Martin a Liliana. Část 18.
18. část.
Liliana leží na pohovce, poslouchá Debussyho a dívá se do otevřeného okna. Je krásné zářijové odpoledne. Na stolku voní káva. Také tam leží mobil, krabička s pěti cigaretami a zlatý zapalovač. Pozoruje oblohu a soustředí se na svůj dech. Liliana už tak cvičí několik dní. Protože ví, že podzim přinese další možné spoustěče depresivních pocitů, jako jsou například deštivé večery. Snaží se, aby se s tím uměla správně vyrovnat.
Dopoledne měla několik klientů, ale v práci se už nezdržovala. Soustředí se sama na sebe, na své pocity, své problémy a plní si svá vnitřní přání. S Martinem o možných potížích nemluví, ale naznačuje mu, co by měl pro sebe udělat. Martin má nyní nějaké starosti, řeší případ, asi velmi zapeklitý, a tak se spolu vidí jen o víkendu na chaloupce. To nevadí, potřebují klid, a ne aby jeden druhého znepokojoval.
Ještě okamžik si vybavuje jeho podobu, a pak ho v mysli opouští. Znovu se soustředí na oblohu a dívá se, jak slunce krásně barví do ruda mraky. A cítí, jak ji až ke krku stoupá vlna nepokoje a tak se zase snaží uvolnit pravidelným dýcháním. V tom ji vyruší zazvonění mobilu.
„Lili, neruším? Jsi doma?“
„Jsem Martine. Potřebuješ něco?“
„Chtěl jsem jen vědět, jestli jsi v pořádku.“
„A ty jsi, viď,“ konstatuje a usmívá se, jakoby mu chtěla ten pocit vsugerovat.
„Jsem. Mohl bych tě dnes na chvíli navštívit?“
„Ano, kdy budeš chtít. Jedl jsi nebo mám něco připravit?“
„Koupím nějaké věci a uděláme si večeři. Souhlasíš?“
„Souhlasím.“
Liliana se jde osprchovat a pak připravuje na verandě stůl pro dva. Zdobí ho květinami a připravuje olejovou lampičku, až se setmí, aby měli mezi sebou takové nazelenalé, mihotavé světýlko. Pak pokládá na stůl oválné talíře, misky a sklenice. Už je to dlouho, co takovou přípravu nedělala, ale nyní … opět vykonává tu nanejvýš důležitou práci, která pak, až skončí, přivede ke společnému stolu dva milující lidi, aby si mohli v klidu povídat, hledět si do očí, anebo je naopak klopit. Hudba stále hraje a obloha se pomalu stmívá. Slunce vyšle ještě několik červených mámení a zalije střechy domů s okny podkrovních bytů, které se rozhoří tím nádherným, nenapodobitelným a neopakovatelným světlem. Ano, říká si Liliana, přichází doba stesku, úzkostí. Je třeba dělat rychlá opatření, dokud je sluneční energie denně k mání.
Zvoní zvonek. Liliana utíká otevřít a před ní stojí Martin s krabcí plnou jídla.
„Ahoj, Lili, tak jsem dorazil.“
„Ahoj, pojď dál. Kam neseš ty věci?“
„No tobě. Určitě by tě to nenapadlo si koupit třeba půlená rajčata, olivy s mandlemi,“ říká Martin a posunuje se do kuchyně.
„Budu vařit,“ řekne Martin rozhodně, „ty zatím třeba hraj na piano.“
Liliana si dobře pamatuje, velmi dobře, že Martin, když měl „období smutku“ , tak se pouštěl do vaření. Nenabízí mu pomoc. On si ji ani nežádá. Sedne ke klavíru a hraje Chopina. Slyší, jak z kuchyně cinká nádobí a odtéká voda z vodovodu. Najednou ji obklopuje vůně. Liliana zavírá oči a přijímá Martinův způsob terapie.
Ani si nevšimla, že Martin sedí v křesle a poslouchá ji.
„To je krásné,“ řekl.
Obrátila se k němu.
„Prostřela jsem na verandě.“
„To je dobře. Můžeme nosit na stůl.“
Liliana se nestačí divit.
„To je ale jídel. Od každého něco.“
„Četl jsem, že člověk má jíst pestrou stravu. Tak se toho budeme držet. Abychom měli dost vitamínů proti chřipce.“
„Souhlasím. Ty olivy jsou báječné.“
Martin rozsvítil lampičky a oba usednou proti sobě.
„Já jsem zase četla, že se mají dělat dechová cvičení, aby energie lépe proudila tělem.“
„To jsem se ještě nenaučil,“ řekl Martin.
„Hele, já ti to ukážu,“ řekla, „dělej to po mně.“
Martin se nadechuje jako ona a pak pomalu vydechuje.
„To je namáhavé, to jsem si nikdy nemyslel.“
„Když to budeš nacvičovat, prohloubíš si dech a uvolníš bloky, víš? Pak bude lépe pronikat energie ke všem orgánům.“
Martin to zkouší znova.
„Jo, asi to zvládnu,“ říká Martin, a pak se oba pustí zase do jídla. Mlčí. Zvenčí je slyšet, jak někdo přibouchl dvířka u auta a jak naproti někdo umývá nádobí. Zavoněl okurkový salát.
