Martin a Liliana. část 10.
10. část.
Martin ukázal na kopec a Liliana se podívala tím směrem.
„Podívejte, Lili, tam nahoře, tam nahoře je ta kaple.“
Liliana zaměřila oči a uviděla barokní kapli, která stála mezi stromy, seřazených
kolem ní.
„Nádherné,“ řekla.
„Nechcete si odpočinout?“ zeptal se ji, „je to ještě pěkný kus cesty.“
„Můžeme si chvíli sednout do trávy. Vyprávějte si svůj příběh, jak pokračoval.“
Usedli spolu a Martin si ji lehce přitáhl k sobě. Položila mu hlavu na rameno a zavřela oči. Cítila něco, co už dávno zapomněla. Pocit blízkosti, klidu, bezpečí, síly toho druhého.
„Dobře tedy. Ta dáma se jmenovala Marie Anna. Když jsem ji viděl pak zblízka, nezdála se mi tak krásná, jak jsem si ji představoval. Ale byla zajímavá. Povídali jsme si nějakou dobu o hudbě a o životě, ale nesblížili jsme se. Byla příliš zaujatá svým povoláním, učila hudbu na Fakultě múzických umění a koncertovala. Žila sama. Byla tak naplněná uměním, že nepotřebovala už víc. Strávili jsme tak celé prázdniny. A pak, vyléčen, jsem se vrátil do svého útočiště a začal přemýšlet, jak se vrátit zase ke svým věcem. Začít znovu, to nebude jednoduché, pomyslel jsem si. Ale přesto jsem cítil, že jsem těmi dny, co jsem žil mimo civilizaci nic neztratil. Spíše nabyl. A tak jsem jednoho rána zamkl chalupu a odjel zpět, k matce. Ta byla ráda, že jsem se rozhodl žít zase rozumně a spořádaně a pomohla mi, velmi mi pomohla, dát všechny záležitosti zase do pořádku. Otevřel jsem zase praxi a našel si pěkný malý byt. Soňa se pokusila o návrat, ale já nechtěl. Nechtěl jsem už s nikým být.“
„A proč?“
„Asi proto, že jsem ji vlastně nikdy nemiloval. Víte, Lili, to je hrozně důležité si to
uvědomit. Když jste s někým, koho nemilujete, tak vás to pomalu a jistě stravuje, vysává a vy ztrácíte životní síly. Tak to je.“
„Ale mnoho lidí nad tím tak nepřemýšlí,“ podotkla Liliana.
„Mnoho lidí také končí s veškerým životem, aniž ho vůbec poznali.“
„Já jsem svého manžela velmi milovala. Měla jsem krásné manželství, i když jsme
neměli děti. On byl o něco starší a já jsem už neměla motivaci.“
„A žila jste před tím s někým?“
„Ne. Asi proto, že jsem nikoho nepotkala, kdo by se mnou vytvořil něco pěkného.
Věnovala jsem se studiu a také jsem spíše samotářský typ.“
„A baví vás ten obor? Musí to být hrozné pořád poslouchat ty příběhy druhých
lidí.“
„Když máte pocit, že jim pomáháte, pak je to dobré i pro vás. Mám docela slušnou
klientelu.“
Zvedli se a pomalu šli ke kapli. Cesta se mírně zvedala a byla velmi příjemná, stejně jako celý den, i když občas zapršelo.
„Kdybych chtěl ještě jednou opravdu žít, pak bych koupil dům s velkou zahradou a
věnoval se stromům a přírodě vůbec. Ale to je jen sen.“
„A já bych se odstěhovala na malé město a psala knížky,“ zasmála se Liliana.
„Mít sny je krásné. Zase se mi vrátily,“ zašeptal Martin a sevřel ji jemně ruku.
U kaple byla lavička a kolem dokola čisto a útulno.
„Je vidět, že si té kapličky lidé považují. Půjdeme dovnitř?“ zeptala se Liliana.
Martin se podíval na hodinky.
