Když se ucho džbánu utrhne - 2. část
Druhý dopis byl od Andulky, ten jsem ani neotevíral. Zasunul jsem si ho do kapsy. Poděkoval jsem a podal šoférovi ruku.
„Tak za týden,“ řekl a já jsem na to neodpověděl.
Teta Marta seděla za stolem a popíjela kávu.
„Tak vidíš, nemohou bez tebe být.“
V hlase měla zadostiučinění.
„Já v tom žádné vítězství nevidím. Ještě nevím, proč kolegu vyhodili, a doufám, že v tom nebyl nějaký smrťák.“
Polilo mne najednou horko. Vzpomněl jsem si na pana Lošťáka, kterého jsem měl operovat. Takový hodný člověk, čtyři děti, žena na vozíku po nehodě.
Vytáhl jsem mobil a zavolal primářovi. Chvíli to zvonilo, než to vzal.
„Ahoj, tady Otta. Prý mne za týden čekáš.“
„Jo, jasně, prosím tě, přijeď. Stala se taková věc, nemám za tebe náhradu.“
Neřekl jsem, že každý je nahraditelný. Neřekl jsem nic.
„Tak přijedeš? Já vím, že je to blbý, ale byla to prostě tlačenka, však to znáš.“
„A co se stalo?“
„ Lošťák, víš, jak jsi ho měl v operačním programu.“
„Víš co? Dejte mi pokoj. Nevrátím se. Mám už místo. Vlezte mi všichni na hrb.“
Teta Marta měla sklopené oči, upřené na ubrus a postřehl jsem, že se usmívá.
„Tak, teď je mi jasné, Otíku, že to vezmeš za Váchala. A budeš doma, rodiče budu rádi. Nikdo nemá právo si z tebe dělat šaška. Nikdo.“
Okny proudil svěží vzduch a dole byly slyšet dětské hlasy. Jsem doma, doma, říkal jsem si. A zařídím se. Časem si dám život do pořádku. Vždyť se vlastně nic neděje. Vstal jsem a odhrnul záclonu. Nebe bylo celé modré a slunce se opíralo do omítky protějších domů. Přivřel jsem oči a snažil se na všechno to minulé zapomenout. Teta Marta mne objala kolem ramen.
„Otíku, ty to všechno dokážeš. Já to vím. Byl jsi nejlepší student, ale svět máš pořád pro sebe otevřený. Nic nekončí, všechno teprve začíná.“
Pořád jsem stál u toho okna a nechal se ovívat vůněmi, tak známými, důvěrnými a minulost se mi pomalu ztrácela z mysli. Začínal jsem mít zase pevnou půdu pod nohama.
Večer zazvonil telefon, bylo klem osmé. Teta Marta odložila pletení a zvedla ho.
„Dům doktora Zahradila,“ řekla, jako obvykle.
„Jé, pane doktore, ano, Otík, přijel.“
Zamávala na mne na znamení, že mám jít k telefonu.
„Hlavně žádné řeči o tom sboru,“ zašeptala a zahrozila na mne.
„Ahoj, táto,“ řekla jsem.
„Všechno vím, Volal mi primář. Udělal jsi dobře, že jsi to odmítl. Já jsem mu to vytmavil, neboj se. Odpočiň si, my se zítra vrátíme. Pozdravuje tě matka a Zdenka. Jsi pašák.“
Položil jsem telefon a musel si sednout. Čekal jsem úplně něco jiného. Tak přeci, táta byl vždycky férový a na nefér hry nepřistupoval.
Než jsem zalehl, vyndal jsem dopis od Andulky. Vysvětlovala mi, co se stalo, proč se to stalo, že už nemohla dál, že se bála, že ji taky vyhodí, abych ji to odpustil, ale je to snad lidské, ať na ni nevzpomínám ve zlé a blablabla. Nemám rád kariéristky. A to ona byla, dřív to nevadilo, když jsem netušil, kam až dokáže zajít. Dopis jsem nespálil, protože jsem byl přesvědčený, že přijede a bude na mne tlačit, abych se vrátil. Zastrčil jsem ho do obálky a uložil do zásuvky, kam jsem si dal své deníky. Konec, Andulko, i kdybys byla celá ze zlata. Ulevilo se mi a usnul jsem.
Ráno mne probudilo slunce, které se dobývalo přes žaluzie do pokoje. Vstal jsem, osprchoval se, oholil a šel dolů na snídani. Teta Marta už měla všechno připravené.
„ V sedm tu zvonil starosta,“ řekla, „ale já jsem řekla, že ještě spíš. Chce s tebou mluvit.“
„Nevíš o čem?“
„To je přeci jasný. Chybí tu obvoďák. Potřebuje, abys na to kývnul.“
„A řekla jsi až po pohřbu?“
„To víš, že jsem to řekla. Ale on, že to potřebuje vědět v předstihu, že se netrhne v kanceláři telefon. Lidi se ptají, co bude, však víš.“
„Tak jo,“ řekl jsem a vstal od stoku, ve stoje vypil zbytek kávy a vyrazil jsem směrem k úřadu. Lidi mně zdravili a významně se usmívali. Věděli už všechno. Od koho, to nevím, ale je to jedno. Vím, jací jsou. Nic neudrží, hlavně ti, co sedí na lavičkách kolem kašny.
Starosta se ke mně hnal, ruku napřaženou k pozdravu a hned: “Májo, dvě kafe a koňak.“
„Hele chlapče, ty jsi náš. Potřebujeme obvoďáka, než sem dají někoho, koho lidi neznají. Tebe tu někteří znají a máš dobré reference. Vykašli se na Prahu, tady budeš jak ve vatě. A i farář se těší, že se přidáš ke sboru, víš, všichni si vzpomínají …“
„Ale pane starosto, o tom sboru ne před tátou, víš, jak zuřil.“
Starosta se rozesmál.
„Vzpomínám, mnozí si tady vzpomínají, vždyť to není tak dlouho.“
Odmlčeli jsme se a přiťukli si.
„Ordinace je jako klícka. Ale je tu jedna věc, víš, proto jsem tě zavolal. Budeš překvapený. Místo sestry tu máme bratra.“
„Jak bratra?“
„No, chlapa se středním zdravotnickým vzděláním. A lidi to berou. Je to slušný člověk a velmi šikovný. Žádná sem nechtěla, všechno do Prahy, kvůli platu. Ale jemu to vyhovuje. Něco študuje, zapomněl jsem, takovou divnou školu.“
„Aha, no dobrá, tak se mnou počítej.“
Byl jsem docela spokojený a nějak šťastný. Tak vida, kam mne to vyšší řízení dovedlo. Ještě se zbavit toho podvědomého pachu špitálu a vnitřního napětí, které stoupá a klesá v různých vlnách. Stres ještě nezpracovaný, ještě ho plně nenahradil ten šťastný pocit.