Martin a Liliana. Část 19.
19. část.
Viděla, že Martin zvážněl a že jeho tvář přejel smutek.
„Prosím, nenech se vystrašit. Jsme docela v bezpečí.“
„Nebo v kleci? Jak dva vzácní ptáci, kteří jsou izolováni mřížemi od reálu?“
Liliana se mu dívá do očí a pak zvedne ruku dlaní vzhůru k němu. Martin zvedl ruku také a jejich dlaně se spojily.
Podívala se mu do očí. Chtěla v nich vidět radost, ale odrážela se v nich lhostejnost, vypadal najednou unaveně, a přitom na jeho rtech se vlnil úsměv.
„Já ti věřím, Lili,“ řekl, „musíme žít, pracovat a udržet si kondici. Mám pravdu?“
„Máš.“
Cítila, jak jeho mysl podlehla přesvědčování a odhalení toho, co může přijít.
„Martine, ale to neznamená, že ztrácíme svobodu.“
„Já tě chápu, Lili. Asi jsi ta poslední, která by se chtěla na někoho vázat, nemám pravdu?“
Ani nevíš, Martine, jak jsi blízko pravdy. Je v tom ještě mnohem a mnohem víc příčin, proč se nechci vázat. Ale ty ni asi nikdy neprozradím. Není dobře, když žena o sobě moc mluví, a zvláště, když s mužem.
„Takže jsme přátelé,“ řekl Martin.
„Proč tomu dávat hned nějaký pojem? Že by profesionální úchylka?“ směje se Liliana.
„Tak, to máš jasné, ne? Potřebuji vědět, na čem jsem.“
„To se teprve uvidí. Podívej, je už devět hodin.“
Dopili čaj a pak se oba vrátili do pokoje, zabaleni do nahřátých osušek.
„V deset mi začíná poradna,“ řekla.
„A já mám v 11 hodin stání. Tak máme na celý den program, že, Lili?“
„No, to víš,“
Rozpustila si vlasy a pročesávala je hřebenem, Martin ji pozoroval a pak vzal jeden pramen jemně do prstů.
„Jsi krásná,“ řekl vážně.
Pak se dotkl rty jejího ramene.
„Mám pocit, že s tebou žiji jako ve snu.“
„A sněme dál,“ zasmála se jemně a pak mu vlípla polibek na tvář.
„Chtěl bych se ti s něčím svěřit, Lili. Ale je to hloupost.“
„Tak povídej,“ řekla a dokončovala svůj účes.
„Nebudeš se zlobit?“
„Ani v nejmenším.“
„Já mám už dlouho hroznou chuť na bramboráky.“
Liliana se na něho překvapeně podívala.
„Myslíš na bramborové placky, s česnekem majoránkou?“
Martin si zkousl dolní ret a přikývl.
„A proč se tváříš tak provinile?“ zeptala se, ale v jeho očích bylo cosi šibalského.
„Tak si je uděláme. Až budeš mít čas, tak mi zavolej, přivez brambory a můžeme se do toho pustit.“
„Tak jo, jak to půjde, tak ti zavolám a uděláme si je na chaloupce.“
Liliana dostala najednou dobrou náladu. Taková obyčejná věc ji vytrhla z chmurných úvah a úzkostného strachu. Martin si vymýšlí drobné lsti, aby si pojistil, že pojedou zase na chaloupku. Věděl, že by sama nikdy neřekla, že by tam chtěla jet. Držela si od něho stále odstup. Chápal to. I on si ho držel. Tušil, že kdyby v sobě splynuli, jejich problémy by se jen vystupňovaly.
„Budu už muset jít.“
Podíval se na hodiny. Jeho pohled nějak ztěžkl.
„Není ti dobře?“
„Ale mám takový případ. Víš, jde o mladistvého. Pěkný hajzlík. Jdu po něm, Lili. Přepadl několik starých lidí a okradl je. Nikdo z nich ho nebyl schopen poznat. Narkoman, hráč, lhář, nezvladatelný jedinec.“
„A co jeho rodina? Ví něco o ni?“
„Matka alkoholička, otec kdysi měl postavení, ale nedařilo se mu, tak nebyl schopen klukovi dát to, co by asi měl. Nejdřív okrádal rodinu, nenápadně, až se zmocnil úspor a prohrál je na automatech. Otec kluka zmlátil tak, že ho museli odvézt. V té době jsem zastupoval ty okradené seniory. Potkal jsem ho u soudu. Asi kdysi býval osobnost, ale dnes? Jak člověk může tak dopadnout?“
„Osud? Nezvládnutelné změny?“
„Už bych se i přikláněl k tomu osudu. Kdoví, co na každého čeká. Byl to hrozný den. I když nemám děti, dovedu pochopit zoufalství otce, kterému se bortí půda pod nohama, rodina nezvládnutelná a kluk snad rozený kriminálník.“
„A jak to dopadlo?“ ptá se Lilana a okusuje čerstvou broskev.
