Když padaly hvězdy.9. část.
IX.
Naštěstí se Robert stal mým ošetřujícím lékařem, a tak mohl zakázat všem návštěvy. Byl si docela jistý, že můj stav vyprovokovala Eva. Ale neřekl mi to tak narovinu. Jen naznačil. I na něho to byla příliš silná káva.
„Až tě propustíme, vezmu si dovolenou a pojedeme na chaloupky.“
„Já mám ještě nějakou práci,“ řekla jsem.
„Tak to uděláme spolu. Jde o nějaký román?“
Usmála jsem se.
„Ty bys byl vynikající kritik a korektor,“ řekla jsem a pohladila ho po ruce.
„Ilono, abys věděla, nestalo se tebou nic tak vážného, jak si můžeš myslet. Netrap se tím. Byla jsi dlouho vystavená stresu a bohužel i z mé strany.“
„No, abych ti řekla pravdu, tak jsi přiložil polínka do ohně. To víš, já takové situace neumím zvládat. Je to na tobě. Už jsem ti řekla, že se do toho nechci zaplétat.“
„Já vím, pamatuji si to. Odpočívej, ber léky, dělej všechno, abych ti mohl ukázat své nové bydlení.“
„Ano, ano,“ řekla jsem a pocítila jsem radost. Nyní se to stalo mým cílem. Podívat se, jak bude žít ve své garsonce, zda je pro něho dost pohodlná a zda má nakoupeno, jestli se neodbývá a má-li tam troubu, abych mu mohla upéci koláčky, sušenky a všechno to, co má rád. A jak jsem na to myslela, upadla jsem do spánku.
Probudila mne sestra, která přinesla léky, tonometr, teploměr a fonendoskop. Uložila to na pojízdný stolek a zeptala se, jak se mi daří, jestli nemám hlad nebo žízeň, jestli bych nechtěla poslouchat hudbu nebo mluvené slovo. Bylo to od ní milé, ale myslím, že to s tou hudbou a mluveným slovem zařídil Robert.
„Chtěla bych hudbu i mluvené slovo. Nedokážu tu jen tak ležet a koukat do stropu.“
„Dobře,“ usmála se. Pak mne vyšetřila, výsledky zapsala a řekla, že je to výborné a že půjdu brzy domů.
Robert je fajn. Do mluveného slova mi zařadil klasiku a hudbu – Elvise. Ví, že ho ráda poslouchám, a také proto, že jsme se ho tenkrát před podzimním příběhem poslouchali spolu. Mé city se otevírají jako růže z rána a já ho miluji tím víc, že je svým způsobem bezbranný vůči tomu světu, v kterém žije, jako já. Ale já ho nechci zranit a ani ztratit. On se objevoval a zase ztrácel proto, abych nebyla pořád napjatá, protože náš vztah byl zvláštní. Byl postavený na udržování krásného světa, do kterého ty všechny ošklivosti nesměly vejít. Zavřela jsem oči a snila o tom, co bude.
V medicíně se nevyznám stejně, jako sama v sobě. Pořád na mne doléhají dojmy z doby před podzimním příběhem. Jsou silné, jsou neodolatelné a čisté, bez poskvrny. O tom Robert nesmí vědět, protože to zakázal, abychom žili v minulosti, ale chtěl, abychom měli další příběh po Ostrovech blaženosti. Kolik jich ještě bude? Jsem si jistá, že jak spadne první vločka, budeme, mít zimní příběh. A tak to bude pořád, dokud budeme žít.
Probudila jsem se, když se otevřely dveře a do pokoje vešel Robert.
„Já jsem tě probudil, to mne mrzí,“ řekl a sedl si na židli vedle mne.
„Ale mně ne. Vítej,“ řekla jsem a stiskla mu ruku.
„Jsem spokojený s tvými výsledky. Jen tak dál.“
„Máš v to garsonce troubu?“ zeptala jsem se.
„Co tě to napadlo?“ zasmál se.
„Tak, říkala jsme si, že ti upeču všechno, co budeš chtít.“
„To je docela slibné, Ilono. Už se na to těším.“
Viděla jsem na něm, že má nějaké starosti, ale radši jsem se ani nezeptala.
„Řeknu ti báseň, chceš?“
„Ne, protože zase lítáme před podzimním příběhem.“
Zasmál se.
„To je pravda, že jsme si to zakázali. Jestlipak to dodržuješ?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„No dobrá. Porušila jsi hranici. A dostaneš pokutu.“
„Jakou?“ zeptala jsem se.
„Bude konec s tím povalováním v nemocnici a brzy tě vezmu domů. Co ty na to?“
„Ne, ne, takhle se vidíme častěji,“ řekla jsem.
„Dobře, tak ještě týden a pak tě zaženu na rehabilitace.“
„Tak to bude trest.“
„Jasně, máš mizernou kondici po tom, co jsi se pořád povalovala u počítače. To bude velký trest.“
Pohladil mne po hlavě a řekl, že jsem krásná. Pak vstal a zmizel za dveřmi.
Tak vida. Podzimní příběh přivedl lásku stejně krásnou, jaký je podzim sám.
Mám ještě týden na to, abych rehabilitovala své city a přemýšlela o nich. Teď mi už nic nestojí v cestě. Ta příhoda mne osvobodila od všeho, co mne trápilo a co jsem nemohla zvládnout. Udělala tečku za mou neschopností k plnému citovému životu, a to i díky Pavlovi.
Otevřely se dveře a hlásili, že vezou oběd. Sedla jsem si s pomocí sestry a dali mi na kolena tác s polévkou a jídlem.
„Ať vám chutná,“ řekla sestra a já se na ni usmála. Byla to přívětivá dáma.
„Jestli se už cítíte dobře, vezmu vás odpoledne do parku.“
„No, ale já nemám s sebou žádné své oblečení, můj župan, však víte.“
„Ale máte, po obědě vám ho přinesu.“
Robert to všechno zařídil. Budu mít vycházky. Jsem šťastná.