Léky proti depresi
Už se stmívalo, když konečně vylezli na kopec, aby se ještě za posledního světla rozhlédli po krajině. Měli jasnou volbu,. Buď přespí v přírodě a nebo poprosí o nocleh někoho z těch krásných sroubených domů.
„Nejsem si zcela jistý, jestli se díváme správným směrem,“ řekl Heřman a napínal oči do tmy.
„Určitě, ale je už skoro tma a nejsou vidět nikde ani záblesky světel,“ řekl Tony a vyndal z batohu láhev s vodou.
„Nechcete se napít?“ obrátil se Tony na svého kolegu a v ruce držel otevřenou láhev.
„Ani ne. Počkám na večerní čaj,“ odpověděl Heřman.
Sedli si do trávy a dívali se na oblohu, jak vyskakují hvězdy.
„Nevěřil jsem, že se nám podaří dojít až sem. Ale kupodivu, se necítím unavený,“ řekl Heřman.
Cílem jejich cesty byl dům, který stál ukrytý v lesích a v nich bydlel jejich starý učitel z lékařské fakulty.
Nyní se podíváme do jeho domu.
„Ještě nezhasínej,“ řekl doktor Patočka své dceři, která se už natahovala nad stůl, aby stáhla lampu.
„Tatínku, nechtě toho psaní a běžte spát. Víte kolik je hodin? A co to pořád vlastně píšete? Vždyť o těch depresích existuje tisíce knih.“
„Nic nevíš a vědět nebudeš.Jestli budeš ignorovat přírodu, nepoznáš pravdu o životě.“
„ No jo. Jdu spát a ráno jedu do Prahy. Budete tu teď týden sám. Tak ať berete léky a dobře jíte, tatínku. Vždyť já vás tolik potřebuji.“
Přitulila se k němu a políbila ho do vlasů.
Ráno už byla pryč. Svítalo a ptáci zpívali už od prvního rozbřesku. Vyšel ven na terasu a rozhlédl se po kraji a jeho oči padly na kopec. Myslel si, že blouzní, když viděl dvě postavy, jak slézají z kopce a šel si raději pro dalekohled.
„No, to jo. To budou asi od profesora Nesvadby. Psal, že přijdou sem. A museli jít pěšky, doktoři věd,“ zasmál se.
Pak ho napadlo, že by jim měl jít přeci jen naproti a tak na sebe hodil svetr a vydal se směrem k nim. Když si myslel, že už ho vidí, zvedl obě ruce a zamával jim.
„Hele, to je on,“ šťouchl Tony do Heřmana.
„Jasně, je to on. Vzpomínám si na něho, jak přednášel, byl už dost starý, ale změnil se. Je to fakt, on.“
„Tak co kluci, jak jste se prošli?“ řekl ironicky Patočka, když si podali ruce.
„Jo, bylo to zajímavé,“ řekl Heřman.
„To si myslím,. Krásný kraj, potoky jsou čisté, stromy zdravé. No, já o vás vím.“
Zavedl je do domu a postavil na kávu.
„Voda je tu tak čistá, že i to kafe chutná jinak. Nemáte hlad? Nechcete chleba ze sádlem?“
„Ale ano,“ řekli oba, protože jim opravdu po té noci strávené pod hvězdami, notně vyhládlo.
„Tak o co jde?“ zeptal se, “vůbec jsem tomu nerozuměl, co říkal Nesvadba. Prý jde o nějaký projekt za spoustu miliónů.“
„Je to tak,“ přikývl Heřman s plnými ústy.
„Tak povídejte, hoši,“ pobídl je, posadil se naproti a nasadil si brýle.
„Pane doktore, vy jste svého času dělal výzkum, který však brzy skočil, protože na to nebyly peníze a my bychom teď potřebovali vaši pomoc, abychom ho oživili.“
„Prosím vás, hoši, to je stará záležitost a bylo to za úplně jiných podmínek. Celá ta věc už zastarala.“
„Objevila se opět nová vlna depresí.“
„Ale jděte. Vždyť lidi mají všechno, co si mohou přát.“
„No, právě, že se zkoumá původ a hledají se prostředky, jak to zmírnit. Kvalifikovaní vědci, učitelé, lékaři, manažeři musí často v nejlepším věku nechat práce, protože ztrácejí síly, dynamiku.“
„Jenže cílovou skupinou lidí, ke kterým směřoval můj výzkum. Byli prostí lidé, kteří prožili těžké životní osudy. Ne přetažení intelektuálové, kteří překročili své tělesné možnosti a padli na dno svých sil. Ani muži a ženy, kteří mají pocit, že mohou všechno a nemusí dávat nic. To je přeci úplně jiný problém postavený na úplně jiných principech.“
Heřman vytáhl z batohu desky a otevřel je. Vyndal svazek fotografií.
„Podívejte se na tuto ženu.“
Patočka si posunul brýle na nose a vzal do rukou fotografii.
„Kolik byste ji hádal let?“
„Tak mezi čtyřicítkou a padesátkou.“
Heřman vytáhl další fotografii usměvavé mladé ženy s bohatými vlasy a jasnýma očima. Patočka položil fotografie vedle sebe.
„To je matka s dcerou?“
„Ne,“ vmísil se do debaty Tony, „to je jedna a tatáž žena. Za pět let takto zestárla. Je jí teprve třicet let.“
„To není možné. A čím se zbývá?“
„Dnes už ničím. Ale vystudovala manažerskou školu a dva roky řídila podnik.“
„Chcete snad říct, že za tak krátkou dobu úplně vyhořela?“
Oba kývli hlavou.
