastního života. Liliana zavírá oči. Najednou se jí vybavuje mnoho podrobností, které již zasunula do podvědomí. Ten dům, pomyslela si, tehdy před ním každý večer stála, když se s ní rozešel. Čekala, že vyjde, aby s ním promluvila. Ale nikdy ho nezastihla. Možná, že by i žebrala o jeho lásku. Nyní měla možnost ho odmítnout a vysmát se mu do očí. Když ji prosil o pomoc, poprvé cítila nad ním převahu. Ale byl to jen klamný pocit. Byl to zase on, který podruhé rozbíjí její život na střepy, které nelze poskládat. A třeba si to špatně vysvětluji, řekla si. Vstala z křesla a šla do koupelny. Napustila si plnou vanu vody, přidala si olej a sůl, svlékla se a ponořila se celá do teplé vody. Cítila, že ji opouští strach, starost a pocit napětí.
„Musím si zvyknout, že má své nálady. Určitě to všechno pochopí.“
Ležela ve vodě bez hnutí asi čtvrt hodiny. Pak vstala, osušila se, upravila si vlasy, oblékla se. Blížila se osmá hodina večer. Odemkla dveře a pak je za sebou zamkla. Sestoupila ze schodů a položila kliku na dveře. Ještě se na chvíli rozmýšlela, ale pak je rázně otevřela a vyšla na ulici. Šla po paměti místy, která tak dobře znala a poprvé za dlouhou dobu cítila osvobození. Konečně dělá to, co chce sama. Ne kvůli Martinovi nebo jiným lidem, ale pro sebe. Všechno, co se stalo, nabralo náhle nový význam. Musí udělat něco, aby se všechno narovnalo a pokračovalo ve svých kolejích. Zabočila do ulice, která vedla k tomu domu. Poznávala se, jak dříve sem běhávala, skrývala se za stromem, který tu už nestojí a čekala. Jak se dívala do oken, jestli se tam svítí, jestli je doma. Ještě jeden den mi nech, říkala si v duchu, ale nebylo to k Bohu, ale k němu. Došla do míst, kde stál ten strom a zvedla oči do třetího patra, kde bydleli. Svítilo se. Okno vypadalo tak poklidně, jako by se nic nestalo. Už mnohokrát pozorovala rozsvícená okna domácností, a říkala si: jak je to krásná představa být s někým v jednom hnízdě, někým, koho člověk miluje. Ulice byla téměř vylidněná. Stále víc se stmívalo. Nemohla odtrhnout oči světla v okně, za kterým je on. Šla jak omámená k domu a chtěla sáhnout na zvonek. V tom ji nějaká ruka přikryla ústa a silou ji táhla od domu. V tom krátkém okamžiku si uvědomila, že ji to neděsí a v dalším okamžiku si uvědomila, že cítí Martinův pánský parfém.
„Buď tiše,“ zašeptal jeho hlas. Povolil sevření.
„Pojď se mnou do auta,“ řekl. Následovala ho.
„Co tady děláš?“ zeptala se ho.
„A co ty?“ zeptal se zase on a usmál se.
„Chtěla jsem napravit chybu,“ řekla prostě, „nebylo to odemne profesionální.“
Martin ji nabídnul cigaretu a sám si zapálil také.
„Zprvu se mi to jevilo jako neodpustitelná chyba. Ale současně jsi dala do pohybu něco, co by se asi jen tak neodehrálo.“
„Co myslíš?“
„Uvidíš. Seď a nemluv.“
Liliana napíná oči do tmy. Najednou se odkudsi vylouply tmavé postavy, Liliana vidí, že mají v rukou zbraně. Chytla Martina za ruku.
„Ale ...“
„Mlč,“ řekl ji tiše. Uvědomuje si, že jediným svým neuváženým krokem spustila další velkou pohromu. Ne, tak to nechtěla. Měla v úmyslu zazvonit na zvonek, na který si dříve nedovážila ani sáhnout, vstoupit do bytu, kde nikdy nebyla a říci – tu jsem, pomohu ti. Neslyšela křik ani výstřely, jen viděla, jak ty temné osoby táhnout z domu dvě postavy, které se vzpírají a nakládají je, každou zvlášť, do auta. Zachvíli auta zmizela za roh.
„Co to bylo?“ zeptala se a uvědomila si, že drží Martinovu ruku tak pevně, že ji zbělaly klouby na ruce.
„To je, Lili, spravedlnost.“
„Spravedlnost?“ řekla a její rty se stáhly do trpkého úsměvu.
„Spravedlnost. Za zločin trest,“ dodal a nastartoval auto.
„A co bude dál?“
„Zajímá tě to ještě? Neboj se, nebude to kvůli tobě, ty v tom nehraješ žádnou roli. A víš co? Nebudeme se o tom bavit.“
„Martine, ale já mám pocit viny,“ zašeptala.
„Víš co? Aby tě ten pocit viny přešel, tak pojeď se mnou. Někoho ti představím.“
Liliana se dívá z okna. Už je docela tma, pouliční světla ozařují ulice a na křižovatkách blikají semafory. Neptá se, kam jednou. Mlčí a jen pozoruje lidi na chodnících. Co si asi myslí? Kam jdou? Iluze rozsvícených oken se spokojenými lidmi ji neopouští. Martin zabočil do ulice.
„Ale tady je přeci nemocnice,“ řekla.
