Kouzla lásky
Na barové židličce se pohupovala v rytmu hudby dívka a pila modrý koktejl z vysoké sklenice. Kouřila dlouhou cigaretu. Její extravagantní zevnějšek nemohl nikdo přehlédnout. Zvláště účes, složený z barevných pramínků, které měla sepnuty stříbrným hřebenem do výšky. Na nohou vysoké, stříbrem pobité boty. Ty se dobře hodily ke krátké kožené bundě a úzkým koženým kalhotám. Za velkými brýlemi zářily oči, tak zvláštní, skoro jakoby ani člověku nepatřily. Seděla tam sama, ačkoliv bylo v baru hodně lidí. Před chvílí vykázala jednoho otrapu, který ji chtěl koupit ještě pití, a to tak důrazně, že ji ostatní raději nechali na pokoji.
Zřejmě na někoho čeká, usoudili.
Ano, čekala. A už dlouho. Sem tam se mrkla na hodiny, které měla zavěšeny na zlatém řetězu na krku a raději se napila, aby neztratila nadobro trpělivost.
"Čus," uslyšela za sebou hlas, až sebou trhla leknutím. Konečně Osud přišel. To byl on, na kterého tak netrpělivě čekala.
"Už tady na tebe dlouho čekám," řekla vyčítavým hlasem.
Přisedl k ní.
"Co to máš na sobě, prosím tě?" zeptal se jí a udiveně si ji prohlížel.
"No, zkombinovala jsem všechno, co se teď nosí ve společnosti. Za to ty jsi se moc nevycajchnoval. Rifle, košile, bunda, to tu nosí každý."
"Za ten tvůj ohoz tě akorát zavře mravnostní policie, prosím tě. Vypadáš jako coura, Lásko."
"No a co?" zasmála se a zablýskala na něho svýma zvláštníma očima, "někdy jsem prostě coura."
"Pán si dá?" zeptal se barman, který je pozoroval a čekal, až se odmlčí.
"Dejte mi whisky se sodou a doutník."
Barman otevřel novou láhev a odměřil whisky do sklenice, kterou dolil sodou a přidal kleštičkami led. Pak mu dal vybrat doutník.
"Tak, co máš v plánu?" zeptal se jí Osud, když se trochu napil a zapálil si doutník.
"Chci splést lidské cesty. Víš, lidi, kteří se nikdy neviděli a nepoznali, a kteří by se v životě ani nepotkali se setkají a vzplanou k sobě velkým citem," zasnila se.
"A jaký je tvůj úkol pro mne?"
Ani moc nepřemýšlela nad tím jak by nyní mohl Osud do jejího božského záměru zasáhnout. Byl to experiment!
"Vždycky mi něco provedeš, " trochu se zamračila.
"Ty víš, že tě nikdy nenechám samotnou řádit po světě. To by tak bylo. Svět by vypadal jako jeden velký harém a nikdo by neměl k nikomu žádný vztah a žádné povinnosti."
"Ale to až potom, až se do sebe lidé zamilují, pak je to naše společné dílo," usmála se Láska.
"Ty sama nedáváš nikomu trvalé záruky, já ano. Nebo si nevzpomínáš na ty ostudy, co jsi už napáchala?" řekl Osud jen tak mimochodem a zhluboka se napil.
Láska se trochu zamračila.
"Kdybych to tvé dílo, tvé řádění nepřišel sem tam urovnat, tak se lidé nadobro vybijí. Já jsem logické vyústění tvé práce, ty šmudlo," pokračoval a setřel jí z nosíku popel z cigarety.
Láska se prudce po něm ohnala kabelkou, ale on šikovně uhnul.
"Šmudla jsi ty," prohlásila rezolutně.
Oba se rozesmáli a poručili si ještě jednou to, co právě pili.
