Martin a Liliana. Část 12.
12. část.
První dny byly těžké. Ale rozhodla se, že bude dál pokračovat v práci a že se pokusí sama v sobě pochopit, zda jednala správně. Nechtěla se zmítat v pochybnostech a možná, že si přála, aby její rozhodnutí nakonec, analyzováno všemi možnými úvahami, bylo správné. Nyní, když je sama, zkoumá každou myšlenku, každý i nepatrný záhyb svých nálad a vnitřních hnutí. Ví, chápe, že Martina skutečně miluje. Liliana si po svých životních zkušenostech vybudovala měřítka pro úsudek a etiku. Nyní není její situace tak chaotická, tak zraňující, tak destruktivní z hlediska citového prožívání, jako dřív. Ale ví, že se musí z minulosti nejen očistit, ale i obnovit síly, které ji opustily. Takový muž, myslí si, jako je Martin, potřebuje něco jiného než to, čím se nyní sama cítí.
Odemkla dveře od své pracovny, odložila plášť a usedla ke stolu. Otevřela diář a prolistovala ho. Téměř bezmyšlenkovitě. Vstala, postavila si na kávu, vyndala z kabelky brýle, cigarety a zapalovač a prošla se místností. Zastavila se u knihovny a upřela oči na hřbety knih. A pak se usmála. Ani, jedna kniha, pomyslela si, ani jedna mi neodpoví na mou otázku. Zalila si kávu a zapálila cigaretu. První pacient přijde až ve tři hodiny, mám dost času na své myšlenky. Přitom ji prolétlo hlavou, že nemusí už nikdy nastat okamžik, že by Martina někde a někdy potkala. Dokonce nemá od něho jediný kontakt, a i když by si mohla adresu jeho advokátní kanceláře snadno najít, neudělá to. Ani v krajním případě.
Zvonění mobilu přerušilo tok myšlenek.
„Galová,“ řekla docela odměřeně.
„Lili, máš chvíli čas? Nemáš tam klienty? Potřebuji s tebou mluvit.“
„Tak přijď.“
Marie. Už několik měsíců zápasí s rozvodovým řízením. Taková patálie. Zatím ji vždycky dokázala pomoci. Má to zápletku, kterou těžko rozmotávat. Marie svého manžela stále miluje. Ale asi špatně. Asi špatně, opakuje si. Zná ho. Nikdy by do něho neřekla, že opustí rodinu pro jinou ženu. Byla to právě Marie, která podala zbrkle žádost o rozvod a dočkala se jen jednoho efektu – souhlasil a hned druhý den ráno našla na stole obálku, v které byl sepsán seznam věcí, které by si rád vzal s sebou. Liliana se zrovna naprostou náhodou ocitla v pravý čas a na pravém místě, jinak by asi Marie udělala zoufalý čin. Seděla s ní do samého rána v jejím pokoji, rameno měla umáčené jejími slzami a sama měla co dělat, aby tu situaci udržela pod kontrolou.
„Lili, to jsem tak ráda,“ řekla ve dveřích.
„Jen pojď, dáme si kávu, že?“
„A smí se tu kouřit?“
„Klidně si zapal. Tak, sedneme si tam, do křesílek a popovídáme si.“
Viděla na ni, že je napjatá až k prasknutí, jak touží vypovědět své novinky a podle jejího vzhledu i lesku očí Liliana pochopila, že se jedná o něco zvlášť radostného.
„Ty mne asi odsoudíš. Ale já jsem se zamilovala.“
Liliana si posunula brýle na nose a podívala se jí do očí. Ty nelhaly. Ani její rty, žádný stín ve tváři, v pohledu, bylo to naprosto totální pocit.
„Tak? No, vidím, že jsi šťastná.“
Marie zalovila v kabelce a triumfálně vyndala fotografii z pouzdra.
„Koukni se, není krásný?“
Liliana se dívá do tváře asi šedesátiletému muži. Mírně prošedivělému, z výrazu jeho očí je vidět, že je dobře situovaný a že je zvyklý ovládat druhé.
„Je ženatý, že?“ ptá se ji a Marie se začervená.
„No a co, já jsem taky vdaná.“
„To má být truc?“ řekla Liliana surově a Marie sklopila oči.
„Přišla jsem za tebou jako za kamarádkou, a ne na sezení.“
„Promiň. Ale bylo by dobré, kdybychom to teď a na místě rozebraly. Buď statečná, vlož do svého života více upřímností a poctivosti, děvče. Neboj se poslouchat pravdu a také moudré myšlenky. Trochu té vůle a sebekázně.“
Marie sáhla do kabelky a vyndala papírové kapesníčky. Jeden si přitiskla k očím.
