Martin a Liliana. část 15.
15. část.
Brzy ráno ji probudí telefon. Zvedá ho.
„Galová, prosím.“
„Paní doktorko, nezlobte se, že vám volám, tady Fojtová. Chtěla bych vám říci, že můj manžel dnes v noci umřel. Spokojeně a klidně. Děkuji vám. Vím, co jste pro něho udělala.“
„Nic zvláštního,“ říká Liliana a celá se třese náhlým návalem zoufalství.
„Ještě večer mi všechno vyprávěl. Děkuji.“
Liliana pokládá telefon a jde se napít studené vody. Pak zalistuje v diáři a hledá Martinovo číslo mobilu.
„Richter,“ ozve se jeho svěží hlas.
„Tady Liliana,“ řekne potichu.
„Lili, stalo se něco?“
Liliana mu chce říci, co se stalo, ale raději mlčí.
„Tak co se stalo?“
„Chtěla bych s tebou jít do kina.“
„Můžeme. Kdy a na co?“
„Něco vyber. Podle svého vkusu.“
„Dobře. Přijdu odpoledne pro tebe.“
„Ano, v pět budu doma.“
Dívala se za záclonou, chtěla ho vidět přijíždět, vystoupit z auta, chtěla vidět, jak zvedá hlavu a hledá její okno. Ví, kde bydlí, ale ještě tu nikdy nebyl. Snad si to zapamatoval.
Konečně vidí, jak auto přijíždí a zastavuje. Liliana vyšla na balkon a on vylezl z auta a podíval se po oknech a když ji uviděl, tak na ni zamával.
„Pojď dolů,“ volá na ni a Liliana seběhne ze schodů a běží k němu.
„Něco jsem ti přivezl.“
„Co prosím tě?“
Martin otvírá zavazadlový prostor a ukazuje na velkou krabici.
„Co to je?“
„Domácí kino.“
„Ty jsi se zbláznil.“
„Ale ne. Až bude podzim a zima, budeme se spolu dívat na filmy.“
Liliana se usmívá.
„Zavři kufr a veď mně, Vždyť ani nevím, kde bydlíš.“
Martin vzal velkou krabici a Liliana ho vede do schodů. Odemyká dveře a Martin jde dál a pokládá krabici na zem.
„Lístky jsem nekoupil. Hrají samé pitomosti. Přinesl jsem pěkné filmy. Jestli můžeš, tak něco uvař, já to zatím smontuju a uděláme si pěkný večer.“
„Ano,“ říká Liliana a otevírá dveře do obývacího pokoje. A najednou je šťastná, že nebude večer zase sama a že Martin udělal ten krok, ke kterému by se asi sama neodhodlala.
„Ty se na televizi moc nedíváš, že ne?“
„Ne.“
„A na filmy?“
„Nemám čas. Ale ráda se podívám.“
Martin rozložil na zem přístroje a pak je zapojoval. Liliana připravila zatím jídlo a prostřela stolek.
„Lili, můžeš mi pomoci?“
Podává ji kabel.
„Podrž to.“
Liliana přihlížela, jak si Martin obratně počíná a říkala si, že si to musí zapamatovat.
„Tak, a je to,“ říká Martin spokojeně a zasouvá film.
„Podíváme se, jak to funguje a pak se navečeříme.“
„Podívej se, jak to běží. Můžeš se na to dívat pořád.“
„Ale Martine, přeci mi nemůžeš takové věci dávat.“
„Proč ne? Já to nepotřebuji a ty ano. Už konečně vylez z té jámy na sluníčko.“
Martin se sice směje, ale Liliana cítí, že to myslí vážně.
„Když si mi ráno volala, tak jsem pochopil, že se něco mimořádného stalo. Nemusíš mi to říkat, ale pokud je to v souvislosti s tvou profesí, pak se s tím poper. Radím ti dobře.“
„Já vím.“
„A nebuď smutná.“
„Nejsem.“
Martin ji objal a přitisknul k sobě.
„Mám tě rád, Lili. Chtěl bych s tebou prožít krásné dny. Zapomeň na všechno. Nemůžeš věčně soucítit s lidmi. Oni by s tebou také neměli žádný soucit, však to víš sama.“
A Liliana si nyní uvědomuje, že nejtěžší zápas ji teprve čeká, zápas o sebe samotnou.
„To je dobré, co jsi uvařila. Dej si taky.“
„Ale ani nemám hlad. Až po filmu.“
Cítila, že ji smutek opouští a nastupuje prázdnota. Sedla si vedle něho a on ji objal kolem ramen.
„Víš, Lili, jeden můj klient se ráno zastřelil. Zrovna, když jsi mi volala, tak jsem položil mobil. A já si řekl, že půjdu za tebou a strávím s tebou večer.“
„Jeden můj klient v noci zemřel. Oznámila mi to jeho manželka. Těsně před tím, než jsem ti volala. Nemohla jsem být najednou sama.“
Martin ji stiskl ramena.
„A co z toho vyplývá, Lili?“
Podívala se na něho a on se usmíval.
„Jediný závěr. Že my žijeme. Zatím jsme oba zdraví a můžeme prožít krásný vztah. A nespadnout zase do deprese. Ani ty, ani já. Po druhé by se nám nemuselo podařit z toho vyjít. A to je dost vážné varování.“
„A co budeme dělat?“
„Žít.“
„A máš nějaký plán?“
Martin ztlumil zvuk.