„Ve tři budou zvonit. Pak se podíváme dovnitř.“
„A proč až ve tři?“
„V té knížce stojí, že v celou hodinu má člověk vstoupit a prosit za někoho, kdo je
mu blízký. Koho má rád a s kým by chtěl být.“
Liliana se na něho s úsměvem podívala.
„Tak, to tedy zkusíme. Co myslíte? Věříte na takové věci?“
„Jistě jinak bych vás sem nepozval, Lili,“ zasmál se svým příjemným smíchem.
„Je tu tak krásně,“ řekla Liliana a cítila uvolnění, které ji současně přivodilo pocity
klidu a ticha v nitru. Zvony z kaple přerušily tok jejích myšlenek.
„Tak, pojďme dovnitř.“
Nebyla si docela jistá, že by měla podstoupit to, o čem mluvili. Třeba to tak skutečně je. Těch několik chvil, které s Martinem trávila, bylo sice velmi intenzivních, ale nebyla si jistá, zda její pocity vedou k lásce nebo touze se zbavit tíživých pocitů osamělosti a beznadějnosti.
Kaple zářila jemným světlem a byla nádherně upravená. Na malém oltáři stála socha Ježíše, který se dotýkal svého srdce. Kolem něho bylo spousta různě dlouhých paprsků, které znázorňovaly jeho svatou auru. Stáli vedle sebe a snad okouzleni tím prostředím, které si vyvolili, upřeli oči k tváři, která se na ně usmívala. Lilianě se zdálo, jako by se na chvíli oživily jeho rysy a tak zavřela a zase otevřela oči. A pak její myšlenky se začaly obírat Martinem. Nechala je volně plynout a byly tak láskyplné, krásné a čisté, že ji to až udivilo. Cítila je jako čistý pramen, který se rozléval jejím nitrem. Jako tichou uklidňující souhru touhy a lásky. Zavřela znovu oči a před očima ji vystoupil krásný obraz jejich cest a zastavení na nich. Byly jako život sám.
„Lili, prober se,“ uslyšela Martinův hlas nad sebou.
Poprvé ji zatykal. Asi s úleku a nebo úmyslně. S úlekem otevřela oči. Držel ji v náruči.
„Úplně mně to dostalo,“ řekla, „omlouvám se.“
„Nemáte se proč omlouvat, Lili, i já jsem měl takové pocity,“ řekl vážně.
Podívali se jeden druhému do očí.
„Ale nebudeme o tom mluvit, že ne?“ řekla Liliana a sevřela u ruku.
„Ne, nebudeme,“ usmál se Martin a pak oba vyšli zase ven.
„Že bychom sešli dolů a dali si nějaký oběd?“ zeptal se Martin a podíval se na
oblohu, „pršet asi nebude.“
„Třeba tam bude malé náměstí se starou kašnou a kolem lípy,“ řekla.
„Malá náměstí s kašnami, ty jsou opravdu romantická. Jednou mne napadlo, že
budu fotit malé sakrální stavby. Říká se jim Boží muka. Ale pak jsem už na to
nenašel čas.“
„To je velká škoda. Možná, že je brzy čas smete a budou chybět v lidském
prostředí. Pamatuji se na jednu takovou stavbičku z dětství. Byl v ní, tuším, svatý
Florián.“
„A já zase mám v pracovně svatého Kryštofa. Dostal jsem ho od jednoho klienta.
Na památku. To byla kauza, tedy. No, čas běží a lidé se nemění. Je to dobré nebo
špatné?“
„Na tom je vidět, jak je svět uspořádán. A na čem nejvíce záleží. Dovede si
představit, kdyby se lidé měnili tak rychle jako se mění třeba technika? Poučili se
ze svých chyb a svět vedli k čím dál větší dokonalosti? Byly by pak zapotřebí
kaple, chrámy a Boží muka?“
„To máte pravdu, nad tím jsem tak nepřemýšlel. A také staré kašny s chrliči a
sběrači odpadků a ženské s rychlými jazyky, co prodávají na trhu jablka a
hrušky ...“
Liliana se rozesmála.