„Až odtud odejdu, Lili, tak možná, že ho už nebudu milovat.“
Liliana je zvyklá na citové zvraty svých klientů a klientek. Jen ty své sotva drží na uzdě. Liliana ji vzala ruku a stiskla ji.
„Marie, zlato, prosím tě, vydrž. Tohle není cesta, která by tě přivedla ke štěstí.“
„Co ty o tom víš?“
„Budeš se divit, ale já jsem to kdysi prožila. Moc mi to ublížilo. Musela jsem se léčit. A do dnešního dne nejsem v pořádku. Já nejsem prostě v pořádku.“
„Ty?“ zasmála se Marie nervózně.
Liliana však nechtěla mluvit o sobě. A proto se usmála.
„Někdy si o tom povíme. Ale jedno ti řeknu, Marie, neudělej chybu, které bys pak po zbytek života litovala. Třeba se jednou opravdu zamiluješ do někoho, kdo bude jen pro tebe.“
„A ty si myslíš, že je morální, asi na to narážíš, když Jindra bydlí u jiné ženy?“
„Morální?“ zasmála se Liliana, „tak tohle Marie není důvod, abys pustila k vodě ty nejzákladnější zásady. Nemůžeš se přeci s ním srovnávat a pak, byli jste spolu tak dlouho, třeba jste se navzájem odcizili. Nezapomeň, že muži všechno prožívají jinak. Ale to ti snad nemusím vykládat.“
„Ne, to nemusíš.“
Liliana se jí dívá dlouze do očí a cítí, jak ji Marie svírá ruku pevněji.
„Co mi radíš?“
„Uteč sama před sebou a pak se někde potkáš.“
„Tomu nerozumím.“
Liliana si zapálila a cítila že jde do tuhého. Ne pro Marii, ale pro ni samu. Jako by Marie byla jen zrcadlo, do kterého se dívá a vidí sebe.
„Podívej, nevyhledávej jen své smutky svá pokoření, neúspěchy a nezdary. Ty žalostné slabosti, které tě vedou k tvým ještě žalostnějším rozhodnutím. Rozumíš? Ale hledej v sobě bytost s vyšší přirozeností. Vzepři se tomu, kdo tě vhání do krajních řešení. Poslouchej svůj vnitřní hlas a nepleť si lásku s uspokojením, že to někoho zabolí. Bude to bolet jen tebe.“
Liliana znovu zkoumá na okamžik své pocity. A s uspokojením cítí, že tohle není její problém.
„Podívej, co je tu knih. A žádná z nich ti neodpoví na tvou otázku lépe než tvoje nitro. Možná, že nějaká moudrost ti vštípí nějaké vědění, prohloubí tvou vnímavost k věcem morálky, možní že ti ukáže cestu, jak se máš dál chovat ve svém problému. Ale tu skutečnou odpověď ti řekne jen tvé srdce.“
Liliana mluví s veškerým přesvědčením, vroucností a touhou pomoci, ale vidí v jejích očích něco podivného.
„Nemám čas na sebezpytování. Prostě jsem se rozhodla, že sbalím chlapa, a tak jsem ho sbalila. Ty jsi možná zásadová, ty se máš ráda, ty se zkoumáš od hlavy až k patě, ale já chci žít, chápeš?“
V jejím hlase zaznívá vzdor a je na pokraji zoufalství.
„I kdyby mne to mělo zničit, já chci taky lásku.“
Marie pláče a Liliana cítí sama, že je u konce svých sil a možností mluvit dál. Rozbolela ji hlava.
„Skončíme to. Já doufám, že se ti podaří to, co jsi si předsevzala. A že budeš spokojená.“
Marie si otřela oči.
„Ty se na mne zlobíš?“
„V žádném případě. Jsme přeci kamarádky. Co myslíš?“
„Ano.“
Když odešla, Liliana byla přesvědčená, že ji Marie od této chvíle nenávidí. Možná si myslí, že ji závidí a chce ji připravit o štěstí, které sama nemá.
Vyvětrala a sedla si k počítači. Nemohla se vnitřně uklidnit. Ale já to stejně dokážu, řekla si a nebudu propadat sebelítosti. Možná, že nyní víc o sobě víc, než před tím. Byla to má vnitřní síla, která mi pomohla se od něho vzdálit. Ještě ne. Ještě stojím stále nad propastí a možná, že se bude prohlubovat. Nikdo nemůže vědět, kam se to zvrtne. Kam? Otevřela kabelku a vyndala lék, chvíli točila krabičku v prstech a pak jí odmrštila do koše.