„Krásný večer,“ řekl Martin,“ když dojedl, „mám rád takové prostředí.“
„Ano, já také.“
Oba vstanou a sklízejí nádobí.
„Měl bych už jet. Ještě bych si dal kávu, Lili. Mohu tě poprosit?“
„Jistě.“
Liliana cítí únavu a vyčerpanost. Martin je také, jak vidí unavený.
Vzala ho za ruku a on k ní stočil oči. Usmála se.
„Udělám ti kávu,“ řekla a šla do kuchyně.
Popadla ji úzkost. Ta slova, jako by zněla z dálky, opakovala je jen proto, aby se ujistila, že tomu rozumí, že ví, co má udělat. Opřela se rukama o stůl a zavřela oči. Zhluboka se nadechla a vydechla.
„Stalo se něco?“
Martin stál ve dveřích.
„Ne, jen se mi trochu zatočila hlava. Jsem unavená.“
„Já taky,“ řekl Martin. Přistoupil k ní a objal ji.
„Blíží se podzim, Lili. Četl jsem…“
„Ne. Nemluv o tom.“ Řekla to prudce a přitiskla se k němu.
„Nebudeme o tom číst. Je to propast, kterou budeme možná vidět příliš zblízka.“
„Musíme o tom mluvit, Lili. Musíme, abychom si to uvědomovali a mohli s tím zápasit.“
„Zápasit s démonem?“
Lili ho pohladila po vlasech.
Tentokrát Martin zůstal.
Probudila se ráno, když svítalo. Paprsek světla prolomil husté mlhy hlubokého spánku a dotkl se jejího čela. Zvedla pomalu ruce, jako by se chtěla před světlem uchránit. Světlo však nezastínila, ale naopak bylo stále jasnější a jasnější. Martin ještě spal. Jeho hlava spočívala na polštáři, tvář klidná a vyrovnaná, na čele není žádná chmura. Znovu se vrátila v myšlenkách ke světlu. Jak je možné, že okno je na západ, a to světlo proniká i přes ty závěsy, které mají zabránit průniku světla?
Martin se probudil a vzal ji za ruku.
„Dobré jitro,“ řekl a zívl.
Světlo zmizelo.
Liliana se na něho usmála.
„Jdu udělat snídani,“ řekla a vstala, připravím koupel.“
Liliana si před lety nechala vybudovat krásnou koupelnu, s velkou vanou do tvaru srdce, obloženou barevnou mozaikou. Nyní připravila koupel z bylin a esenciálního oleje. Na bílý stolek postavila konvici z čajem a medovými koláčky.
„Budeme snídat ve vaně?“ zasmál se Martin.
„Jistě,“ řekla, „to je výborné pro začátek dne. To je výborné,“ řekla a podívala se mu do očí. Ale neviděla sebemenší odpor.
„Když člověka opouští pomalu vůle dělat to, co dřív dělal rád, musí se vrátit ke starým zvykům a udělat to.“
„Já to znám. Ano, to znám,“ řekl Martin trochu posmutněle.
„Nesmíme se dát, Martine. Je to démon, který nás svírá železnou obručí, a jen tak nepustí.“
„A myslíš, že ho porazíme?“
Liliana pokrčila rameny.
„Budu vždy bojovat, aby ze mne neudělal bezmocného ubožáka.“
Rozpustila si vlasy a hřebenem zvedla do výšky.
„Vypadáš jak nějaká bájná královna,“ zasmál se Martin.
Liliana se svlékla první vstoupila do vany. Jemná pěna zakryla její tělo. Martin vstoupil za ni ponořil se do teplé voňavé lázně.
Chtěl říci: „Dokud budeme spolu, tak se nám nemůže nic stát.“ Ale Liliana to poznala z jeho pohledu.
„Pustíme si hudbu a budeme pomalu snídat,“ řekla a Martin musel uznat, že něco podobného nikdy nezažil. Ani nezažil, že leží vedle krásné nahé ženy a nemá sebemenší chuť se milovat. Ale za to v srdci cítí lásku, která ho těší, uklidňuje. Liliana mu nedávala sebemenší znamení, že by chtěla něco víc, než ležet ve vaně a popíjet čaj.
„To je krásná hudba,“ řekla tiše.
Jeho tvář přeběhl jemný a příjemný úsměv.
„Ty jsi romantická, až se nějak nehodíš do naší drsné doby.“
„Myslím, že mne ta romantika zachrání před úplnou duševní devastací.“
„A nezdá se ti, že něco riskujeme?“
„Jak riskujeme?“
„Že jsme spolu. Třeba se mezi námi vytvoří závislost.“
Podívala se na něho měkce a usmála se.
„My už nemáme, Martine, co ztratit, ale máme možnost jen něčeho nabýt. Když se budeme snažit. Ty i já. A pak i spolu. Nemyslím, že se z nás stali milenci, ale jsme přátelé. Spojuje nás hrozba, kterou známe, ale nedovedeme si představit, jak by mohla pokračovat. Vsadili jsme na to, že i tak křehcí lidé, kterými jsme, zastaví ta osudová kola a obrátí je ve prospěch života. Asi tak. Řekla jsem to asi hodně nadneseně, ale myslím to přesně tak. „