Když se ucho džbánu utrhne - 4. část
Otec seděl za stolem a něco si četl. Když jsem vešel, zvedl hlavu a usmál se.
„Tak, už sis prohlédl ordinaci?“
„Ano, a seznámil jsem se se zdravotním bratrem.“
„No jo, no, spěchalo to. Tu před ním Váchal vyhodil, protože něco popletla a pacientka ji dala k soudu. Byla z toho ostuda až na půdu. Domohla se vysokého odškodného, takže starosta měl hlavu jak škopek. Pověst ordinace trochu poklesla a nikdo se sem nehrnul, bylo to v novinách, lidi to sledovali, no prostě skandál. Váchal už na tom nebyl dobře, potřeboval někoho k ruce, tak bral, koho bral. Ale ten hoch je v pořádku, nebo není?“
„To já nemohu vědět. Ale něco mi na něm nesedí. Prý studoval psychologii, pak dvojčata, pak zdravku a nakonec dějiny středověku na filosofické fakultě, chystá si učitelskou kariéru. Podívej, tati, já tu budu pracovat rád, ale potřebuji skutečného profíka. To snad není nic nepochopitelného a nemám zájem o malér.“
Otec si posunul brýle.
„Poslechni, já starostovi taky moc nevěřím. Jak byl hned ochotný tě přijmout. Pak vyhodili tvého nástupce, primář zase chtěl tebe zpátky, to se mi taky nelíbí. Víš co, já to diskrétně všechno proklepnu. Ty dělej jakoby nic.“
Sevřely mne obavy, jako do železných kleští. Intuice, to jsem měl vždycky, tedy ne, co se týkalo Anduly. Ale dokud jsem fungoval v tom prostředí, byl jsem jako stroj.
„Nedělej si starosti, běž se navečeřet a věř mi.“
Šel jsem do jídelny, sedl si ke stolu a přemýšlel jsem. Mohl bych zavolat svému kamarádovi z kriminálky, ale to by byl podraz na otce. Co když to všechno souvisí? Můj vyhazov mohl být součástí nějaké „operace“, kterou jsem za tím dřív neviděl. Všechno jednou pomine, ale průšvih si lidé pamatují.
„Co je s tebou?“ zeptala se mne teta Marta, která vešla tak tiše do jídelny, že jsem to ani nepostřehnul.
„Ale přemýšlím – byl jsem dneska v ordinaci, seznámil jsem se se zdravotním bratrem, s pacienty v kartotéce.“
„Jsou rádi, že ho tam mají. Po tom skandálu sem nikdo nechtěl jít, tak se namanul on. Lidi si zvykli. Prý je takový obětavý. Ani nevím, co dělal dřív.“
„ A znáš se starostou?“
„To víš, že znám. Když ho volili, tak se tu lidi málem rvali na ulici. Nakonec volby vyhrál, zařídil hodně věcí a chová se k lidem pěkně. Proč taky ne? Lidi tu nejsou zlí, a když mají naplněné své potřeby, houby se starají o politiku. Říkají – Petr nebo Pavel.“
„Asi tak. A co se vlastně v té ordinaci stalo?“
Sedla si ke mně blíž.
„Ta sestra to zavinila a kvůli ní málem jedna paní potratila. A vysoudila půl miliónu. Starostu málem vzal šlak a doktorovi to vzalo pár let života. Od té doby za nic nestál.“
Nic nového jsem se nedozvěděl. Ještě jsme si dali čaj a já si šel lehnout. Jakoby ze mě všechna radost vyprchala. Nemohl jsem dlouho usnout a vzpomněl jsem si, že jsem nedočetl Andulčin dopis. Vstal jsem a otevřel zásuvku, vyndal jsem ho, rozsvítil lampu a četl dál.
… jen bych tě chtěla varovat, milý Otto, pokud se rozhodneš nastoupit místo doktora Váchala u vás v Berouně. Dávej si pozor na Zdenka Jiroutku. Má zajímavou minulost …
Ráno jsem se rozhodoval, zda ten dopis ukážu tátovi. Ale pak jsem si to rozmyslel. Proti starostovi nepůjde a dalšímu skandálu se rád vyhne. Mám ještě jednu možnost – udělat finanční audit, na to má zákonné právo, pokud ho neudělal Váchal. Ten těžko, byl zřejmě po tom všem úplně mimo a snažil se možná i něco zakrývat. Teď z toho utéci nemohu. Když si to dám prověřit, tak jako tak se na něco přijde a minimálně starosta něco ví, nebo je v tom až po uši. Blbce ale ze sebe nedám dělat. Pokud to všechno špatně dopadne, a to mohu čekat, sbalím se, a najdu si místo jinde, než se do něčeho zapletu. Že jsem si ten dopis nepřečetl hned! Na rovnou řeč tu není ani pomyšlení. Rodiče jsou počítáni mezi honoraci, takže s nimi nemohu počítat a jinak tu nikoho neznám. Andulka asi ví všechno. Zkusím ji zavolat a dám si s ní schůzku. Třeba ona …
Vytáhl jsem mobil z kapsy a zavolal. V duchu jsem volal: zvedni to, zvedni to!
