Martin a Liliana. Část 17.
17. část
„Tak, já zatím postavím na kávu.“
Prohlížela si malé obrázky krajinek, které tu zřejmě zůstaly po minulých majitelích. Na zdi visely kukačky a hlasitě tikaly. Na oknech stály květináče s povadlými muškáty a jemnými, čistými záclonkami. Uprostřed stál velký dubový stůl s krásně vyřezávanými židlemi, na zdech stylové police a v rohu vysoká malovaná skříň.
„Ukážu ti překvapení,“ řekl, když postavil na stůl hrnky s kávou.“
Zavedl ji ke dveřím a otevřel je. Liliana přestala chvíli dýchat. Starodávná koupelna, ovšem naprosto zachovalá s velkou stylovou vanou, umyvadlem, zrcadlem, sprchou a skleněnou skříňkou s osvětlením. Velmi vkusné obkladačky růžové barvy s hemnými motivy.
„To je nádherné,“ řekla. Martin odsunul zatahovací dveře a za nimi byla skříň vybudovaná ve zdi, plná ručníků a visely tam dva župany.
„Tak, to je šok,“ řekla.
„To jsem zařídil já. Určitě to bude tvá zamilovaná místnost. Že jsem to uhodl?“
„Uhodl. Zvláště, když sem budemem jezdit na běžkách.“
„Neboj, Lili, já si dělal legraci. Raději bych tě přes ten kopec přenesl v náruči než bych tě pořád sbíral ze země nebo lovil ze závěje.“
Oba se rozesmáli a pak se objali.
„Jinak jsou tu dvě ložnice, pracovna, společenský pokoj a pokoj pro hosty. Všechno je zařízené, takže se nemusíš obávat, že bys měla s tím práci.“
Liliana pocítila velkou únavu a toužila se vykoupat a na chvíli si lehnout. Ale neodvážila se touhu projevit.
„No, a jak dopijeme kafe, tak se můžeš vykoupat a trochu si odpočinout v tvé ložnici. Já mám nějakou práci, rád bych ji dodělal. Zůstaneme tu přes víkend, pokud nemáš v Praze nic důležitého.“
„Ne, nemám. Ráda tu zůstanu. Jen mi prosím tě nabij mobil, ano?“
„Jistě.“
Liliana usnula hned, jak si lehla do pohodlné postele. Z otevřeného okna k ní proudil čerstvý vzduch a jemné šumění deště ji příjemně uklidňovalo. I jeho přítomnost ve vedlejší místnosti. Někde v dálce zvonily kostelní zvony k večerní mši. Už usínala, když uslyšela zvonit mobil.
„Doktor Richter,“ uslyšela jeho hlas.
„Stání je ve středu. Neboj, jsem připravený. To nemůžeme prohrát.“
Liliana se zase pohroužila do spánku a už nic neslyšela. Probudilo ji až jemné zaklepání.
„Lili, večeře,“ usylšela jeho hlas za dveřmi. Vstala, oblékla se a vešla do jídelny. Na stole bylo prostřeno.
„To že je večeře? Úplná hostina.“
„To přinesla sousedka. Nějaké ovoce, zeleninu a tak. Je hodná. Ona tady na to dohlíží, když tu nejsme.“
„Ach tak, musíš mne s ní seznámit.“
Martin se zakousl do chleba.
„Jak se ti spalo?“
„Výborně. Máš hodně práce? Třeba bych ti mohla s něčím pomoci, kdybys potřeboval.“
„Už jsem na to myslel. Ale nechtěl jsem tě s tím obtěžovat. Jsou to takové případy...“
Všimla si, že vypadá unaveněji, než odpoledne.
„Dám tě dopořádku,“ řekla a také se zakousla do chleba. Byl vynikající, zřejmě domácí.
Martin se usmál.
„Chceš čaj?“
„Trochu bych si dala. Tady je takový klid. Člověk by řekl, že jsme na konci civilizace.“
„Skoro ano. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsme spolu.“
„Já taky.“
„Nemáš chuť se projít, až dojíme?“
„Máš nějakou zajímavou trasu?“
„Už jsem pro tebe vymyslel řadu krásných procházek. Rozdělil jsem na ranní, polední, odpolední a večerní.“
Liliana se usmála a vzala ho za ruku.
„Nikdy nezapomenu na ty naše výlety. Víš já ...“
„Nemusíš se za nic omlouvat. Nemluvme o tom, prosím tě. Já jsem stejně věděl, že se dřív nebo později potkáme.“
Liliana se napila čaje. Neřekla, co cítí, jako to neříkal on. Jejich ruce se k sobě přiblížily a prsty se vzájemně propletly. Dívali se jeden druhému do očí.
Vyšli z domu a měsíc jim osvětloval cestu.
