29.08.2019 19:48

XIII.

Robert vypadal unaveně. Sedl si ke stolu, najedl se a prohlásil, že se půjde natáhnout. Šla jsem mu ustlat jeho oblíbený gauč.

„Prosím, uvař mi černý čaj a dej tam dvě kostky cukru.“

„Jistě,“ řekla jsem a šla do kuchyně. Debora se už chystala domů.

„Tak zítra se zase uvidíme,“ řekla.

„Budu moc ráda. Hezký večer,“ řekla jsem.

Postavila jsem vodu na čaj, připravila Robertův oblíbený hrnek, hodila do něho dvě kostky cukru a čekala jsem, až začne vařit voda. Připravila jsem si pytlík a sedla si ke stolu. Najednou tu bylo prázdno. Když se voda začala vařit, dala jsem pytlík do hrnku a zalila ho. Hrnek jsem dala na talířek a vedle něho lžičku a nesla jsem ho Robertovi Spal spánkem unavených lidí, tak jsem se snažila ho nevzbudit a doufala jsem, že ho nevzbudí ani mobil, který si položil na stolek. Byla jsem ráda, že neskončil v garsonce, ale přišel domů. Domů, jaké sladké slovo. Potichu jsem šla ke dveřím a vzala jsem za kliku.

„Ilonko, kam jdeš?“

„Nechám tě tu spát, pak tě probudím a půjdeme do ložnice.“

„Dobře, řekl a zavřel oči.

Stála jsem u okna a dívala jsem se na protější dům, jak se rozsvěcí světla šťastných domácností. Nyní nemám co závidět. I já mám šťastnou domácnost. Zítra přijde Debora a budeme zase spolu pracovat. Musím se zaběhnout. Zvedla jsem oči k nebi a na něm zářil měsíc a hvězdy jako ozdoby na šatech paní noci. Už nebudu sama, pomyslela jsem si. Mám přeci manžela. A jemu důvěřuji.

„Ilonko, děkuji ti za výborný čaj. Pojď za mnou.“

Šla jsem za ním a on seděl v křesle v županu a popíjel čaj.

„Promiň, dnes jsem měl docela fofr. V sobotu pojedu na chaloupky a brzy se vrátím.“

 „Chtěla bych jet s tebou,“ řekla jsem.

„To ne, musíš odpočívat. Až později. Letos bude krásný podzim. Musíš být taky unavená, celý den jsi pracovala.“

„Ne nejsem.“

„A proč jedeš na chaloupky?“

„Musím se podívat, jak si stojí ovoce na zahradě a přivezu ti jablka a hrušky. Pak půjdu nahoru k tvé chaloupce, jestli je tam všechno v pořádku. Neboj se, to jen z opatrnosti.“

„Já se nebojím, ale že se brzy vrátíš?“

„Jak to půjde. Ilono, proč se tak chvěješ?“ zeptal se mne.

„To nic. To nic.“

„Já vím, ještě nežiješ plně podzimní příběh, viď? Vzpomínky. Tak dobře, pojedeš se mnou a pomůžeš mi s česáním.“

Ne, nejsem nervní, ale tak dlouho jsme tam nebyli a já pořád v duchu oplakávám ten krásný čas, ale Robert ne. Bere to věcně. Ustlala jsem v ložnici a ulehli jsme ke spánku. Vzal mne za ruku.

„Ilonko, dobrou noc a klid. Všechno je pravda, co jsme až dosud prožili. Miluji tě.“

Můj život se opravdu razantně změnil. Já jsem se také chtěla změnit. Jenže to nebylo tak snadné. Pořád ve mně sídlil strach z opuštěnosti, nicotnosti, i když vím, že jsem mnoho věcí zavinila sama. Teď mám všechno, o čem jsem ani nesnila a ten strach mne stále neopouští. „Roberte, také tě miluji,“ řekla jsem tiše a on mne objal. Ráno nás vzbudil ptačí zpěv a začal ten stereotyp rituálů, které jsem se učila dodržovat. Z okna jsem mu zamávala a pak jsem čekala na paní Deboru. Ta dokázala vnést do bytu klid.

„Tak, teď půjdeme na pravidelnou kontrolu, pak na trh a domů vařit,“ prozradila program. Kontrola dopadla dobře. Koupily jsme lákavou zeleninu a rozhodovaly jsme se, co uvaříme. Vy jste nějak nervózní,“ řekla, vzala mne za ramena a podívala se mi do očí.

„To nic, ještě nejsem docela v pořádku. To ty myšlenky.“

„Však se zaběhnete a všechno bude v normálu, jak u jiných lidí. Však Robert má taky o vás obavy. Nesmíte se ničemu tak poddávat.“

„Dolehlo to na mne. Tak půjdeme vařit.“

Byl čtvrtek. Měla jsem ráda čtvrtky. Zdály se mi zajímavé. Byly cestou k pátku, který jsem měla taky ráda.

„Dnes uděláme lívanečky z květáku a brokolice, k tomu brambory a kuřecí polévku.“

Vzala jsem si zástěru a asistovala paní Deboře. Zatím mne nenechala vařit a já se docela ráda zacvičovala.

„Až uvaříme, tak povlékneme postele a opotřebované povlečení hodíme do pračky,“ rozhodla paní Debora. Vy připravte sušák na lodžii.“

Za chvíli přinesla koš s vlhkým prádlem a věšela ho na sušák.

„Hodila jsem do pračky prádlo, běžte do koupelny a počkejte, až bude dopráno, Ilonko. Musím vás naučit, jak se s tou pračkou zachází.

