Martin a Liliana. část 13.
13. část.
Štěpánce je teprve sedmnáct let, ale má už velký kus života prožitý. Sezení má nařízené, proto se chová provokativně a drze.
„Tak Štěpánko, daly jsme si nějaké úkoly. Tak povídej, jak se je daří plnit.“
Výsměšně se na ni podívala.
„Tak mluv, Štěpánko.“
Hodila ji na stůl svůj deník. Liliana ho vzala bez mrknutí oka do ruky a listovala.
„Stejně je to na nic,“ prohodila.
„Co myslíš?“ řekla Liliana klidně a zvedla k ní oči.
„Je to ztráta času.“
„Jsem poslední možnost, aby tě neposlali do pasťáku.“
„Spasitelka?“ zasmála se.
„Ne. A nemysli si, že mi tě líto. Je to jen má práce.“
Věděla, že ji raní, ublíží, urazí.
„No jo, všichni by mně nejraději zatratili do pekel, i vy.“
Podívala se na ni. V jejich očích byla výzva – měj mně alespoň ty ráda.
Četla ty truchlivé zápisky a nedala na sobě znát žádné pohnutí, i když by moc ráda řekla něco pěkného.
„Máte pěkný účes,“ řekla ji.
„Taky bys měla takový, kdybys na sebe dbala.“
„Já nikdy nebudu dáma.“
„Proč myslíš? Můžeš hned začít.“
„To je tak jednoduché?“
„Ne, není. Ale chce to vůli. Třeba se nepovalovat po hospodách, ale jít domů, k rodičům.“
„Jo? To se vám řekne. Otčím by mně zase zmlátil, sotva bych řekla – dobrý večer.“
„Dávají ti peníze?“
„Jo, deset tisíc na měsíc.“
„A to ty utratíš?“
„To je hotový.“
„A co škola?“
„Jo, dobrý. Zlepšila jsem se. Letos asi nepropadnu.“
„A od drog se držíš?“
„Jo. Tady to mám napsaný. I od doktora. Nic mi nenašli.“
Liliana zavřela sešit a podala ji ho.
„Máš něco ještě?“
„No, přemýšlela jsem. Asi bych chtěla zpívat.“
„Dostala jsi nabídku?“
„Dostala. Tady.“
„A co je to za kapelu?“
„Normální. To vy neposloucháte.“
Liliana by udělala všechno, co je v jejich možnostech, ale ví, že Štěpánka lže a snaží se vykroutit.
„Tak mi něco zazpívej.“
Zarazila se. Dívá se na ni a pak klopí oči.
„Štěpánko, ještě máme čtyři sezení. Pak se rozloučíme. Koukej toho využít a přestaň lhát.“
Liliana ví, že ji na cestu už nepomůže. Dívá se na její zjizvená zápěstí. Hádala by ji o pět let víc. Jak má unavenou tvář, oči bez lesku a život bez budoucnosti. Ví, že ji nikdo nepomůže.
„Tak, sezení je u konce.“
Liliana vstala a Štěpánka sedí a dívá se na ni.
„Tak co je?“ řekne Liliana skoro něžně.
„Nemám kam jít,“ řekne Štěpánka, „na ulici nechci. Nevíte, kde bych mohla přespat?“
Dívá se na ni prosebně, ale Liliana ví, že kdyby ji pozvala k sobě, za pár dní najde vykradený byt.
„Já nevím, vrať se domů. To je jediná možnost.“
Štěpánka vstává a jde ke dveřím. Pach jejího těla naplňuje místnost k nesnesení. Zavírá dveře za sebou a Liliana hned otvírá okno.
Stmívá se. Přijíždí k domu a otevírá ovladačem bránu. Vjíždí do garáže a zavírá za sebou. Je jí velice těžko. Ale prášky už nechce. Třeba to zkusí s jógou. Anebo s prací. Musí to vydržet. Osprchuje se, ale stále cítí ten pach. Pak si vezme župan, upraví si vlasy a sedne si do křesla. Martine, pomyslí si. Zavře oči. Všechno se jí před očima rozplývá a najednou se objevuje zcela zřetelně jeho tvář. Usmívá se. Těžknou ji víčka a konečně přichází osvobozující dřímota. Těžký den? Jeden jako druhý. A už to nebude jiné. Probudí se kolem třetí hodiny a zapne počítač. Znovu si zadá do vyhledavače jeho jméno a čte podrobněji články, které se vztahují přímo k němu. Anebo které psal on sám. Cítí bolestný pocit z jeho nepřítomnosti. Pod jedním jeho článkem je diskuse. Přihlásí se k diskusi a napíše svůj názor. Podepíše se – Liliana Galová. Spokojeně vypíná počítač a jde si zase lehnout. Ráno ji probudil déšť, který šuměl ve stromě. Probudila se spokojená a dobře vyspaná. Zapnula počítač. Ejhle – někdo ji píše. Nevěří vlastním očím, chvěje se od hlavy až k patě.
Drahá Lili,
úplnou náhodou jsem zjistil, že jsi se zapojila do diskuse pod můj článek. I adresou tvého e-mailu. Děkuji ti za to. Hlavně jsem rád, že jsi se ozvala. Byl jsem hodně překvapený tvým odjezdem. Rád bych se s tebou setkal, promluvil si. Kdy máš čas? Přijedu za tebou, ať jsi kdekoliv.
Martin
Už, už chtěla odepsat, ale pak si to rozmyslela. Musí to rozhodně nechat pořádně uzrát. Sama v sobě. Ještě není asi vhodná doba. Ale neměla by ho nechat čekat. Musí něco odpovědět.
