Když padaly hvězdy. 2. část.
II.
Ano, ta vůně, ten vlhký vzduch, a to tajemné okolí, ponořené do temnoty bylo náhle narušeno tím, že z mraků vyplul měsíc. Taková krása se jen tak nevidí. Všechno nějak souznělo a Robert mne držel zlehka kolem ramen. Prostupovala mnou jeho energie a já jsem byla jistá, že opravdu začíná náš nový příběh. Na nebi se začaly ukazovat hvězdy.
„Podívej se, Ilono, hvězdy jsou nad námi a září jako démanty na černém sametu.“
„Ano, vidím to. Kterápak je ta tvoje a která moje?“
„Nám dnes patří celý vesmír,“ řekl a sundal ruku s mých ramen.
„Tak, teď mne zavez dolů. Jsem nějak unavený a ty bys měla také jít spát.“
Sedli jsme si do auta a já jela po té cestě, po které jsem ráda kdysi chodila pěšky za ním, pomalu a opatrně. Když jsme dojeli k jeho domu, zastavila jsem.
„Děkuji ti za večeři a za všechno. Bylo to moc pěkné.“
„Ano, bylo to moc pěkné a já děkuji tobě.“
Neřekl – uvidíme se, zavoláme si, jak si to lidé říkají mezi sebou, když se chtějí zase vidět. Třeba zítra někam odjede a nechá vyzrát náš společný zážitek, aby nezapadl do nějakého sentimentu, ale aby byl tím kamenem úhelným. Vylezl z auta, šel k vrátkům, otočil se, a ještě mi zamával. Pokynula jsem mu, otočila auto a jela zase zpět. Najednou byl můj dům tichý, jako bychom nikdy tady nebyli.
Nezbývalo mi nic jiného, než čekat, co se bude dít dál. Cítila jsem se opuštěná. Pohrávala jsem si s mobilem. Dnes už nezavolá. Ani nepošle SMS, protože je stratég lásky mezi námi. Možná pochopil, že musím vyzrát. Byla jsem rozcitlivělá a cítila jsem, jak mnou prochází divný pocit, ale rozhodla jsem se, že se tomu nepodám, protože bych něco zkazila. Měla bych jít spát, ale znám to dobře, že bych neusnula. Co tedy dělat? Blížila se půlnoc. Přehodila jsem přes sebe župan a vyšla na verandu. Dívala jsem se do temného prostoru. Občas bylo slyšet štěkat psy a jinak ticho. Z toho kopce, na kterém byl vybudován můj dům, byl vidět Robertův dům se zahradou. A videa, v oknech se mihotalo světlo a také nějaké stíny. Robert tam není sám. Kdyby tam byl sám, viděla bych je jeden stín. Ale to je jedno, nejsem přeci blázen, abych na něho žárlila. To nikdy neudělám a rozhodně mi nemusí všechno říkat. Odvrátila jsem oči do jiného směru. V tom tichu byly slyšet kostelní hodiny a ty odbíjely právě jednu hodinu. Měsíc svítil jako lampión a osvětloval oblohu i krajinu. Teprve nyní jsem si uvědomila, jak je noc krásná, tajemná, romantická. Že by mi tyto brýle nasadil Robert? Psí štěkot utichl a ztichly všechny zvuky, které narušovaly nevídanou atmosféru. To je poprvé, co jsem něco takového zažívala. Ano, zážitky tvoří náš vztah, máš pravdu Roberte, pomyslela jsem si. Vstala jsem a vrátila se do domu, zamkla jsem, vypnula jsem mobil, zatáhla žaluzie, zhasla světlo a sedla si k počítači, abych zaznamenala tuto jedinečnost, kterou jsem prožila docela sama. Úzkost, která se mne před tím zmocňovala, zmizela. Rozhodovala jsem se, zda zítra se nemám vrátit do Prahy, uklidit byt, připravit se do školy a dočíst jeden rukopis, který jsem měla už delší dobu rozečtený. Zatím mne moc neuchvátil. Dobrý nápad, pochválila jsem své rozhodnutí. Hodiny odbíjely třetí hodinu. Ještě dvě hodiny, pak začne svítat, všechno tady zamknu a odjedu. Většinou je v tu dobu prázdná dálnice. Už jsem ani nepřemýšlela, co bude se mnou a Robertem. Taky jsem si pomyslela, že s tím vším ztrácím čas a ten vztah nelze udržet na takové úrovni, co kterého se nyní dostal. A tak jsem si lehla do postele a čekala jsem na svítání a na ptačí zpěv. Nemohla jsem totiž usnout. Hodiny odbíjely čtvrtou hodinu. Vyskočila jsem z postele, rozsvítila jsem, vytáhla zavazadlo, do kterého jsem naskládala věci, co budu v příštích dnech potřebovat, vypnula jsem elektriku, zamkla všechny skříňky, dveře, osprchovala jsem se, učesala, oblékla jsem se a vyšla před dům. Začal čarosvit na nebi. Ani jsem nepostřehla, že se blíží nějaká postava. Už jsem odemykala auto.