Ve tři hodny měl přijít pan Fojt. Minule ji přinesl krásnou vyřezávanou holubičku. Je to milý člověk. Ručka se však odklání od času, kdy tam měl už sedět.
„Promiňte, nemohl jsem zaparkovat.“ Pan Fojt je udýchaný, celý zpocený.
„To nic. Tak se posaďte.“
Nechává ho vydechnout. Zkoumá jeho tvář, něco se stalo.
„Tak se asi brzy rozloučíme,“ začal.
„Proč?“
Zalovil v kapse.
„Metastázy.“
Liliana drží v ruce list a dívá se na slova, která odsuzují člověka k utrpení a k smrti.
„Tolik jsem se snažil,“ rozplakal se. Liliana ho nedrží za ruku. Cítí, že se celá chvěje, jako by se to týkalo ji samotné. Je bezbranná.
„Už jsem to volal ženě. Chci, aby zařídila všechny věci, dokud jsem schopen chodit po úřadech.“
„To je rozumné,“ zmohla se na nějakou odpověď, ale zachytila jeho pohled, tak zoufalý, tak bezmocný.
„Rozumné? Nejraději bych skočil rovnou pod vlak,“ skoro vykřikl, „celý život jsem se dřel, abychom se měli líp. Každou korunu jsem v ruce otočil, kdybych věděl, že si šetřím na léky, na špitál, udělal bych to všechno jinak. Pořád jsem žil v naději. Vždyť říkají, že se to dá léčit. A proč ne zrovna u mne? Copak já jsem nějaká výjimka? Copak já si nezasloužím lepší osud?“
Jeho oči byly zabodnuté do desky stolu a po tvářích se u řinuly slzy, které si utíral rukávem.
Podala mu ten list. Pečlivě ho složil a vrátil do kapsy.
„Mohu k vám ještě chodit?“
„Samozřejmě. Udělám všechno, co bude v mých silách.“
„Strašně se bojím...“
„Čeho, pane Fojt.“
„Umírání,“ řekl to tiše, pokorně, skoro dětsky. Tím ji žádal, aby ho připravila. Ještě to nikdy nedělala. Ještě, za celou praxi ji nikdo nepožádal o tak těžkou službu.
„Jsem totiž nevěřící a bojím se, že by mi nic tak nepomohlo, jako sezení s vámi. Asi to není pro vás lehký úkol. Ale já vám dobře zaplatím. Jen mne zbavte toho strachu, prosím vás, paní doktorko.“
Znovu se rozplakal.
„Budu s vámi až do samého konce. A kdybyste byl náhodnou v nemocnici, budu za vámi chodit.“
„Slibujete?“
„Ano, pane Fojt.“
„Máte ještě tu holubičku?“
„Zavěšenou v kuchyni na lustru. To víte že ano.“
„Tak to jsem rád.“
„Přijďte v obvyklou dobu. Budu na vás čekat. Pokud byste nepřišel, zavolám.“
„Určitě?“
„Ano.“
Liliana se za ním dívala z okna. Dokázala si udržet odstup od utrpení svých klientů. Ale ne od svých vlastních otázek, které si kladla. Co by dělala na jeho místě? Kdyby měla taky v ruce takový papír s jejím jménem? Tak ještě Štěpánka. A pak si udělá administrativu a pojede domů. Musí se vyspat. Jediné, co se v lázních naučila, je spát. Doma ji všechno ruší, knihy, počítač, hudba, fotografie i Leova přítomnost. Teď ví, že jeho smrt byl pro ni nejhorší osud, který ji mohl potkat. Martin ji nakazil touhou milovat a být milována. Ale kdyby ji skutečně miloval, ozval by se. Nebo poslal nějaký dopis, vzkaz. Nic, schránka je prázdná stejně jako její večery, kdy na něho myslí a někdy má i lítost, že od něho odešla. Upřela oči na mobil, a pak napsala do vyhledávače jeho jméno a klikla na tlačítko hledej. Udělala to od té doby poprvé. Vyhrnul se na ni celý seznam článků s jeho jménem. Poslední byl z včerejšího data.
„Ustojí doktor Richter celou kauzu?“
Tak, žije, řekla si spokojeně a už dál nečetla. Nemá ráda ty vyčerpávající zlé zprávy o všemožných machinacích. Bojí se vystrčit nos ze své ulity.