Milý Martine,
jsem ráda, že jsi mi napsal. Neměla jsem na tebe žádný kontakt. Využila jsem té možnosti se ozvat, ale bez velké naděje, že na to přijdeš. Nyní vím, že máme spojení. Necítím se nejlépe, proto bych ráda setkání odložila. Jistě to pochopíš. Ale ve vhodnou dobu Ti napíši.
Liliana
Několikrát četla těch pár řádků, než stiskla – odeslat. Pak vstala a šla si uvařit kávu. Vrátila se a zjistila, že ji odepsal.
Lili,
od čeho jsou přátelé a lidi, kteří Tě milují, aby při Tobě stáli, když je Ti úzko? Cítím tvou tíseň z těch pár slov, co jsi mi věnovala. Když jsi odjela, má milá, tak jsem byl velice nešťastný. Bál jsem se, že jsem Tě něčím odradil. Ale došlo mi mnoho věcí. Nejsem takový hlupák, abych nepoznal, že jsi se necítila připravená na vztah. Ale já, drahá Lili, já jsem připraven být pro Tebe vším. Prosím tě, dej mi hned teď datum a čas, já za Tebou přijedu. Moc rád. Lili, chybí mi Tvá vůně, Tvůj pohled, Tvé úsměvy. Prosím, ihned odepiš.
M.
Liliana čte a oči se ji plní slzami. Nechce zaplašit ten nádherný závan citu a proto odpovídá.
Martine,
dnes o půl sedmé. Divadlo na Louce. Budu tam na tebe čekat.
Lili
Odešle zprávu a čeká. Za chvíli přichází odpověď.
Ano.
M.
A najednou je jí od dvacet let míň. Už to nechce ani hodnotit. Celý den byla jak na trní. Co si oblékne? Jak se učeše? Zkoumá tvář, jestli ji nepřibyla nějaká vráska. Ani její klienti ji nepoznávají. Pracovnou zaznívá smích i někdy v slzách. Poprvé zjišťuje, jak je důležitá veselost i při tak smutné práci, jakou vykonává. Odpoledne se vleče čas, už aby byla doma. Poslední úpravy a pak sedne do auta a uhání ulicemi k divadlu. Hodiny se blíží k půl sedmé. Zastavuje opodál a už ho vidí. Její prsty sevřou volant a pak ještě jeden letmý pohled do zrcátka. Vystupuje.
„Martine,“ zavolá na něho. Běží k ní a jejich těla do sebe narazí. Cítí jeho objetí i polibky.
„Teď ti to mohu říci, Lili, jsi krásná.“
Liliana se směje. Zavěsí se do něho.
„Tak kam půjdeme?“ zeptal se Martin.
„Třeba jen tak, nechce se mi někde sedět. Je tak krásný večer.“
„Je to skoro jako zázrak. Nejdřív jsem si myslel, že se už neuvidíme. Pak jsem tě hledal na internetu, jestli jsi něco nového nenapsala. Možná, že bych taky něco přidal do diskuse,“ zasmál se a sevřel ji loket.
„Podívej se, vyšel půlměsíc,“ řekla a ukázala na oblohu.
„To jsi celá ty. Romantika tě neopouští.“
Byla ráda, že se jí za celý krásný večer ani jednou nezeptal, jestli by nemohli jít k ní. Vážila si toho. Velmi často cítila, že ji jemně hladí a nebo se na ni dívá.
„Nikdy bych nevěřil, že mne ještě jednou potká takové bláznivé štěstí,“ šeptá ji do ucha, a přitom tiskne rty na tvář.
„A už je deset hodin. Asi bych měl jet domů, zítra mám stání a musím se vyspat.“
„A máš tu auto?“
„Auto? Ne, přijel jsem metrem.“
„Tak já tě zavezu.“
„No, to bych po tobě nemohl žádat. Je to až na konci Prahy. Přestěhoval jsem se. Už nebydlím ve městě.“
„A co tě k tomu vedlo?“
„Změna života.“
„A šťastná změna?“
„Jak se to vezme. Zdědil jsem vilku. Zařídil si tam kancelář. Je to lepší, větší klid, blízko na chaloupku. A Dandy je spokojený.“
„Ach, Dandy,“ směje se Liliana.
„Jeď klidně domů, Lili. Docela bych měl strach, kdybys jela zpět. Však se zase brzy uvidíme.“
Liliana je ráda. Nechtěla by jet v noci.
„A jakou kauzu jsi měl ustát? Něco jsem o tobě četla.“
Martin se na ni podíval s úsměvem.
To je dobře, že o mně čteš. No, normální případ. Jednou ti tom povím. Jen se trochu medializuje.“
„A to je dobře nebo špatně?“
„Dobře.“
To řekl už bez úsměvu.
„Nehrozí ...“
„Prosím?“ zeptal se, jako by ji přestal vnímat.
„Nehrozí ti žádné nebezpečí?“
„Ale ne. Neboj. Ty jsi to nebezpečí. Tak, a teď tě doprovodím k autu a běž si lehnout. Napíšu ti e-mail. Ano?“ Objal ji kolem ramen.
„Ano,“ odpovídá Liliana jako ve snu.
Cítila se zase, jako tehdy na jejich vycházkách v lázních. I když nyní jejich životy jsou syceny reálným životem. Ještě v noci ji napsal e – mail.
Drahá Lili,
dobře se vyspi a přeji ti krásné sny. Mám tě rád.
A nyní může snít. Ví, že je to na chvíli a že přijdou jiné problémy a komplikace, ale už ví, že je třeba každou chvilku prožít až do konce.