„V sobotu pojedu s Robertem na chaloupky. Nechcete jet s námi?“

„Ale Ilonko, já mám doma taky práci a slíbila jsem, že se budu věnovat jedné staré paní. Jen jeďte sami. Ale neradila bych vám to. Radši se doma učte na ty státnice.“

„To je pravda, radši tam nepojedu. Robert bude rád.“

„To víte, že bude rád. Vzpomínky vás váží k tomu místu a vy je zřejmě stále prožíváte. Vydržte to. Já vím, o co jde.“

Robert se vrátil v dobré náladě a když jsem mu řekla, že jsem změnila plán, že se budu radši učit, ať tam jede sám, tak měl radost. Ještě před spaním mi řekl, že by mi to nedoporučoval, dokud nebudu v pořádku.

„Ale já jsem v pořádku,“ zasmála jsem se.

„Budeš v pořádku, až to zkonstatuji sám. A radši se uč. Prosím tě.“

Večeře mu chutnala a pochválil mne. Požádal mne, abych mu uvařila kávu, že bude ještě chvíli pracovat a že si mám jít lehnout a číst si skripta. Pracoval do pozdní noci. Když ulehl vedle mne, políbil mne do vlasů. Cítila jsem to jako ve snu.

Nebylo to snadné soužití, jak by se zdálo. Spíš jsme se sbližovali, než něco nového budovali a dalo se počítat, že přijdou i dny, kdy si neporozumíme. Vždyť já jsem neměla žádnou zaběhnutou zkušenost ve vztahu s mužem a Robert byl pro mne až dosud spíš sen. Snažila jsem se, aby měl doma pohodlí a dobré jídlo, aby mohl dělat to, na co byl zvyklý a rozhodně jsem mu nebránila, když se chtěl pobavit se svými přáteli, Pokud mne nepozval, nenaléhala jsem na něho.

Ale  to nebyl ústupek z mé strany, spíše  nechuť do pozdního večera sedět a poslouchat lidi, kteří se bavili o něčem, o čem jsem neměla žádnou znalost. Sama jsem žádnou společnost nevyhledávala a Evy jsem se stranila. Od té doby, co napsala článek, který Roberta vyprovokoval až k podání žaloby na ochranu osobnosti, jsem s ní nemluvila, článek jsem nečetla a rozhodně  mne žádné pomluvy nezajímaly. Je to přeci minulost a kdyby mi Robert o tom chtěl něco říci, tak by mi to řekl, ale  díky mému zdravotnímu stavu  neměl ani šanci mi něco takového vykládat.  Robert je atraktivní, zábavný, společenský, pozorný, jemný muž, jistě přede mnou  nebyl mnichem  a co je mi po tom, co bylo přede mnou. On se mne také na nic takového neptal, ale kdyby chtěl, mohl klidně pátrat.

Ke své škodě jsem žádné románky nepěstovala. Neměla jsem na ně čas. Jen mohu doufat, že Eva není tak hloupá. aby proti mně rozjížděla kampaň. Už jsem prokoukla, že  zřejmě měla někdy o Roberta zájem.  K tomu jsem přispěla já, že jsem ji všechno vykládala jako kamarádce, které jsem neměla věřit. Ale stát se může všechno. Robert jednou řekl, že je lepší, když lidé do druhého vidí, než aby si o něm vymýšleli drby. On měl  ten svět celý  na dlani, takže si asi už něčím prošel. Určitě mi o tom nebude vyprávět. Nemám ráda zpovědi. Vzpomínám si docela dobře, jak se mí rodiče stále hádali a jak si moje matka vymýšlela historky o mém otci. Dětství jsem prožila v tom stresu, jaký oni dva kolem sebe šířili. Možná, že to byl důvod, proč se mi nepovedlo manželství, protože moje matka chtěla mít nad každým vrch a srážela i mé sebevědomí. Musím se poučit, být tolerantní a hledět, aby u nás doma bylo pořád hezky.

Nezapomenu na to, když mi řekla v mém dost nezralém věku, že ženská musí být herečka, aby si udržela muže. Měla jsem jí to moc za zlé a přestala jsem ji důvěřovat. Nevěřila jsem ji ani v dospělosti, protože jsem už věděla, že vyznává pokrytectví ve vztazích a já jsem taková nebyla a ani nechtěla být. Chudák můj táta. Byl to takový jemný člověk a málomluvný, hleděl si naší zahrady a nosil domů své výpěstky. Moje matka byla nevděčná, chamtivá a ty její hysterie byly pro mne o později nesnesitelné. Utíkala jsem před ní na školy, do práce, pak i do mého nepovedeného manželství. Když se mojí a její rozdělily a každá si šla po svém, zůstala jsem sama a do toho prostoru vkročila pevným krokem Eva. Důvěřovala jsem ji, chovala se ke mně pěkně a líbilo se mi, že jsme si občas zašly do kavárny nebo na oběd. A tam jsme si povídaly, neměla jsem potuchy, že znala Roberta už přede mnou. Už jsem věděla, když jsem prokoukla svou matku, že takové ženy dokáží udělat všechno, aby něco někoho získaly. Robert ji zřejmě odmítl, ale ona nepřestala útočit. Zřejmě byla zhrzená, protože ji srazil a to ona nesnesla. V tomto jejím rozpoložení mi přinesla Robertův rukopis a pochopila. Že je mezi námi vztah. Nemám dost energie, abych se zajímala o jejich proces a ani sílu se na to ptát. Jsem po svém otci. A vůbec toho nelituji.