„Neboj se, Lili, jen mi důvěřuj.“
Vystoupila, urovnala si šaty a šla za ním.
„Jsem budoucí právní zástupce slečny Bohdalecké,“ řekl unavené sestře a vytáhl občanský průkaz,“ doktor Richter. Zde je plná moc, kterou budeme nyní podepisovat. Víte, o co jde, že? podával ji průkaz a pečlivě složený papír v obálce.
Sestra si ji přečetla a pak mu ji vrátila.
„Zavolám ji do hovorny,“ řekla jen. Martin vzal od ní oba doklady a zasunul je do kapsy.
„Pojď Lili.“
Objal ji kolem ramen a vedl ji po dlouhé chodbě.
„Tady je to,“ řekl a vzal za kliku u jedněch z mnoha dveří. Místnost byla čistá, prostě zařízená, tři stolky se židlemi, na oknech stažené žaluzie a světlo zářivek osvětlovalo jasně celou místnost.
„Posaď se,“ řekl a sedl si naproti ní.
„Podívej, Lili, já jsem ti nechtěl nikdy vykládat o své práci, a taky o mnoha věcech ti ani v budoucnu nebudu říkat. Jsou děsivé. Přeji si, abychom žili spolu v izolaci od tohoto světa. Jeden pro druhého. Myslíš, že je to možné?“
„Proč ne?“ usmála se na něho a položila mu ruku na jeho.
„Byli bychom ideální spolupracovníci, ale já to tak nechci. Nakonec by nás ty záležitosti pohltily a nám by nezbýval čas na lásku. A já tě mám rád, Lili. Opravdu rád,“ řekl a ona najednou uviděla, jak se mu oči zaleskly slzami.
„Je to všechno tak hrozné,“ povzdechl si a tok jeho myšlenek přerušil hlas ve dveřích.
„Vedou nám Sylvii.“
Liliana se ohlédla a zachvěla se při pohledu na dívku, kterou vedla sestra, od hlavy až patě.
„Pojďte se posadit, Sylvie. Představuji vám doktorku Galovou, vaši budoucí psycholožku.“
Liliana se podívala překvapeně na Martina a ten se povzbudivě usmál.
Dívka měla strhané rysy, stopy pohmožděnin na tvářích a na krku. Oči zamžené, zřejmě pod vlivem sedativ, a přesto se jí chvěly ruce. Namáhavě si sedla.
„Slečno, chytili toho, kdo vám způsobil tolik utrpení. Budu vás zastupovat u soudu, pokud nemáte jiného právníka.“
Chvíli se na něho dívala, jako by nechápala, až po chvíli řekla namáhavě. „Děkuji.“
„Podepište mi plnou moc,“ řekl ji, když vytáhl opět z náprsní kapsy obálku a z ní listinu. Podal ji pero.
„Kde?“ zeptala se a vzala do chvějících se prstů pero. Martin ukázal na místo. Podepsala se a vrátila mu pero do ruky.
„Nebojte se, budete zase v pořádku. Paní doktorka se vás ujme, bude za vámi docházet a možná, že se brzy i spřátelíte.“
Dívka upřela na Lilianu oči. Bože, pomyslela si Liliana, tak nepřítomný pohled. Až ji zamrazilo.
„Tak jsme hotovi a pojedeme,“ řekl sestře. Liliana vstala a pohladila Sylvii po vlasech. Sestra šetrně ji zvedla ze židle a čekala, až ti dva vyjdou ze dveřích.
„Nerozumím,“ řekla Liliana, když vycházeli z nemocnice.
„Druhá oběť útoku toho chlapce. Zbitá, znásilněná, odhozená v parku. Studentka, 22 let. Měla u sebe deset tisíc korun, šla zaplatit zálohu na nájem. Náhodná oběť. Okradl ji, zmlátil, znásilnil a odhodil jako věc. Našli ji ráno, téměř v bezvědomí, policisté. Den potom, co tě navštívil jeho otec. Už o tom věděl. Policie chlapce hledala, ale otec ho ukrýval. A pak si na tebe vzpomněl, myslel si, že ho zachrání, když najde psychologa, jako že se synáček chová podle soudního rozhodnutí. Ztratil soudnost.“
„Takže ten člověk, které ho jsme navštívili byl od kriminálky?“
„Ano. Páska, co jsi mu předala byl důkaz. Naštěstí jsi do ní řekla datum návštěvy. Vzpomínáš? Dnes je 28. září a do konce roku mám nabito. Analyzovali hlasy na pásce.“
„Aha,“ vzpomínala Liliana.
„A 27. září našli to děvče v parku. On se vrátil ráno domů, úplně na mol, otec na něm poznal, že něco provedl a synáček se přiznal. Mezitím mu už byla kriminálka na stopě. Podle otisků prstů a DNA zjistili, o koho se jedná.“
„A jak jsi se u toho domu objevil ty?“ zeptala se. „Jednoduše. Dozvěděl jsem se to telefonem, když jsem od tebe odjížděl. Napadlo mne, protože tě Lili dobře znám, že se budeš snažit napravit svou chybu, že tam půjdeš a pokusíš se získat toho chlapce do poradny. Jenomže z něho se stal recidivista. Raději jsem tam jel, abych zabránil nejhoršímu.“ Liliana přikývla a najednou se cítila hrozně unavená.