Krajkový kapesníček

Některé lásky zůstávají nenaplněné, ale přetrvávají. Bůh suď, proč. 

Bydlím ve městě, v sídlišti. Musela jsem se přestěhovat, protože v malém městečku, kde jsem se narodila a prožila dětství a mládí, jsem nenašla po studiích vhodné zaměstnání. Samozřejmě, že jsem to oplakala, ale nakonec jsem se přizpůsobila situaci. Z celého příbuzenstva a rodiny během pár let mi zbyla jen teta, nevlastní sestra mé maminky. Vlastně ani do rodiny nepatří, můj dědeček si ji adoptoval jako sirotka a maminka až do své svatby nevěděla, že sestry nejsou. Ale já ji beru, jako by byla moje vlastní teta. A ona je ke mně hodná a jsem ráda, že mne zve téměř každý týden na návštěvu do svého útulného, starého domu. Teta mívala vždy napečeno, vždy uklizeno a vždy tak útulno. Moc mi to přípomínalo domov, když ještě žili moji rodiče. V tom nevlídném neosobním sídlišti jsem si nemohla stále zvyknout. Její dům pro mne představoval ostrov, v kterém jsem se cítila šťastná. Kolem domu mé tety je krásná zahrada. Nyní je chladno, listopadový čas a stromy se ubírají k odpočinku. Ještě tu a tam zbývá nějaké listí, ale vítr ho brzy shodí. Celé kouzlo tetina domu spočívá v prostých věcech. Staromódní nádobí, vyšívané ubrusy a dečky, spousta malých kulatých, ručně vyšívaných polštářků na pohovce připomínají staré časy tetina mládí. Je to velmi uklidňující a vyvolává to v člověku pocit stability. Pozvala mne na návštěvu v netypický den, v pondělí. Myslela jsem si, že se něco stalo, ale nic zvláštního neříkala. Dorazila jsem kolem třetí hodiny odpoledne a zazvonila u vrátek. Chvíli jsem čekala, než otevře. Zachvíli se rozsvítilo světlo na chodbě a teta šla odemknout. Velkým klíčem odemkla vrátka.

,,To jsi hodná, že jsi přijela,“ řekla a já šla za ní do domu. Byla mi totiž zima a toužila jsem si v klidu sednout a dát si šálek čaje.

V předsíni mi pověsila kabát a podala mi domácí přezůvky.

,,Pojď dál, Sárinko. Hned bude čaj. Sedni si, kam chceš.“

Sedla jsem si do velkého křesla a přes husté záclony jsem uviděla obrysy stromů v zahradě.

,,Tak tady je čaj, oslaď si ho. 

Idylku přerušilo zvonění telefonu a teta vstala a šla ho zvednout. Jen vzdáleně jsem slyšela hovor, ne zrovna klidný.

Zachvíli se vrátila do pokoje a nebyla v nejlepším rozmaru.

,,Já se asi brzy zblázním,“ řekla mi a posadila se ke stolu.

,,Stalo se něco ?“ zeptala jsem se.

,,Klidně si zapal. Zapálím si s tebou. Jsem bez sebe. Tak jsem si říkala, že strávíme spolu klidné odpoledne. A on volá Otta, že přijede. Ten kluk mě tak trápí.“

,,Teti, už se na něho nezlob,“ zaprosila jsem. Vždycky jsem se za něho přimlouvala. A chránila ho před výpraskem. Za to mne ten hrdý kluk neměl rád. Ale já nemohla jinak, protože mne přitahoval. Jak mohl, tak se mi posmíval. A dělal mi to nejhorší. A přesto měl pro mne vždycky zvláštní kouzlo.

,,Ani jsem ti to nechtěla říkat. Představ si, že se rozešel se s Lucií. To bylo kraválu, když jsem mu říkala, aby si ji nebral, že se k němu nehodí. Ale on ne, on, že ji miluje. A teď je tu rozvod. Za rok. Už čtvrtá ženská, kterou pustil k vodě.“

Teta si přitiskla papírový kapesníček k očím.

,,Ty jeho milostné rozmary stojí pěkné peníze, že. Ještě mi dluží sto tisíc. Už mu nedám mu ani korunu. A ty taky mu nic nepůjčuj. Ať se usadí a přestane blbnout. Drželi jsme ho všichni na medicíně, aby bobánek dostudoval. Dostal místo, které by mu mohl každý závidět. A pak začal se ženskými Co jsme se do něho nahučeli, aby přestal. Ne, on má právo na lásku, na rodinu. To může mít, to mu nikdo nebere, ale proč ty ženské vyhledává v tak nemožných rodinách ?“

No, protože nechce pořádně žádnou hledat, pomyslela jsem si.

