Když právě pršelo …
I.
Ano, příběh začíná deštivým odpolednem v jedné zahradní kavárně, kam chodí obvykle výletníci z Jeseníku na kávu a dort, nebo na limonádu či si mohou dát i pár chlebíčků. Dobrých chlebíčků. Já nejsem výletník, ale spoluautor a čekám na svého kolegu, abychom se dohodli, zda náš příběh, na kterém už rok pracujeme zakončíme romantickým polibkem našich hrdinů nebo tragickým rozhodem. On je pro tragický rozchod.
„Hele, dnes není na nějaké přeslazené příběhy nikdo zvědavý. Dejme tomu drama. Vyvolejme ve čtenáři nějakou emoci k zamyšlení,“ řekl a zapálil si tenkou cigaretu. Nenabídl mi, tak jsem vytáhla své krátké Winstonky a požádala o zapalovač. Byl tak zahleděný to dramatického rozchodu, že mi zapomněl zapálit.
„Pořád jsme to táhli do romantiky a já bych té bomby čtenáře ráda ušetřila,“ podotkla jsem a začalo jemně mrholit.
„Nepůjdeme dovnitř?“ zeptal se, když se znepokojeně podíval na oblohu.
„Radši jo,“ odpověděla jsem, protože na kopci se táhly zlověstné mraky a mně se nechtělo jet v tom dešti Brna. Copak on, on bydlí kousek za kopcem, ale nikdy mne nepozval. Copak asi ve své úhledné vilce skrývá? Píšeme už rok, prožívali jsme spolu ten příběh víc, než bylo zdrávo, ale když jsme se někdy sešli, byli jsme vždy odtažití. Možná, právem, protože jsme byli každý jiný a vůbec se k sobě nehodili. Setkali jsme na jednom literárním serveru a od té doby jsme si psali emaily. Hledali jsme námět, protože jsme se dohodli, že napíšeme spolu veledílo. Navrhl romantický příběh a nyní jsme u poslední kapitoly.
„Není ti líto, že jsme u konce?“ zeptala jsem se ho poťouchle.
„Všechno v životě jednou končí,“ prohlásil filosoficky a já mu musela dát za pravdu. Zadívala jsem se na něho a pak odvrátila oči, když mi pohled opětoval.
„Nedáš si Tiramisu?“ zeptal se mně také poťouchle, abych si jako vzpomněla, že jsme Tiramisu měli na první schůzce, na které jsme si jen vyměnili vlastní pojetí příběhu a jinak se nic jiného nestalo.
Přeběhli jsme do kavárny a objednali si – já dva chlebíčky a on samozřejmě Tiramisu.
Venku se dalo do mohutného deště.
„To jsem zvědavá, jak do jedu do Brna,“ řekla jsem a znepokojeně jsem sledovala, jak se kapky deště lepí na sklo a sjíždí po něm dolů. Obloha byla zatažená a vypadalo to, jako by déšť neměl nikdy skončit.
„Píšeš ještě básně?“ zeptal se mne?
„Samozřejmě, ale nikam je nepublikuji. Píšu je do šuplíku.“
„Ono je to lepší. Lidi jsou závistiví a hned všechno, co je nad jejich síly, poplivou,“ povzdechl.
„Máš pravdu, proto je mám v šuplíku a nedám je a nedám.“
Oba jsme se rozesmáli a pršet přestalo. Z oblaků opět vyplulo slunce.
„Tak se domluvíme,“ řekl, dáme jim ještě šanci, Budeme hodní na čtenáře.
„Ano, to je přesně to, co jsem si myslela.“
Dojedla jsem chlebíček, dopila kávu, sebrala kabelku a vstala jsem.
„Už odjíždíš?“ zeptal se tak trochu překvapeně.
„Radši jo, než se to počasí zase zblázní.“
„Tak se měj a napíšeme si.“
„Dobře.“
Vyměnili jsme si naše verze, podali si ruce a já vlezla do vozu. Ještě jsem mu zamávala.
Stačil mi hodit pootevřeným okénkem nějakou útlou knížku. Šlápla jsem na plyn a ta milá kavárna zůstala za třemi borovicemi.
Popadl mne smutek.
II.