"Pojď si zatančit," řekla mu tiše do ucha. Přikývl a nabídl jí rámě. Zrovna hráli líbivou píseň. Přitiskl jí k sobě a ona se mu zavěsila ruce kolem krku. Přeci, jen v některých okamžicích, ale jen opravdu v některých, se měli rádi. Však se znají od počátku světa! A to je nějaká doba.
"Tak co komu hodláš provést? Povídej, přeháněj!"
“Chtěla bych proniknout do moderních komunikačních technologií,“ řekla zasněně, “lidé tráví hodně času na na různých Seznamkách a Pokecech.“
"To budeme zase muset za nimi běhat?" nechápal Osud.
"Oni si píší na počítačích, víš? A u toho jsi ještě nikdy určitě nebyl," řekla výsměšně Láska.
"Prosím tě, já byl všude, snad pod každou postelí. Co mi ty budeš vykládat?
"Jo, já zapomněla, že jsi mi byl vždycky v patách, ty Osude," uhodila ho pěstí do prsou.
Vyšli z baru, zavěšeni do sebe do temných ulic města. V oknech svítila modrá světla monitorů. Láska se usmívala. Dělala si velké mocenské plány, cítila své další šance v tom, že může daleko lépe působit mezi lidmi propojenými počítači a rozvíjet svá stará a osvědčená kouzla. Plánovala si zkrátka, že svou mocí pronikne i do neviditelných sfér moderních komunikačních technologií.
Osud se tomu usmíval. Cítil, že jemu nastávají trochu jiné úkoly a možnosti. I když – nebyl v zásadě tak romantický, jakou byla vždycky Láska. Nedalo mu to a tak si v jedné malé kavárně sedl k Internetu a našel si příslušné stránky, o kterých mluvila Láska. Vida, řekl si, když si četl různé rozhovory. Lidé si chtějí s ním hrát. A někdy i vysokou hru. Třeba tahle dvojice, která si, skrytá pod nicky, slibuje lásku až za hrob. Četl si pozorně, o čem si píší. Jenomže nevěděl, jak zasáhnout a tak se do hovoru přihlásil jako Host_1234. Napsal – dobrý večer. Ale ani jeden z nich mu na pozdrav neodpověděl. Zřejmě se oba kybermilenci skryli pod zámky. No, to bude těžké si získat nějaký seriózní vliv, pomyslel si. Vstal od počítače, zaplatil a vyšel z kavárny. Procházel ulicí, kde proudily davy lidí. Rozhodl se, že si zajde k řece, kde je klid a bude o tom všem o samotě přemýšlet. Na mostě, který se klenul před řeku stála Láska, jak viděl už z dálky. Nakláněla se přes zábradlí a házela kousky nalámaného krajíčku chleba, kachnám a kačerům, kteří plavali po hladině.
"Ahoj, Osude, jak se ti vede?" zeptala se ho, když ho zahlédla.
"A jak tobě? Teda, ty tomu na těch počítačích dáváš,“ řekl ji s úsměvem.
"No a?" sebejistě se usmála.
"Jsi si jistá, že se lidé budou doopravdy milovat přes počítače?“
"Jsem. Už dlouho jsem je spojovala, ještě dřív, než se vůbec setkali. Počkej, uvidíš, určitě se budou divit a vyprávět si večer, jak je to možné, že oba mají stejné myšlenky a stejné city."
Osud pokrčil rameny a zahleděl se na hladinu řeky. Měl obrovské zkušenosti se stvořením přirozeného světa a věděl, že opravdová láska ve virtuálním světě nemůže působit. Byť by si to lidé sebevíce přáli.
Láska hodila zbytek chleba do vody. Otočila se k němu a vzala ho za klopy bundy.
"Opovaž se mi míchat do práce. Moc mi na nich záleží."
"Jo, tobě tak na někom záleží! To ti nevěřím. Dělej, jak myslíš. Lidé jsou nyní v tvých rukou. Já se od toho distancuji. Jsi strašně zlá ženská a ještě ke všemu poťouchlá a zlomyslná."