,,Takže se zase rozvádí,“ poznamenala jsem tiše a nalila si čaj, který mezitím chladl v konvici.

,,Bože můj, co je to za člověka. Ještě, že se toho nedožil jeho otec,,, bědovala teta dál. Pak se obrátila na mne.

,,A ty jsi pořád sama. Co je to život, prosím tě ?“

,,Ale teti, to snad počká,“ zasmála jsem se trochu nuceně.

Nepočká, věděla jsem, že jsem svůj čas pomalu promarnila.

,,Takže, hodláš zůstat sama? Copak jsi se zbláznila? Teď jsi ještě mladá a máš kolem sebe spoustu lidí. Ale jak zestárněš, začne o tebe opadat zájem a uvidíš, jak ti bude zle.“

,,Jsem nezávislá, teti. A mám ráda svou práci.“

Teta trochu opovržlivě mávla rukou.

Otta se mi vždycky líbil. Takový zvláštní, byl prostě jiný než ostatní. Ale nebyla s ním nikdy pořádná řeč. Snad si přál trochu něco jiného, než mu rodina vnucovala.

Když jsem se s ním naposledy, asi před rokem potkala, kritizoval mne, že mám moc dlouhé vlasy, že chodím pořád ve stejných věcech a bavím se nudnými věcmi. Ty jeho holky, kterými se chlubil, byly o mnoho let mladíš, než on, měly pěkné postavy a vyzývavě se oblékaly.

Nikdo se nenamáhal ho pochopit. Nikdo se ho neptal, co vlastně chce, jaké má představy o svém životě. I na tu medicínu ho donutili.

Vzpomněla jsem si, že jednou, když nám bylo asi šest, ho kluci přivázali ke stromu a házeli po něm bláto a pokřikovali na něho. Stála jsem opodál a dívala se, jak potlačuje vztek a pláč, stál hrdě u toho stromu a mlčel, celý špinavý od toho bláta.

Když je přestalo bavit se mu posmívat, odvázala jsem ho od stromu a on utekl. Ani mi nepoděkoval.

Dodnes si myslím, že se ke mně chová tak neurvale proto, že se stydí, že jsem ho viděla v tak ponižující situaci.

,,Proč to všechno dělá?“ zeptala se mně teta, ale byla to jen řečnická otázka.

Před domem zastavilo auto.

,, To je on,“ řekla teta, prudce vstala ze židle a šla k oknu.

Bouchla dvířka od vozu a já jsem se zachvěla. Ne, není mi lhostejný.

Teta si rychle sedla ke stolu, nasadila obličej, který se dal nazvat naprosto nezúčastněným a elegantně zvedla malíček , když brala hrníček za ouško. Měla to dobře vypočítané. Protože v tu chvíli Otta vešel do dveří a pokojem zavoněl příjemný mužský parfém..

,,Zdravíčko,maminko,“ řekl a když uviděl tetin výraz, tak mu trochu sklaplo.

,,No, Otíku, jen se posaď,“ řekla teta a zblýskla ho očima.

Sedl si vedle mne a lhostejně se díval do prázdna. Asi jsem se trochu začervenala.

,,Tak mluv,“ vyzvala ho teta.

,,Ty jsi na mně poštvala už i advokáta ?“ zasmál se a plácl mne přes záda, až ve mně hrklo.

,,Ne, Sára přijela náhodou.“

Když řekla mé jméno, tak opovržlivě sevřel rty.

,,Copak Sára.“ Vzpomněla jsem si, jak na mne vždycky v dětství hulákal ... Sáro, káro.

,,Něco bych si dal,“ rozvalil se na židli.

,,A co bys sis dal ? Snad whisky and soda?“ zeptala se ho teta ironicky.

,,Kafe a nějakou buchtu.“

,,No, buchty, to ty rád.“ Teta si neodepřela tuto poznámku a vychutnala si tu narážku na jeho milostný život až do dna.

Vstala a šla do kuchyně mu připravit svačinu.

Zůstali jsme v pokoji sami. Mlčeli jsme. Ani pohledem o mně nezavadil. Byla jsem prostě sestřenice Sára, ta pilná a úzkostlivá Sára, která nosila domů samé jedničky a snažila se každému vyhovět.