„Soud doporučil, aby se jim věnovala sociálka a psychologickou poradnu. Chlapec je nezletilý, rodiče na něho nestačí. Až podle toho, co řekne psycholog, se soud rozhodne o dalším řešení.“
„Nezávidím žádnému,“ řekla Lili a odložila pecku z broskve na talířek.
„A přesto si myslím, že chce chlapce zachránit. Mají ještě nějaké děti, ale už mají samostatné rodiny. Tenhle přišel asi nad plán. To už tak někdy bývá.“
„Jo, jo. Zřejmě už byli starší a neměli už o něho takový zájem.“
„Dozvěděl jsem se, že před tím, než ho zplodil, měl dlouhý mimomanželský vztah. Ale odešel z něho. Vrátil se k rodině, a tak to dopadlo. Taky – která žena by chtěla neustále čekat v takovém trojlístku na řešení. Musela by být blázen. Tak já už opravdu musím jít.“
Oblékl se, políbil ji do vlasů a zavřel za sebou dveře.
Podívala se ještě za ním z okna, a pak se oblékla a jela do poradny. I když byla dobře naladěná, jak se přibližovala k cíli, tím se jí zmocňovala nějaká podivná úzkost. Liliana už umí dobře rozeznávat, co je bezpředmětný strach a co je intuitivní pocit z hrozícího nebezpečí. Zajela do garáže, podívala se do zpětného zrcátka. Nikdo tam nebyl. Pokrčila rameny. Vystoupila z vozu a rychlým krokem vyšla z garáže, vstoupila do výtahu a vyjela do třetího patra, odemkla kancelář, a když chtěla zavřít dveře, někdo strčil nohu mezi dveře.
„Pusť mne dovnitř,“ zašeptal známý hlas, který v ní probudil neovladatelný třes a strach. Ale poslechla.
„Ty?“ řekla a dívala se do tváře muži, který ji ze všech nejvíc ublížil. Vypadal sešle, vyděšeně a churavě. Ten tam byl půvab, pro který ho tehdy vydržela beznadějně milovat tolik let.
„Nezlob se, Lili, prosím tě, musíš mi pomoci.“
„Pojď dál.“
Vešel dál, ukázala mu, kam se má posadit a pomalu si svlékla plášť a pověsila ho do skříně.
„Tak o co jde?“ zeptala se a přitom cítila, jak se celá chvěje. Vzpomněla si, co ji Martin před chvíli vyprávěl. Nemohla tomu uvěřit. Její osud se přiblížil na dosah. Ale na venek zůstala klidná.
„Smí se tu kouřit?“ zeptal se s prosbou očí. Jen na docela maličkou chvíli zaváhala a pak řekla, že ne. Věděla, že kdyby by mu to dovolila, že by se ho jen tak nezbavila.
„Lili, můj syn, nejmladší, je mu sotva patnáct let, je zloděj, narkoman a možná i bude brzy vrahem. Policie i lékař trvají na psychologickém vyšetření a docházení na terapie. Téměř všichni mají mnoho práce a nemohli nás přijmout. Lili, jsem zničený, můj syn mi ukradl všechny peníze, a dokonce na mne mířil i zbraní.“
„Ale já mám spoustu klientů, kteří jsou na tom ještě hůř. Dnes je 28. září a do konce roku mám nabito.“
„Třeba doktora Richtera?“ vybuchl v nervózní smích. Je to tady! Chtěla vykřiknout, ale její rty se jen neznatelně zachvěly. Zarazila se. Tak on ji sleduje!
„Ten parchant nás zničil,“ pokračoval a ruce se mu třásly.
„Jak zničil?“
A tak si musela vyslechnout příběh jedné znásilněné dívky, o jejím zoufalství a sebevraždě. O tom, že si rodina najala doktora Richtera, toho lovce lidí a ten odhalil pachatele. Tak Martin ji neřekl všechno. O tom znásilnění nemluvil. Asi ji nechtěl děsit anebo nesměl mluvit.
„Kluk je nezletilý. Jestli ještě něco provede ...“
Kdysi měl soudnost, pomyslela si Liliana, měl úžasný smysl pro humor, velmi bystré reakce a jak býval zábavný.
„A proč jsi se na mne obrátil? Co odemne očekáváš?“
Liliana tuší pohromu. Bude chtít, aby napsala příznivý posudek. Myslí si, že ji váží k němu ještě nějaké city. Ale to je omyl. Hrozný omyl.
„Tak mluv,“ pobídla ho a pocítila zadostiučinění. Teď mu může všechno vrátit.
