Když se ucho džbánu utrhne - 3. část
Zatímco teta Marta chystala večeři na počest příjezdu mých rodičů, díval jsem se z okna na oblohu, jak pomalu zhasíná den a okna domů se ozařují příjemným domácím světlem. Za nimi večeří lidé, zdraví i churaví, mí budoucí pacienti, nenarozené děti, úzkostní lidé, chroničtí pacienti a školní ulejváci. Teta Marta má pravdu, že všechno začíná v jakémsi vyšším řádu věcí, do kterého člověk nevidí a je to tak dobře. Všechno je dobře, pokud se ráno otevřou obchody, ulice zaplní lidé, spěchající do práce, kolem kašny se na lavičkách usadí staroušci a kolem nich běhají děti. Svět se stále mění, jen některé zůstávají, vzpomínky jsou silnější, než jsem si myslel. Konečně zvonek. Tátův hlučný hlas otřásal domem a maminka se hned ptala, jestli jsem v pořádku. Seběhl jsem dolů, abych je obejmul.
„Pojď nahoru, Otíku, všechno nám řekneš u stolu,“ pobízela maminka, která nevzala do úst nic, co Marta neuvařila.
„Udělal jsi dobře, Karle, že jsi toho primáře odbyl. Teď bude mít Otík slušnou pracovní dobu, domácí jídlo a možná …“
Hned jsem uhodl, co je tou pomlčkou, ale na nic jsem se neptal.
„Už jsi mluvil se starostou?“ zeptal se otec a naložil si na talíř krůtí stehno.
„Jasně, hned ráno, prý už zvonil v sedm hodin. Má strach, aby sem někoho nepřidělili, koho lidi neznají.“
„To je jako s farářem. Toho si taky vyžebrali, když chtěli střídat kněze. Snad poprvé jsem se modlil, aby ho vystřídali. Když si vzpomenu na ty ostudy s tím sborem …“
„To jsi dělal ty, Karle. Nikdo jiný. Kdybys mlčel, udělal bys nejlíp.“
Maminka se usmívala.
„Ještě bys skončil u komediantů. Copak to je nějaké povolání?“ pokračoval tatínek.
„Ale když Otík zpíval, tak slzeli i neznabozi a drbny,“ řekla maminka, „co je na tom špatného, že má kluk nadání?“
„Tak, teď bych si dal víno,“ řekl otec a nereagoval na matčiny reference, „a pak nám řekneš, jak to všechno bylo. Jestli je v tom čertovina, tak si na ně posvítím.“
„Ale tatínku, nech to být. Ať je tu konečně klid.“
Ta studia v Praze mi zabránila v mnohých věcech, jež mohly už dávno uvést můj život do normálu. Chodil jsem rok s Dorkou, myslel jsem si, že se vezmeme, ale ona nesouhlasila s Prahou. Vdala se, má šťastnou rodinu. Myslel jsem si i Andulku, ale ona se nechtěla vázat, pořád to odkládala, měla spoustu výmluv, tak jsem nenaléhal a jsem sám. Hm, ještě pár dní budu šťastný ze vzpomínek, ale pak přijde všední život. A do něho určitě vstoupí nějaká žena a já na ni budu čekat.
Za pár dní mi starosta oznámil, že si mne vybojoval. A hned, že půjdeme do ordinace, abych si to prohlédl, pokud budu potřebovat nějaké věci, že to zařídí, že musíme jít s dobou.
„Lidi měli Váchala rádi, ale všeho je do času. Když se ucho u džbánu utrhne, musí se pořídit nový. Vy jste nějakou dobu praktikoval, takže to bude pro vás hračka. A musím vás seznámit s bratrem. Toho lidi taky nakonec zkousli. Hlavně ležáci.“
Otevřel dveře od ordinace a dýchl na mne známý pach. Překvapeně jsem zjistil, že je příjemný. U stolu seděl asi třicetiletý muž, pečlivě upravený a něco psal na počítači.
„Představuji vám bratra Zdenka Jiroutku, prosím, to je náš pan doktor. Doufám, že si budete rozumět.“
Stisk měl tedy pevný a odhodlaný pohled. Všiml jsem si snubního prstenu. Chvíli jsme klábosili, a pak se pan starosta odporoučel.
„Jste překvapený?“ zeptal se mne.
„Proč? Určitě víte, proč to děláte, to mi stačí. Ovládáte elektroniku, zřejmě máte i praxi, co bych si mohl přát víc.“
„Slyšel jsem, že jste chirurg. Váchal byl internista. Ale prý máte praxi na obvodě, takže si myslím, že nebude problém.“
„Prý studujete dálkově vysokou.“
Byl zvědavý, jakou divnou školu si zvolil. Usmál se.
„Než jsem se oženil, tak jsem studoval psychologii, ale musel toho nechat, protože se nám narodila dvojčata. Zpět mě to netáhlo, takže jsem si vybral praktičtější obor, v kterém jsem spokojený a ze zájmu studuji na filosofické fakultě medievalistiku.“
„Aha, tak to je velký skok. Chápu, že člověk musí občas měnit obor, aby se z toho nezbláznil. Takže půjdete učit, že?“
„Kdo ví, co bude,“ řekl. „ jo, všechno jsem připravil, na stole máte pár karet od lidí, kteří měli laboratorní vyšetření a pozítří kontrolu. Jestli potřebujete o nich informace, tak se do toho pustíme.“
Byl velmi informovaný. Prošli jsme kartotéku, která tu zůstala po Váchovi, a všiml jsem si, že měl dřív v ordinaci sestru Andělu Zapletalovou.
„Vy jste ji střídal?“ zeptal jsem se rovnou.
„Ano, doktor ji vyhodil, ale pak nemohli najít náhradu. Tak jsem se přihlásil a vzali mne.“
„Aha, takže to už jste měl zdravku skončenou, potřebnou praxi, že?“
„Započítali mi praxi během studia. Spěchalo to.“
Nerad podezírám lidi, ale současně jsem si dovedl představit, že to bylo šité horkou jehlou. Že je muž, mi nevadilo, naopak, ale ta jeho dráha až do této ordinace se mi moc nezamlouvala. Napadlo mne, že si promluvím se starostou, i když bude uhýbat, protože se sem nikdo nehrne. Rozhodl jsem se, že si o tom promluvím večer s otcem. Něco mi říkalo, že to není tak v pořádku, jak si starosta myslí, nebo jak předstírá. Něco se tu děje. I se mnou.