Když padaly hvězdy, kapitola 14. závěrečná.
XIV.
Všechno se stalo tak, jak jsem popsala pod tématem Když padaly hvězdy. Když konečně Robert zkonstatoval, že jsem v pořádku a že mám před sebou spoustu možností, jak trávit s ním čas, napadlo mne, že něco podniká. Nějaké překvapení, které byl nikdy nečekala.
„Tak jsem nechal udělat demolici mé chalupy,“ řekl a ukázal mi fotografii.
„Roberte, proboha, proč jsi to udělal?“ vykřikla jsem.
„Tak pozor, pozor s tím rozčilováním,“ řekl a chytl mne kolem pasu.
„Tak pověz, co jsi to udělal?“
„Ta chalupa byla už letitá a nikdo ji celé roky neopravoval. Byla v ní plíseň a kromě toho, vlhly zdi. Nechtěl jsem do toho vrážet další peníze, protože vím, že má špatné základy. Tak jsem ji nechal vyhodit do povětří – pum,“ řekl a vyhodil ruce do vzduchu.
„ A co tam teda bude?“ zeptala jsem se a tušila jsem, že mne Robert něčím hodně překvapí. Alespoň se tak tvářil.
„Abraka dabra,“ řekla vytáhl další fotografii. Na ní byl pěkný dřevěný dům s velkou verandou.“
„Tak to je paráda,“ řekla jsem, „to je dům snů.“
„Ano, dům našich snů o budoucnosti, nikoliv o minulosti. A tímto završuji náš podzimní příběh,“ řekl docela vážně Robert.
„Je tam i tvá zahrada,“ řekla jsem, když jsem si fotografii prohlížela.
„Tu taky předělám.“
Napadlo mne, že Robert chce rozrušit náš letní příběh změnou prostředí, ale to asi nebude tím, že se dal do takového podniku. Vždyť tam začala naše láska a od něho se odpoutaly všechny problémy, které se později nashromáždili a nikdo z nás toho nelituje. Byla to cesta z našich pekel, které jsme před tím prožívali.
„A uvnitř bude krb, který bude zateplovat celý dům,“ dodal. Objali jsme se. Oba jsme věděli, že i když se změní kulisa letního příběhu, láska roste a zůstává všude kolem nás, rozprostřená, jak hedvábný šál.
Sedli jsme proti sobě a dívali se jeden druhému do očí. Mlčeli jsme. I kdybychom jsme neměli nic, máme všechno. Jde nyní o naše životy.
„Já tě nebudu nikdy omezovat,“ řekl Robert, „ale ponech mi Ilono tu radost se starat o tebe, jak ty se staráš o mě. Ať už konečně zmizí všechny chmury a začneme žít tak, jak jsme si to vždycky v mládí malovali.“
„Ano,“ řekla jsem a stiskla mu ruku.
Všechno mělo přijít tak, jak přišlo. Pozvolna se minulost rozplývala, jak hustá mlha. Jsme tu, žijeme, objímáme se, sdílíme spolu nejen osobní životy, ale i to krásné kouzlo, které na náš seslaly jeho bohyně se zlatým míčem.