„Je to jednoduché, Lili. Vím toho na tebe dost, abych to zničil nejen vztah, ale také kariéru. A když to nebude stačit, tak si něco vymyslím. Za to, že budu mlčet, toho mého syna z toho dostaneš. Chápeš to?“
Liliana nehnula ani brvou a chladně se na něho dívala. Viděla, že jedná v krajním zoufalství, bolesti a strachu. Je na dně, pomyslela si.
„Já se tě nebojím. A také tvého syna nehodlám přijmout, není to moje povinnost.“
Zakryl si obličej rukama a rozplakal se.
„Lili, prosím tě, pomoz mi. Jsi moje poslední naděje.“
„Ne, nejsem.“
Sama se divila, jak její hlas zněl chladně a odměřeně. Zvedl k ní tvář mokrou od slz.
„Tak to si odskáčeš,“ řekl, vstal, plivnul na zem a bouchnul dveřmi. Liliana si zapálila cigaretu a postavila na kávu. Přemýšlela, jestli má zavolat Martinovi. Pak si postavila šálek horké kávy na stůl a vytočila jeho číslo.
„Advokátní kancelář doktora Richtera,“ ozval se hlas jeho koncipienta.
„Galová, chci ihned mluvit s doktorem Richterem.“
Uvědomila si, že prudce dýchá a na čele ji vyvstaly jemné krůpěje potu.
„Richter.“ Jeho rázný hlas ji trochu uklidnil.
„Můžeš přijet do mé poradny? Máme problém,“ řekla a zavěsila.
Ani nevyčkala, jestli souhlasí. Udělalo se jí špatně. Ano, ještě to pořád působí. Po těch letech. Ani nepomohlo, když uviděla jeho zbědovaný vzhled a strašlivou změnu. Neměla pocit zadostiučinění a ani pocit, že zapracovala na něm spravedlnost.
Někdo energicky zaklepal na dveře a ona řekla jen dál.
„Co se děje, Lili?“
Martin si sedl do křesla pro klienty a nabídl ji cigaretu.
„Poslouchej,“ řekla a pustila mu nahrávku rozhovoru.
Martin soustředěně naslouchal. A pak začala vyprávět. Nic před ním nezatajila. Ani to, za co se až do této chvíle styděla a myslela si, že se na to dá zapomenout.
„To, tak to je bezvadný, Lili. Máme na krku vyděrače a člověka, který je všeho schopný. Nejhorší na tom je, Lili, že s tím nemůžeme nic dělat. A budou problémy, budou,“ řekl jakoby pro sebe.
„A co bude ...“ nedořekla, nechtěla to doříci.
„S námi, myslíš?“ usmál se odklepnul popel z cigarety, „jak to vidím, jsme sledováni. Možná nejen tím chlapem.“
Lili sklopila oči a dívala se na desku stolu.
„Vyhrožoval ti. To je jasné. „
Liliana si nyní uvědomila, že se dostala do krajnosti, že ji její minulost doběhla a začala znovu působit, zhoubně, tvrdě, bezohledně.
„Já bych to tak neviděla,“ řekla tiše a neodvracela oči od stolní desky.
„A jak to vidíš? První na ráně jsem já, pak ty. Není úniku. Dělal jsem tisíc takových případů, Lili. Dokud se nic nestane, policie neudělá nic. Jen si zaznamená, možná, pokus o vyhrožování a pak se bude čekat. A třeba nebude ani stačit, když dokážeš, že se cítíš právem ohrožená. Mně asi mají na mušce podle všeho už dávno.“
Martin se na ni zadíval.
„Udělej nám kafe,“ řekl a sundal si bundu, vytáhl z kapsy mobil. Chvíli hledal číslo a pak čekal, až se mu ozve druhá strana.
„Ahoj, Berte. Máš teď chvíli čas? Hele, je to strašně nutný. Potřebuju mluvit s naším přítelem, a nejen já. Tak v pět u tebe.“
Dal telefon do kapsy a Liliana před něho postavila šálek s kávou.
„To byl … ale to je jedno. V půl páté za tebou přijedu a pojedeme k jednomu člověku. Vezmi si tu nahrávku s sebou. A nezapomeň, Lili, že musíš být opatrná.“
Zamíchala si kávu a pak se podívala na něho.
„Lili, každý z nás má něco v minulosti, o čem nerad mluví a já to chápu tak, že se za to stydíš, ale nemusíš. Já tě rozhodně neodsuzuji, vím, jaká jsi věrná duše. Prožila jsi si svoje. Já jsem en obyčejný chlap a nemám rád komplikace. Možná, že jsem řekl něco nevhodného, že jsem tě připravil o důvěru v náš vztah. Alespoň to čtu v tvých očích. Anebo se mýlím?“
Liliana zavrtěla hlavou.