„Rozhodl jsem se, že prodám chalupu a koupím ji jinde, na nějakém krásném místě. „
Co tě to napadlo, prosím tě?“
„Víš, tam mně váží nepříjemné zážitky. A já bych chtěl někam, kde je krásná krajina a kde bychom byli jen spolu, my dva. Uděláme si svět sami pro sebe.“
„Svět sami pro sebe?“ zasmála se Liliana, „to je dobré. To ještě nikoho asi nenapadlo.“
„Znám jedno místo. A prodává se tam krásný domek. Není to daleko, můžeme dojíždět autem do města. Myslím v létě. Zbavíme se všech minulých věcí a začneme spolu a znovu od začátku.“
„Myslíš, že to jde?“
„Musí to jít, Lili. Alespoň to vyzkoušíme.“
Martin ji k sobě přitiskl a políbil ji do vlasů.
„Ráno jsem pochopil, že nemůžu být už sám. A ty?“
„Taky ne.“
„Tak fajn, já teď pojedu domů. A ty jdi spát. Zítra odpoledne tě vyzvednu a pojedeme se tam podívat.
„Dobře.“
Rozloučili se a Liliana po pohladila.
„Co nás spojuje?“
„Bolest, Lili.“
Martin nastoupil do auta, ještě ji zamával a pak se rozjel. Liliana se vrátila a poklidila nádobí, rozestlala si postel a pak si napustila plnou vanu vody.
„Je to mnoho nebo málo?“ zeptala se sebe, když se podívala do zrcadla.
Ne, není to správné, sice to není správné, ale pravdivé. Ještě mají oba zájem se vyvléci z pout a řešit svůj život. Možná to není láska, nebo láska není na prvním místě. Asi ji nikdy nepoznám, řekla si v duchu. Ale byla ráda, že Martin odjel a že spolu netrávili noc. Možná by někdo namítl, že to není snad normální, ale to by nepochopil, co se v nich odehrává a že bojují s jinými démony, než je vášeň.
Štěpánka sedí proti Lilianě a vzdor ji jen čiší z očí.
„Tak povídej,“ řekla Liliana.
„O čem?“
„Co jsi dělala od té doby, co jsme se viděly naposledy.“
„Cvičila skok pod metro.“
Liliana se jí podívala do očí a v nich spatřila lítost.
„Tak mluv vážně.“
„Podívejte,“ řekla, vstala a vyhrnula si košili. Otočila se a Liliana spatřila velké množství modřin.
„Co se stalo?“
„Byla jsem doma. Dva dny.“
Liliana vstala a vzala do ruky telefon.
„Kam chcete volat?“
„Na policii.“
„Byla jsem tam. Předvolali si je ...“
„Koho?“
„No otčíma a matku. Nakonec jsem z toho vyšla jako viník. Nevěřili mi. A tak jsem v noci utekla. teď spím u kamarádky. Nedělejte si násilí. Nikdo mi nepomůže a tady je alespoň teplo.“
„Štěpánko. Já nevím, jak ti mám pomoci. Kdybychom se obrátili na soud, dokázaly, že tě týrají, skončíš v ústavu. Když k tomu přičtou ty drogy a tvé flákání ve škole, tak to bude jen horší a horší. Kdybych věděla, že se budeš učit a že se vzdáš svých kamarádů, tak ...“
„Tak co? Oni jsou jediní, koho mám,“ vybuchla Štěpánka, „vy to ještě nechápete? Já nemám žádnou naději.“
Liliana to dobře chápala. Dívala se na ni, jak je pohublá, zanedbaná, předurčená ke strádání.
„Máte pro mne nějaký návrh?“
Štěpánka se jí směje do očí.
„Nikdo mne nezaměstná, protože mám řadu pořádných průšvihů. Pracovat jsem se nenaučila. Domov nemám. Sem tam někde přespím v teple. Sem tam se mne ujme nějaký kluk a pak mne odhodí jako věc. Svět je nespravedlivý.“
Ano, je, přisvědčila ji v duchu Liliana.
Prolistovala její umaštěný sešit a pak si zapsala sezení.
„Co budeme dělat?“ zeptala se jí Štěpánka.
„Uvidíme. Máš mobil?“
„Ne. Kde bych na něho asi vzala?“
„Dám ti jeden. Tam bude moje číslo. Je tam dvěstě korun. Nevolej nikomu, jen mně. A hlavně já budu na něj volat. Tak ho měj u sebe.“
Podala ji mobil.
„A kdy mi zavoláte?“
„Až budu něco vědět. Tady máš ten svůj sešit a můžeš jít.“
Štěpánka se zvedla a pak ji dala mobil na stůl.
„Asi bych ho vyměnila. víte za co? Jste moc hodná. Na mě není už spolehnutí.“
Liliana se za ní dívala za záclonou, jak přechází ulici a zhluboka se nadechla. Nemá žádnou možnost, jak změnit její život. Na světě není pro ni jediné místo, které by ji skrylo před lidmi a kde by našla pokoj a klid. Ale nesmí zasahovat do jejího života, to není její úkol. Přesto zvedla telefon a zavolala soudkyni, která nařídila psychologickou terapii.
„Dnes jsme měli poslední sezení a je na tom hůř a hůř.“
„Pak půjde do ústavu.“
„Tam to bude ještě horší. Ona je závislá na svých kamarádech. A bude strádat, když se dostane do cizího prostředí.“
„Paní doktorko[IN1] , takových dětí je stovky. Nemůžeme suplovat rodinu. A pokud se toulá, bere drogy a nesnáší se s rodinou, je to těžké je nutit, aby si ji vzali domů. Její matka – darmo mluvit.“
„Tak zvolíme ten ústav. Nemůže tak žít. Anebo si něco udělá.“
„Dobře, já to zařídím. Znám jedno slušné zařízení, vedu ho řádové sestry.“
„Dobře. To jsem ráda. Alespoň budu mít klid.“