Ta sestřenice Sára, která byla do něho zamilovaná, ale ani se neodvážila pomyslet na to, že by si jí někdy všiml. Protože jsem byla taková obyčejná brýlatá holka, trochu nesmělá a nemoderní podle jeho vkusu.

Ale chápala jsem ho, možná já jediná ze všech příbuzných.

,,Jak se máš Sáro?“ zeptal se mně po tom dlouhém mlčení.

,,Ujde to,“ odpověděla jsem mu a usmála se na něho.

,,Sluší ti to. Vypadáš, jakoby jsi měla za hodinu vstoupit do kláštera.“

,,Nech toho,“ odsekla jsem a odsunula jsem se od něho.

,,Ale přeci jsi se trochu změnila, co jsme se viděli naposledy. Trochu jsi zestárla,“ řekl posměvačně.

,,A ty stále pracuješ na chirurgii?“

,,No jasně,“ řekl a přestal se usmívat. Byl tak náladový, tak vrtkavý a tak hrozně panovačný. Nedivím se, že s ním žádná nevydržela.

Bylo asi pro každou snadné se do něho zamilovat, ale milovat ho ?

,,Myslíš to s tím rozvodem vážně ?“ zeptala jsem se ho přímo.

,,Jasně že jo. Nejsem blázen, abych snášel pořád takové scény. Ta slepice neumí pochopit, kde je její místo.“

,,A kde je její místo ?“

Zaraženě se na mně podíval a dokonce se ke mně otočil a díval se mně do očí. Pak vyletěl ze židle a přešel dvakrát místnost.

,,Nesnáším právníky. Všechno tak zamotávají. Bože, jak já nesnáším právníky,“ zvolal dramaticky

,,No, teď jim neujdeš, budeš se muset rozvádět a dělit se o majetek a možná, že to bude trvat roky.“

Realita, před kterou jsem ho postavila, ho pořádně naštvala.

,,Sáro, ty jsi byla vždycky protivná holka. Všechno jsi chtěla vědět do detailu. Copak ty nechápeš, že lidi mají nějaká tajemství?“

,,Chápu,“usmála jsem se na něho, ale uhnul pohledem. .

,,Ty jsi tak jedovatá. Taková protivná holka, která nikdy neměla styl. Ještě si vzpomínám, jak jsi chodila do gymplu. Pořád jsi šprtala a pak, když jsi promovala, ani jsi neudělala večírek.“

,,Jak to všechno víš, vždyť jsem tě tam vůbec neviděla?

,,Copak ty jsi někdy něco jiného vnímala, než ty svoje knížky?“

 Naše pohledy se setkaly a já najednou pochopila. Lekla jsem se. Jeho oči byly zlostné a přitom jakoby mi chtěly něco říci.

Mezitím se vrátila teta. Přinesla mu svačinu.

,,Tak až to dojíš, tak nám povíš o své avantýře.“

Už si mne nevšímal.

,,To je všechno?“ zeptal se tety.

,,Jez a nemluv. Víc si nenasloužíš,“ řekla teta.

,,To Sárinka má samé nejlepší pochoutky, že jo ?“

Ale, musel si do mě zarýt!

Před očima se mi najednou vynořila vzpomínka, jak jsme jeli na lodičkách po řece. Já jsem byla vždycky nemotorná a spadla jsem do řeky. Jeden kluk mne vytáhl a Otta mi řekl, že jsem děsný trdlo a že mne příště sebou nikam nevezme. Moc mne to tehdy mrzelo. Začala jsem se za sebe trochu stydět a tak jsem se mu vyhýbala.

Otta dojedl a odsunul talíř od sebe. Teta mu nalila čaj do stejného hrnku, jaký stál předemnou.

,,Mami, nenašel by se v tvé domácnosti nějaký normální hrnek? S rovným uchem ?“

,,Nerozčiluj mne a mluv. Tak co je s Lucií a jak to všechno bude. Protože máš rodinný majetek a o ten nesmíš přijít.“ 

,,S Lucií je to tak, že jsem se zamiloval do jiné ženy,“ řekl Otto a teta na něho vytřeštila oči.

 ,,Jak - jsem se zamiloval do jiné ženy?“ opáčil.

,,Pracuje u nás klinice.“

,,A to stačí k rozvodu ?“

,,Budeme mít spolu dítě,“ řekl suše a vzal si z mé krabičky cigaretu. Přitom po mně zabrousil očima.

Tvářila jsem se naoko lhostejně.