„Co těm lidem podáváte?“
„Antidepresiva, psychofarmaka, zkoušíme to ve spolupráci s Němci, Balkánci, Francouzi.“
„A od starého doktora chcete co?“
„Už jsme řekli. Váš výzkum.“
A co je pro vás na něm tak cenného, chlapci?“
„Výchozí metoda.“
„Chcete přešít starý kabát na nový? Ale to nepůjde, chlapci.“
Oba smutně pokrčili rameny.
„Doba se změnila a problém zůstává. Léčíme ho moderními prostředky. Velmi drahými prostředky.A nemocných přesto přibývá.“
„To je pravda.“
Doktor pokýval hlavou.
„Býval jsem vaším učitelem, ale už jsem starý. Zkoumám si pro sebe přírodu. Jdu na to po starých cestách. Ale chlapci, ale vy máte šanci do toho problému opravdu vniknout. Za pár let výzkumu přijdete na nové příčiny a budete znát odpověď a své otázky.A myslí to někdo vůbec vážně s tím, že chce přijít na kloub věci? A nebo jen najít zase nový lék, který by se dobře prodával?“
Oba se na sebe podívali a Patočka pokračoval.
„Pracoval jsem na plánech malého projektu, na který nebyl zájem a peníze. Skončil a já všechno sbalil a odnesl do archivu. Vy ho chcete prostudovat a zkoumat, experimentovat a nabídnout jako řešení. Ale jak to vypadá, různé velké a malé komise budou nad tím dřepět. A ještě řadu let! A pokud to kompletně nezamítnou, budou projekt donekonečna pozměňovat, projednávat a šířit kolem sebe zdání, že nad něčím pracují. Až to nebude k ničemu. Tak mě napadlo, že než si to srovnají v hlavě, upadnou sami do deprese,“ usmál se.
„Na světě jsou lidé,“ pokračoval, „kteří věří že je uzdraví a posílí moc vody, víra ve stromy, v byliny. Ale takové léčení potřebuje čas, znalost přírody a také probuzenou lásku k sobě samotnému. A to všechno lidstvu chybí a proto ani ty stará léčiva, která byste rádi poznali a pochopili, prostě neúčinkují. Lidé se dali na cestu, která odbočila někam, kde není zatím vidět cíl. Zatímco staré a prošlapané cesty zarostly trávou a mechem. Ale člověk se nezměnil. Změnily se jen prostředky, kterými chce dosáhnout zdraví, štěstí, harmonie a jistoty. Lidé se vysmívají starým metodám, ale jen proto, že jim nerozumí. Někdy trvá celé roky, než trpělivým výzkumem a experimentem dosáhnete dobrého výsledku. A také nemusí fungovat pro každého.“
„Jenže doba je jiná. Také je mnohem více lidí, než bylo dřív. Změnila se životní úroveň a požadavky na kvalitu života.“
Patočka vzal do ruky fotografie a rozložil si je před sebou.
„Zažil jsem různé věci, viděl jsem spoustu neštěstí a bolesti, ale nikdy jsem nezažil, aby se lidé dali tak zničit. Chybí jim odpočinek a aktivita, pravidelný život. Chybí jim i znalost fungování těla a duše. Dřív lidé pracovali převážně tělesně a tělo jim samo řeklo, kdy mají odpočívat a kdy mohou pracovat. Dnes vysedávají u počítačů a přemýšlí, hromadu věcí za ně udělají stroje a přesto strádají. Přesto velmi strádají,“ zopakoval jakoby pro sebe.
„Jenže dnes je všechno nastaveno jinak. Lidé se jiným způsobem živí a musí to tak dělat, aby si vybudovali a udrželi svůj životní standard.“
„Ano. To je pravda. A vy se musíte pokusit jim nabídnout změnu, která je bude stát velmi mnoho. Nemyslím peněz, ale úsilí. Pokud chtějí ovšem ozdravět.“
„Co tím myslíte?“
„Přehodnocení svých postojů a názorů na to, co je pro život a zdraví důležité.“
„To bude trvat celé roky, než věda něco takového vyzkoumá,“ řekl Tony.
„Proto si myslím, že můj projekt je už zastaralý a nevhodný.“
„Ale přesto, půjčte nám svoje zápisy, prosím,“ řekl Heřman.
„Ne. Musíte zkoumat sami svými metodami a prostředky. Ještě jednou někdo o mně napíše, že jsem propadl šamanismu. Vždyť byste dnes ani moje výzkumy nepochopili a výsledky jen zpochybnili. A omluvte me, jsem už unavený.“
Po této rozmluvě, za pár dní, přišla do nemocnice zpráva, že doktor docent Patočka zemřel.
„No, byl to starý blázen a tak špatně dopadl,“ řekl profesor Nesvadba po té zprávě, kterou mu donesla jeho sekretářka.
Zbyla po něm jediná pozůstalost, totiž velká bedna s jeho výzkumem Když tu bednu dcera otevřela, našla krátký dopis.
„Prosím tě, moje milá. Znič to. Je to moje celoživotní dílo, o které nikdo nestál celá dlouhá léta. Stejně by nikdo, v nových podmínkách, nedokázal podle toho léčit, spíš by jen mohl lidem ještě víc uškodit. Ať se děje podle osudu a rozhodnutí každého. Co je přednější? Co je člověku nejdražší? Na to si musí odpovědět každý úplně sám.
Děkuji, táta.“
© Maura, 2008