„Prosím,“ ozval se její hlas.
„Andulko, tady Otto, mohl bych si s tebou promluvit o tom dopise?“
Chvíli bylo ticho.
„Neslyším tě.“
„Taky nic neříkám. Přemýšlím.“
„Mysli rychle, prosím tě.“
„Dobře, Otto, sedni na autobus a potkáme se ve tři na Florenci.“
„Fajn.“
Bylo osm hodin, času dost. V čekárně byli tři lidé.
„Tak do služby?“ zeptal se mne jeden starší pacient.
„Bohužel, mám neodkladnou záležitost. Mohli byste přijít zítra? Není tu nic akutního?“
„Ne, přijdeme zítra ráno.“
Jiroutka se děl u počítače.
„Musím odjet. Zavřeme dnes ordinaci, nahlásím to starostovi.“
„Stalo se něco?“
„Jen klid, všechno je zatím v pořádku.“
Zašel jsem za starostou. Čekal jsem asi půl hodiny, než se otevřely dveře a z nich vyšel místostarosta.
„Copak máte na srdci?“
„Dnes musím zavřít ordinaci. Mám neodkladnou záležitost.“
„Dobře, to se stává, zastoupí vás doktor Bedřichovský, kdyby něco.“
„Díky.“
Zavolal jsem Martě, aby mně zbytečně nehledali a měl jsem volnou cestu.
V autobuse nebylo mnoho lidí, nesnáším narvané dopravní prostředky, a tak jsem se díval na ubíhající krajinu a byl jsem si čím dál víc jistá, že celou mou pochybností dříme obrovský skandál, do kterého jsem se mohl dostat. Nebo ještě můžu? Proč by ne, když jsem tam už zaměstnaný.
Andulka na mě čekala a hned mně táhla do hotelu IMPERIAL. Sedli jsme si do kavárny.
„Otto, podívej, nemusela bych ti nic říkat, ale nedá mi to. Ten Zdenek Jiroutka je sice zdravotník, ale byl ve výkonu trestu za drogy. Pustili ho dřív, protože na něj svedli kdeco, a pak to zase odvolali. Pravda je, že něco měl za krkem. Uklidili ho k Váchalovi, ale jistě nevíš, že on nebyl čistý, co se týče drog. A po tom průšvihu opět bral. Dost lidí tam u vás to vědělo, ale všichni mlčeli. Jiroutka mu zřejmě párkrát pomohl.“
„A jak se tam dostal?“
„Složitou cestou, přes starostu, který se snažil všechno utlouct. Chápeš? Ale starosta je v pořádku, jen držel pusu. Myslím, že nějaké peníze šly i z rozpočtu. Udělej audit.“
„Už jsem na to myslel. Udělám, když na něco přijdu …“
„Nečeká tě tam nic dobrého. Proto tě chtěl primář zase zpět. A chce tě pořád, Otto.“
„A já byl tak šťastný,“ povzdechl jsem si.
„Neboj, my tě když tak podržíme. Pojď se mnou, domluv se s primářem.“
Šel jsem. Nic jiného nezbývalo. Můj návrat domů, ta krása, ta přízeň domova, to se mi rozplynulo jako horečnatém snu.
Po hodině rozhovoru se starostou jsem zjistil, že mám přátele úplně jinde, než jsem si myslel. Všechno jen šeptanda. Ještě jsem zařádil ten audit přes Prahu a jsem domů. Rodiče seděli v pokoji a dívali se na televizi. Pozdravil jsem je, oni mi odpověděli a dívali se dál. V kuchyni plakala paní Marta. Řekla mi, že odchází. Domov se mi rozsypával před očima. Byl jsem strašně sám.
Dopadlo to tak, že městem otřásal ohromný skandál. Ale mně nikdo neobvinil. Audit dopadl špatně, pro Jiroutka si přišla policie a za tři měsíce se konaly nové volby. Starostou se stal můj otec, aby se někdo vyznal v zákonech, a měl dobrou pověst. Pro Martu jsem si šel osobně s kyticí. Prosil jsem ji, aby se vrátila. Z mé matky se stala paní starostová, a já chodil zpívat na kůr. Všechno bylo, jakoby se nic nestalo. To jen utrhlo ucho u džbánu a zapracovala vyšší moc.