,,Ne, to jsem si teď vymyslel, mami, promiň,“ řekl rychle, protože teta už vstávala ze židle.

,,No ještě že tak. Tak řekni, co bude s majetkem a domem, který jste dostali od strýce Františka.“

,,Lucie nic nechce, jen se mne zbavit.“

,,To ti řekla sama ?“ zeptala se teta nevěřícně.

,,Jo, to mi řekla sama.“

,,A máš to písemně, že se všeho zříká?“ zeptala jsem se ho.

,,Odkdy si lidé dávají písemné kvitance, když se hádají?“ zeptal se mně a zakroutil hlavou. Jakoby mi naznačil, jak jsem pitomá.

Sklopila jsem oči. Venku se zvedl vítr.

,,Měla bych jít. Asi začne zase sněžit. Mám to dost daleko.“

,,Nikam nepůjdeš, tady zůstaneš. Musíme to vyřešit. Přespíš tady.“ Teta měla dost rozkazovačný hlas.

,,Jistě Sárinko, jen nikam nechoď, abys ses nám nenastydla,“ opáčil jízlivě Otto a byl by asi nejradši, kdyby nemusel o těch věcech mluvit.

,,Asi ti je nepříjemné se mnou o tom mluvit. A já také nejsem na to moc zvědavá. Promluv si s tetou,“ zvedla jsem se ze židle.

Políbila jsem tetu na rozloučenou, zabalila jsem se do kabátu a nazula si boty. Ani jsem nezpozorovala, že Otto stojí ve dveřích a pozoruje mne.

,,Nemyslel jsem to tak," řekl a nějak mu to nešlo z pusy.

,,Mně to nevadí. Vyřiď si své problémy a měj se hezky.“

Přistoupil ke mně a narovnal mi límec u kabátu. Sáhla jsem si do kapsy, jestli mám klíče a ani jsem nezpozorovala, že mi z kapsy vypadl kapesníček. Otto se shýbl, zvedl ho a rozdělal ho. Byly na něm vyšity moje iniciály.

,,To jsi celá ty, Sárinko. Krajkový vyšívaný kapesníček. S iniciálami SH. Pečlivě vyšitými. Navoněný, kosatcovým parfémem. Jde z tebe strach, Sárinko.“

,,Vrať mi ho,“ řekla jsem mu dost umíněně a podívala jsem se mu zpříma do očí.

Celá jsem se zachvěla. Byla jsem proti němu tak malá, on tak mohutný, sebevědomý a vědom si své mužské krásy, tak neodolatelné. Zavanula ke mně opět jeho vůně . Přiložil si kapesníček k nosu a přivoněl k němu.

,,Alespoň ten mi nech,“ zašeptal.

Odcházela jsem po už ztemnělé ulici. Určitě se za mnou chvíli díval. Otočila jsem se a podívala jsem se do oken. Zvedl ruku na pozdrav. Byla jsem tak smutná!

V ulicích se rozsvěcela světla a v jejich září padal první sníh. Došla jsem domů a odemkla byt. Zase na me dýchla ta samota a všednost. Svlékla jsem si kabát a zula boty. Z toho náhodného setkání mi nebylo nejlépe. Ticho přerušil zvonek. Myslela jsem, že sousedka, která si chodí pořád něco vypůjčovat a otevřela jsem. Před dveřmi stál Otto.

,,Mohu dál?“ zeptal se mne.

,,Jistě,“ řekla jsem.¨

Rozhlédl se kolem a zamířil do pokoje.

,,Měl bych ti něco říci, ale nějak mi to nejde vyslovit,“ povzdechl si.

,,Tak to zkus,“ povzbudila jsem ho.

,,Mám tě rád už od dětství, ale vždycky jsem se za to nějak styděl.“

,,No, to bylo zbytečné. Já jsem tě také vždycky měla ráda.“

,,A co s tím uděláme?“ zeptal se mne zase s tou svou vyzývavostí.

Pokrčila jsem rameny.

,,Ty nevíš, Sáro?“

,,Asi začneme od začátku.“

Vstal a šel ke dveřím. Sáhl na kliku a pak se ke mně otočil.

,,Zkusím to, slibuji.“

Usmála jsem se na něho a políbila ho na tvář. Pak jsem se za ním dívala z okna, jak jde temou ulicí. Přitiskla jsem čelo na studené sklo. Něco mi říkalo, že nás čeká dlouhá cesta, než se opravdu sejdeme.

 tvořeno dne 28.1.2008 14:16 Maura, 2008. All rights reserved.