Byli tak zabráni do hovoru, že nezpozorovali, jak se k nim někdo přibližuje svižným krokem.
"Nazdárek," řekl příchozí a lehce pěstí udeřil Osud do ramene, stál totiž k němu v tu chvíli zády.
Ten se otočil s úlekem a pak se rozesmál.
"No jasně, Anděl smrti. Co tu děláš?"
"Mám tu dohlídnout na to vaše dílo, abyste zase něco nezvorali. Jako minule."
"Ještě jsme ani nezačali a už kontrola?" řekla Láska otráveně a očima dávala Andělu smrti najevo, aby se radši odporoučel.
"No, nekoukej na mně tak zle. Kdo tě už mockrát vytáhl z bryndy? Málem jsi dostala padáka."
Anděl smrti se uškliboval, věděl, že ho Láska nesnáší a dělal jí rád naschvály.
"Nemám tě ráda," pleskla ho dlaní po rameni. Chtěla ho odstrčit, ale nepodařilo se jí to.
"Proč?" podivil se naoko.
"Páchneš jí a překážíš jejímu dílu," zasmál se Osud.
"Jen abys mne neprosila o pomoc."
"To ještě uvidíme, frajere," opovržlivě nakrčila nosík a odvrátila od něho pohled.
V tu chvíli si však nebyla tak jistá, jak tehdy, když Osudu sebevědomě tvrdila, že určitě zvítězí. Ale její poslání je přeci jasné.
Všichni tři se vydali za jednou dvojicí, kterou si vytypovali, aby vyzkoušeli, zda Láska opravdu zasela mezi nimi své sémě.
„To je ona,“ ukázala na mladou ženu, která vystupovala z autobusu a nesla těžký kufr. Po chodníku šel nějaký muž a vrazil do ni. Kufr ji vypadl z ruky.
„Ženská, neumíte dávat pozor na cestu?“ kříkl se na ni.
„To je on, co s ní cukruje každý večer na Seznamce,“ zašeptala Láska do ucha Osudu a ten se zájem pozoroval, jak se bude hádka mezi nimi vyvíjet.“
„Promiňte, byla jsem zamyšlená,“ řekla mírně.
„A od kdy ženské přemýšlí?“ zasmál se a docházel do ni. Ještě se za otočil a zavrtěl hlavou.
Láska se na ně zklamaně dívala svýma zvláštníma očima. Všichni, kdo jsou předurčeni se milovat, tak se poznají na první pohled, to věděla a musela si přiznat, že tak, jak si to vymyslela, to nefunguje.
"Dovolíte?" oslovil náhled tu ženu neznámý muž, "pomohu vám."
"Děkuji," usmála se na něho.
Láska je pozorovala a měla hodně nespokojený výraz. Osud po ní po očku koukal a div, že nevybuchl smíchy. Anděl smrti mávl rukou a odešel za jinou prací.
"Tak vidíš, kdybys měla nad nimi moc, poznali by se, nebo by alespoň cítili k sobě nějakou přitažlivost, když už se potkali osobně. Tohle se tedy, kolegyně, hodně nepovedlo. Asi nemáš na počítačových sítích žádnou moc."
"Dobře, přiznávám porážku." Láska se ještě jednou ohlédla za nimi. Ten muž nesl kufr a žena za ním pospíchala. Láska už věděla, jak to dopadne a tak se rozplynula do svých sfér. Na zemi už byla, ve své lidské podobě, zbytečná. Osud se ještě chvíli potom poflakoval po ulici. A protože, jak zjistil, tu už nemá konkrétně co na práci, tak se za chvíli rozplynul také. Žena podala muži ruku a nastoupila do taxíku, který ji přivolal. Okénkem mu podala svou vizitku a pěkně se na něho usmála. Dlouho se díval za odjíždějícím vozem a pak si vizitku schoval do náprsní kapsy.
Maura, 2008