Okna bytu byla temná. To znamená, že Otto není ještě doma. Asi nečetl můj vzkaz, kam jsem jela. Je středa, asi si vzal za někoho službu. Dělá to čím dál častěji. Ještě jsem se ho na to neptala, nechtěla jsem tomu přikládat nějaký význam, aby mi musel něco vysvětlovat, je to trapné. Nechci se s ním hádat, to by se tak kde, komu líbilo. Brali jsme se před pěti roky, je to ještě krátká doba na zžití tak odlišných lidí, jako jsme byli my dva. Prostě jsme byli spolu a to stačilo. Byli jsme oba osamělí a každý z nás měl za sebou nepovedené manželství. Bylo to spíš přátelství pronikající do citů a sounáležitosti. A také to byl důvod, že jsem přistoupila na to psát ve spoluautorství milostný román. To bylo jediné, o čem jsem mu řekla. Podivoval se, co pořád píšu, co pořád píšu, jen nahlédl do mé pracovny a dal mi dobrou noc. Ráno po snídani mi popřál úspěšný den a já to opětovala. Na rozloučenou jsme se políbili a on zmizel mezi domy v naší ulici, ani jsem nestačila zahlédnou zadní světla. Jenže, od té doby, co píšeme ten román začínám chápat, že to není správné a normální. Kdo s tím vlastně začal, že se náš vztah ocitl ve stereotypu? Bojím se, že to vzešlo ode mne. Možná ze strachu, že jsem neměla přistoupit na druhý sňatek, v letech, kdy se lidé spíš zamýšlí nad tím, jak roky utíkají, nebo z úzkosti, že se vztah neudrží, ale on se udržel, protože žádný z nás nechtěl být sám.
Zastavila jsem a zhasla světla. Z protější ulice zabočil jeho vůz a z auta vyšla nějaká žena, která mu zamávala a on ji také. A je to tady, pomyslela jsem si, až mne zamrazilo v zádech. Vylezla jsem z auta a zabouchla jsem dveře. Ten zvuk musel dolehnout k jeho uším, protože vylezl také z auta a podíval se mým směrem a zamával mi. Aha, řekla jsem si, o nic nejde, svezl nějakou sestru, nebo sekretářku či koho, co já vím. Hlavně nesmím žárlit. Šla jsem mu naproti, on se na mne usmál a kupodivu, objal mne.
„Kde jsi byla?“ zeptal se mne.
„Však jsem ti to napsala, sešla jsem se se spoluautorem.“
„Aha, já jsem nebyl celý den doma. Tak jak vám to jde?“
„Už řešíme, zda vyděsíme čtenáře, nebo je potěšíme.“
„A máte už nějakého nakladatele?“
„Sehnali jsme dva.“
Vzal mne kolem ramen a pořád neříkal, kdo byla ta žena, která vylezla z jeho auta a proč tak změnil svou náladu. A já se neptala. Třeba bych se dozvěděla něco, co nechci. Tak jsem pevnosti našeho vztah nedůvěřovala. A to byla chyba. Čím víc jsem mu nedůvěřovala, tím jsem ho vedla do jisté absurdity. Musel to cítit. Naše rozhovory byly napjaté a něco v sobě skrývaly. Chtěla bych to změnit, než dojde k nejhoršímu. On mi alespoň nelže, jak mi lhal můj manžel. Pořád něco sliboval, měl tak přesvědčivý hlas v telefonu a já jen čekala a čekala, až přijde domů a udělá to, co mi slíbil. On to nedělal, protože byl na jiné vlně a k takovým směšným vytáčkám by se nikdy nesnížil.
III.
Udělala jsem večeři a sedla si naproti němu, jak jsme byli zvyklí.
„To je vynikající,“ řekl, když ochutnal, co jsem mu připravila.
„Díky, jsem ráda, že se mi to povedlo.“
Usmál se na mne a nalil mi trochu vína do sklenice. Tak ráda bych se ho zeptala, jak to, že se tak změnil, ale radši jsem mlčela. Myslím, že mi to řekne sám. Dojedl a šel si vyčistit zuby a umýt ruce, jak to vždy dělal po jídle a vrátil se do jídelny. Chtěla jsem vstát a odnést nádobí do myčky.
„Jen se ještě posaď, musím ti něco sdělit. To se budeš divit.“
Pocítila jsem mrazení v celém těle. Snad se nebude všechno zase opakovat.
„Dnes jsem se stal primářem,“ řekl slavnostně.
„Tak to gratuluji, nic si neříkal, že o to usiluješ.“
„To tak, abys mne zařadila do toho svého románu,“ rozesmál se. Musela jsem se taky smát. On to snad tajně četl. Musel být zvědavý, co se po nocích děje.
„To je jedna zpráva, a druhá je ….“
Panebože, co z něho vyjde, pomyslela jsem si a zase mne zamrazilo.
„Budeme se stěhovat.“
„Tak ty jsi byl přeložený?“
„Ano, do Jeseníku.“
Vyrazilo mi to dech. To snad není možné.
„Čemu se divíš? Tam chybí lékaři, a tak se rozhodlo, že mne tam přeloží s mou praxí, ale organizačně budu zde, ve fakultní nemocnici. Bude to jen na rok, na dva roky. Pronajmeme byt, tam dostaneme pěkný domek k obývání.“
Přijal to, aniž se mne zeptal a já se mám nyní rozhodnout, zda půjdu s ním. V Brně mám práci, přátele, pár studentů, kteří chodí na doučování.
„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se mne.
„No jsem překvapená.“
Nebyla jsem překvapená, ale šokovaná. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby četl naše e-maily.
„Alespoň tam nemusíš jezdit za svým spoluautorem.“ dodal poťouchle. A už je to tady. „on mne totiž bude v Brně střídat.“
„Ty ho znáš?“ zeptala jsem se.