„Ano, to je úžasná atmosféra. Právě to mne tak v myšlenkách táhne do malého
města.“
„Podívejte, tam je taková pěkná hospoda. Dáme si tam něco k jídlu.“
Vešli do útulné domácké restaurace. Zatímco Martin objednával, Liliana si šla umýt ruce. Místnůstka byla útulná a čistá, je vidět, pomyslela si, že majitelé dbají o své hosty. Rozsvítila světlo nad zrcadlem a pohlédla na sebe. Trochu si upravila vlasy a lehce přejela rtěnkou rty.
„Tak jsem vám objednal kuřecí vývar s knedlíčky a kuřecí medailonky s oblohou a brambory. A já si dám guláš a knedlíky se svíčkovou,“ řekl spokojeně, „páni, to jsem už dlouho neměl. Sám si to uvařit neumím a moje matka je vegetariánka.“
„„A co k pití?“ zeptala se mladá žena v bílé krajkové zástěrce.
„Já malé pivo a dáma limonádu,“ řekl Martin.
„Jakou?“ zeptala se.
„Malinovou,“ řekl Martin.
„Vy jste nezapomněl?“ usmála se.
„Ne, na vás nezapomenu.“
Liliana si bolestně uvědomila, že jim zbývají dva dny, pak bude bůh ví co. A vzápětí se napomenula. To přeci nezáleží jen na něm, na ni, něco, co je mezi nimi, to bude rozhodovat. Anebo to tak není? Neměla s láskou zase takové zkušenosti, jako jiní lidé.
„Ještě dva dny,“ řekl Martin zamyšleně a prsty se dotýkal orosené sklenice s pivem.
„A pak zpátky,“ dodala Liliana.
„Uvědomujete si, že se tohle nebude nikdy opakovat?“ zeptal se a pohlédl na ni
tázavě.
„Budou jiné zážitky, jiné věci,“ řekla s určitostí v hlase, ale trochu se zarazila.
„Ne, nebojte se to říci, na co myslíte.“
„Myslím na to, že kouzlo může pominout a všechny okolnosti se mohou změnit. S
nimi i my.“
„Proč?“
„Jsem tak nejistá,“ řekla.
„Čím?“
„Tím vším. Sama sebou.“
Martin ji vzal za ruku a jemně ji stiskl prsty.
„Budeme bojovat, Lili. Ještě pořád nám to stojí za to.“
Přikývla a v očích cítila slzy.
„Neplačte, Lili. A nebojte se. Není to krok do tmy. Mám pocit, že jsme se museli
setkat, abychom si všechno pověděli, abychom si zjistili, zda vůbec ještě žijeme.“
„Myslíte, že je to skutečně tak?“
„Jistě, že si to myslím, Lili. Vím to, poznal jsem, že vás stále někde v duchu
čekám.“
Mezitím přinesli jídlo a Lili mu přála dobrou chuť.
Pak se vraceli zase zpět, pomalu, i když se blížil už večer. Šli spolu, drželi se za ruce a vyprávěli si úryvky svých myšlenek a příběhů. Občas ji Martin vzal za ramena a přitáhl k sobě. Občas ho ona pohladila po rameni anebo ho pohladila po tváři. Dotýkali se jeden druhého opatrně, něžně a jaksi ostýchavě.
„Na podzim zasadím růžový keř a dám mu jméno Liliana,“ řekl Martin.
„A já budu pro vás hrát každý večer nějakou krásnou píseň,“ řekla.
„A kam půjdeme zítra?“ zeptal se ji, když se loučili.
„Dám se zase překvapit. Něco vymyslete.“
Políbili se a každý zavřel za sebou dveře u svého pokoje. Teprve, když osaměla, sedla si na postel a dala se do pláče. Ani sama nevěděla, proč. Pro mnoho a mnoho věcí, které jí probíhaly myslí a jedna byla víc důležitá než druhá. A všechno dohromady tvořilo jeden chumel nejistoty, protože věděla, že každý ten zážitek není základním kamenem k něčemu příštímu, ale jsou to jen perličky, které navléká na šňůru. Až toho bude příliš, šňůra se přetrhne a perličky se rozkutálí po světě. A jí pak pukne srdce žalem srdce.