Martin a Liliana. část 2.
Část 2.
Svět Liliany je svět sám pro sebe. Stačí nahlédnout mezi dveřmi do jejího bytu. Liliana si nepouští nikoho k tělu a navštěvuje ji jen velmi málo lidí. Ne proto, že by byla nedůtklivá nebo nespolečenská, ale potřebuje být sama. Nyní odemyká dveře a rozsvěcí světlo v předsíni. Přezouvá se do domácích pantofli a jde do kuchyně. Otvírá okno, protože je ještě pořád krásný den a do oken mezi jemnými záclonami proudí červnový pozdně odpolední vzduch. Staví si na čaj a namaže si tenký plátek černého chleba tenkou vrstvou másla a pak medu. Po stěnách visí „šťastné“ obrazy nešťastných malířů, pochopitelně, že v reprodukcích, ale vypadají jak originály. Liliana miluje Van Goghovy Slunečnice. Touží je mít na očích, když sedí u stolu a snídá, obědvá nebo večeří. Mají zvláštní moc, myslí si. A usmívá se. Z toho zvláštního okouzlování ji probere zvonek. Lilianiny oči , jindy klidné a zasněné naberou zlostný výraz. Vyklání se z balkonu.
„Prosím, co si přejete?“ volá na muže, který stojí u zvonků.
„Nebydlí tu náhodou Kašparovi?“ ptá se se zakloněnou hlavou.
„Ne,“ odsekne a vrací se do kuchyně, aby konečně v klidu a ve svém oblíbeném rozpoložení dojedla svačinu. Znovu upírá oči na obraz se slunečnicemi a zdá se ji, že k ní proniká zvláštní zlatavý jas.
„Prosím tě, proč si nepořídíš nějaké pěkné obrazy?“ zaútočila na ni několikrát matka, která nemůže vystát reprodukce.
„Dívám se na to, co má pro mne smysl,“ odpověděla a už se v duchu bránila, aby ji náhodou nepřinesla mazanice, které si objednala jednou u své přítelkyně, akademické malířky, která je nyní v kurzu. Liliana umývá nádobí a poslouchá z otevřeného balkonu ptačí štěbetání. Je krásné se dožívat června, pomyslela si. Pečlivě utírá nádobí a klade ho do skříňky nad dřezem. Někdo ze sousedů si pustil rádio. Liliana přemýšlí, co si všechno zabalí s sebou do lázní. Základní věci už má v kufru. Nyní šaty, kabelku, alespoň dvoje boty, nějakou knížku a přehrávač. A opět zvonek. Tentokrát u dveří. Nakoukne kukátkem na chodbu.
„Lilinko, otevři, nesu ti pár jablek na cestu,“ šeptá matka. Otvírá dveře a odstupuje, aby mohla matka projít.
„Lilinko, jdu se s tebou rozloučit.“
„Rozloučit?“, opáčila, protože měla o loučení jiné představy.
„No jedeš do lázní, ne?“ řekla matka netrpělivě.
„Na týden,“ povzdechne si Liliana.
Matka usedá ke stolu.
„A kolik tě to stálo?“
Liliana se v duchu směje. To je hlavní informace.
„Deset tisíc.“
Matka zkousne rty. Neříká,
…“tak tohle si nemůžu dovolit“ a tak Liliana nemusí odpovídat na poznámku, že kdyby pořád zbytečně neutrácela, mohla by si to klidně dopřát na víc dní.. Liliana staví na kávu a přemýšlí, kam dala zázvorové sušenky.
„Nedělej si starosti, Lili, já ty tvoje věčně navlhlé sušenky nechci.“
Obě mlčí. Jejich vzájemné útoky se ztrácí v nechuti kazit ten krásný pozdně odpolední den. Konečně je sama, a tak vchází do pracovny, aby napsala několik vzkazů svým přátelům. Minotor modře osvítí pokoj. A tak, v tom mihotavém světle je vidět na zařízení pokoje.