„Nezlob se, ale já jsem to věděl od počátku. Ty jsi nic neříkala.“
„Nechtěla jsem tě unavovat.“
„Tak mi to sdělil sám. Nezlob se na něho. On vkládá do toho vašeho díla velké naděje a obdivuje tě, jak si talentovaná.“
Podezírala jsem ho v tu chvíli, že si to všechno vymýšlí. Byla jsem ve velkých rozpacích. Třeba to všechno není pravda a on si ze mě dělá nevkusnou legraci. Nebo si ze mne udělal legraci spoluautor. Do tváří se mi hnalo horko.
„No tak,“ řekl a položil mi ruku na rameno.
„Je mi to tak trapné, že jsem to všechno zamlčovala. Měla strach, že se mi vysměješ nebo budeš žárlit.“
„Tak podívej, ty jsi si mne brala proto, že jsi nechtěla být sama, že jsi potřebovala mít vedle sebe někoho blízkého. Jenže já jsem to špatně pochopil. Nechával jsem tě samotnou, protože jsem chtěl nějakou kariéru za tu dobu, co dělám ve špitále. Tak jsem se snažil. Pět let jsme se všelijak obcházeli, byli jsme k sobě slušní, ty jsi pro mne dělala, co jsi mohla a ono tě to unavilo. Tak jste začali psát ten román. On na tom nebyl líp a oba jste se sešli na jedné cestě. Vysvětlili jsme si to. Bez tebe, protože jsem se obával, že kdybych na tebe uhodil, že bys mi odešla. Ale já tě potřebuji, chápeš to?
„Ano, chápu,“ odpověděla jsem.
„Neudělali jste nic špatného, to já jsem původcem všeho. Měl jsem být k tobě blíž.“
IV.
Věci se daly do pohybu. Ještě jsem neměla vyřešenou práci.
„Můžeš si najít práci na Olomoucké univerzitě. Dívala jsem se, že tam shánějí nějaké učitele. Promluv si s nimi. Je to kousek od našeho bydliště a můžeš dojíždět.“
„Vidíš, to mne hned nenapadlo. Ale mluvil jsem s rektorem. Je tam velká naděje. Potom se nic nezmění.“
Jenže ono se změnilo. Můj spoluautor zemřel ještě dřív, než dokončil svou verzi, ale stačil mi ji poslat. Nic k tomu nenapsal.
„Takže budeš muset ten román sama dokončit,“ řekl Otto smutně.
„A co to pro tebe znamená?“ zeptala jsem se ho.
„Nic, pošlou jiného doktora. Je mi ho líto, byl to dobrý člověk, jakých je málo. Chceš jet na pohřeb?“
„Ne, prosím tě. Už teď je mi tak hrozně úzko.“
Za tři dny po jeho pohřbu jsme jeli do Jeseníku do té nemocnice, kam měl Otto nastoupit. Čekala jsem na něho v recepci. Lidé chodili sem a tam, někteří se hrnuli k výtahu, když přijel a bylo to všechno tak skličující. Nechal mně tam čekat hodinu, než přišel.
„Tak co, jak se ti to líbí?“
„Je to slušné, plat dobrý a ty můžeš klidně navštěvovat lázně. Neboj se. Teď pojedeme do Olomouce a domluvíš si tu práci. Pak tě zavezu do našeho nového sídla. V Brně už je zajištěn pronájem přes advokáta.“
Zdálo se mi všechno jako ve snu. Ale musím se naučit Ottovi důvěřovat. Vždyť jsme spolu jen pár let a z toho jsme se nesblížili. Teď to vypadá dobře.
„Nic ji jiného nezbývá než to všechno vzít za ten správný konec,“ řekl Otto, „zvykni si, že se to může zase opakovat. Ale to není velká pravděpodobnost, takže klid.“
Bože, ten lidský život je jako přelet motýla z květiny a květinu. Teprve teď si uvědomuji, jak není nikdy v životě nic lehké, nic jisté a ani člověk si nemůže nic pojistit bez rizika. Nedovedu, tak poučená, pochopit, že jsem to dříve nevnímala. Žila jsem v ulitě, věčně klamaná, věčně ujišťovaná a sama jsem se šálila, jen abych měla klid ke své práci. To bylo jediné, co mi zbývalo, protože jsem šťastná nebyla, a proto jsem ani svému druhému manželství nedávala velkou naději, jen jsem nechtěla být už sama. Málem jsem všechno pokazila, ale Otto to udržel ve svých rukou. Když jsem ten román dopsala a když vyšel, měl úspěch. Neslibovala jsem si, že vstoupím mezi čtené autory, ale moje světlo nezhaslo. I když to nové prostředí bylo tak cizí, že jsem si nemohla dlouho zvyknout. Hlavně, že se nám podařilo si vybudovat šťastný život. Vždyť je tak krátký, nač si dělat problémy.