„Drž se mě, nejsi zvyklá chodit v terénu. Půjdeme po této cestě až k tomu hájku. Pak zahneme doleva, půjdeme podél lesíka až ke křížku. Je to památné místo. Tam si chvíli odpočineme a pak půjdeme zpátky. Je to hodina cesty. To nám stačí, než půjdeme spát.“
„A proč je to místo památné?“
„Prý se tam stal zázrak. Ale to se dozvíme, až tam budeme.“
A zase se drželi za ruce. Liliana dávala pozor na cestu, protože byla trochu kamenitá.
„Napadlo tě někdy, že bys dělala něco jiného, než děláš?“
„To víš, že ano. Ale už je pozdě myslet na nějaké změny. Mám docela velkou klientelu, nemohu říci, že by mně práce nebavila, jen mne to unavuje.“
„Já jsem také unavený. A proto jsem vymyslel, jak se zbavit svých problémů.“
„Myslíš tu chaloupku?“
„Myslím tu chaloupku, přemýšlím i tom že jsem se konečně zbavil ex offo, myslím i to, že jsem se rozhodl tě pozvat do svého života a ty jsi souhlasila, což jsem moc rád. Jsem dlouho sám. Nemám nikoho tak blízkého, jak tebe. Třeba to spolu budeme dobře zvládat.“
„Myslím, že ano.“
„Chtěl bych se o tebe starat, abys byla šťastná a to dokážu. Věř mi.“
„Já taky. Ale mrzí mne jedna věc, Martine.“
„Ano? Která?“
„Že tu není s námi Dandy. Teď, když nemá svou chaloupku, tak se někde nudí ve městě a já si myslím, že by mu tady bylo líp.“
Kdyby mi viděla do tváře, tak by zjistila, jak je překvapený a jakou má radost.
„A já jsem myslel, že bys ho třeba tady nechtěla. Proto jsem ...“
„Přivez ho, Martine, prosím tě,“ zaprosila a dlaněmi třela o sebe. Vzal ji za zápěstí a políbil ji na špičky prstů.
„Zítra ráno, ano?“
„Ano.“
„Nebudu se tady bát, kdybys třeba musel odjet.“
Vzal ji kolem ramen a šli spolu zpět, po stejné cestě. Nemluvili, protože byl krásný večer a jak Liliana, tak i Martin si chtěli té krásy, tíha a pohody užít po svém.
„Je zvyklý na pelíšek a nebo mu mám dá někde deku ke krbu?“ zeptala se ho, když si dali čaj a seděli naproti sobě.
„On spí vždy na zemi u postele. A taky někdy se pokusí vlézt do postele, ale to se mu nesmí trpět.“
Liliana se směje.
„Je to bílý labrador a dost neposlušný.“
„Třeba mně bude poslouchat,“ řekla Liliana a usmívala se.
„No, vlastně, ty jsi psycholog. Tak to s ním zkus.“
Ráno ani neslyšela, že někdo potichu otevřel dveře a probudilo ji zakňučení. Dandy stál u její postele, prackami se opíral o matrace, vrtěl ocasem a snažil[IN1] se jí olíznout.
„Dandy,“ smála se a objala ho kolem krku, „ty jsi krásný pes, ty jsi krásný.“
Martin doběhl do její ložnice.
„Utekl mi, lump jeden. Jedeš ...“
Chtěl ho odehnat, ale Dandy se pořád snažil olíznout Lilianu, která se mu ve smíchu bránila a jemu se zřejmě ta hra líbila. Vrtěl ocasem a smál se.
„Dandy, slez dolů, pojď se napít.“
Liliana vstala, přehodila přes sebe župan a šla do jídelny. Martin nabíral do misky vodu a Dandy kolem něho běhal. Sehnul se, aby mu podal vodu a hladil ho po hlavě.
„Udělám snídani, jestli jsi ještě nesnídal.“
„Když budeš tak hodná, Lili.“
„A kde jsi vůbec Dandyho měl? Je hrozně zanedbaný. Budu ho muset vykoupat a rozčesat mu srst. Nejméně týden se někde povaloval. Kde byl?“
Martin se vztyčil.
„V útulku,“ řekl a Liliana mu viděla na očích, jak mu to bylo líto.
„Ach Bože, tak to mu budeme muset vynahradit. A hlavně se musím o něho postarat. Mám pocit viny.“
„Ale vůbec ne, Lili. Nedalo se nic dělat, nikdo ho nemohl hlídat a já měl práci.“
„Ale co budeme s ním dělat, až budeme v Praze?“
„No, domluvil jsem to s paní hajnou, že by ho vzala k nim. Ale já si myslím, že bychom tady o víkendech mohli být. A já, až skončím s tou kauzou, tak stejně tady budu pracovat. A ty bys mohla za mnou dojíždět.“
„A zavedeš mi sem počítač?“
„Jistě. Myslíš do tvého pokoje?“
„Ano. Potřebovala bych dělat na své práci.“
„To je maličkost. Tak do pátku v Praze a přes víkend tady. Platí?“
„Platí.“
Usmáli se na sebe.