„Dobrý den,“ vytrhl mne ze zamyšlení její hlas.
Byla to žena, kterou jsem tu ještě neviděla.
„Dobrý den,“ řekla jsem. Až když se přiblížila, viděla jsem ji do tváře.
„Prosím vás, nebyl u vás můj manžel? Jmenuji se Schoettnerová.“
Hrklo ve mně.
„Co by tu dělal?“ řekla jsem a zarazila jsem se, protože jsem ho málem zapřela.
„No, soused říkal, že vás viděl spolu dnes večer u tohoto domu.“
„Prosím vás, já potřebuji odjet domů. Ne, nebyl tady.“
„Ale bývá tu, že?“ zeptala se docela provokativně.
„Ne, nebývá,“ odpověděla jsem klidně, ale klidná jsem nebyla.
„Ale jste to vy, s kým píše nějaký román, ne?“ zeptala se a už byla velmi blízko, velmi blízko, až mne zamrazilo.
„Ano, píšeme spolu jedno dílo pro jeho pacienty. Ale pouze přes počítač.“
„Aha, tak promiňte. Lidi toho navykládají,“ povzdechla si.
„Včera večer jsem za ním přijela a nebyl doma. Tak jsem se ptala sousedů, jestli ho neviděli. Prý večer přijel nějakým autem po tom dešti. Ale doma není, tak nevím, kam mohl jít,“ řekla nešťastně.
„No, to já taky nevím. Prosím vás, já spěchám, běžte domů, třeba tam na vás čeká.“
Sedla jsem si do auta a nastartovala jsem ho.
„Nechcete se kousek svézt?“
„Ráda bych, ta cesta k vám mne úplně vyčerpala.“
Otevřela jsem dveře a ona si nasedla a zapnula pás.
„On nevěděl, že přijedu, takže jsme se asi minuli.“
Kdo byl ten druhý stín, který jsem v noci zahlédla v jeho oknech?
„Přijela jsem s přítelem, který byl tak hodný a vzal mne vozem,“ řekla.
„To jste měla štěstí,“ podotkla jsem.
Přijela za manželem s přítelem, to je teda bomba. Robert musí být hodně tolerantní a možná, díky svým schopnostem něco takového tušil, a tak z domu odešel. Ta žena na mne působila tísnivě, měla to napsáno v očích. Byla bych vděčná, kdyby mi nic nevykládala, ale ona se dala do řeči.
„To víte, když je ženská sama, tak hledá oporu, alespoň v mých letech. Neměli jsme štěstí.“
„To se stává,“ řekla jsem a zastavila jsem před jeho domem, před kterým stál zřejmě její přítel.
Otevřela dveře a ptala se, jestli už Robert přišel. Zavrtěl hlavou a ona vystoupila.
„Tak se nezlobte, že jsem vás zdržela, jste velmi laskavá.“
„Ne já se nezlobím. Přeji vám, aby se muž vrátil.“
Odjela jsem a tento podivný příběh vrhnul stín do mého srdce. Ty všechny pocity, které ve mně Robert rozehrál, se najednou zakalily. Rozhodně bych nikdy nechtěla být na jejím místě. Měla jsem dobré tušení, že Robert není pro mne partner, a to tušení se proměnilo v jistotu. Musím se uklidnit, řekla jsem si, proboha, mám svůj život a on zase svůj a to nezměním. Jsem ještě zamilovaná, nebo jsem jen zážitek, na který se vzpomíná, když už není život naplněný? Ještě, že mám vypnutý mobil, určitě mi to bude chtít nějak vysvětlovat, ale nemusí. Je mi to všechno jedné. No, to je teda život. Jela jsem po dálnici a všimla jsem si, že bych měla natankovat. Zastavila jsem u pumpy, zaplatila a načerpala plnou nádrž. Pak jsem si uvnitř koupila kafé a dobrou vodu, a to mne vzpružilo. Konec, Ilono, konec. Už v tom nesmíš pokračovat. Vrať se do svého života a drž se všemi deseti. Nerozumíš Robertovi a to je velká chyba.