Když padaly hvězdy. 4. část.
IV.
Klíče od bytu jsem mu nedala. Stejně je pořád někde pryč a nebyly by mu nic platné. Rezervní klíče jsem měla v sejfu v práci, kdybych ty svoje ztratila, nebo je nemohla najít. Vlastně nikdo by se ke mně nedostal, kdyby to bylo nutné, a to je nevýhoda singl lidí, kteří nejenže nemají partnera, ale také nikoho blízkého. To mne napadlo, když jsem uklízela v předsíni a najednou někdo otevřel okno na chodbě a dveře od bytu se mi zavřely před nosem. Jsem si jistá, že Robert nepřijde, dokud se neohlásí. Poslouchám hudbu z radia a je mi fajn, stejně jako tehdy, kdy jsem měla s Pavlem před svatbou. To je takový pocit, že člověk není sám, že o něho někdo stojí a že bude s ním i v těžkých chvílích. Jenže já zdaleka před svatbou nemám, jak si myslím. Dnes je krásný den, takové milostné sluneční světlo a teplý vzduch se vlévá oknem do pokoje. Zazvonil mobil. Běžela jsem do pokoje a podívala jsem se, kdo mi volá. Samozřejmě, Robert. Vzala jsem to.
„Ahoj Ilono, co děláš? Nešla bys na kávu? Zvu tě. Jo,, já vím, že si ji můžeš udělat doma, ale to není ono.“
„Roberte, nečekala jsem, že zavoláš. Zrovna tu uklízím a zalévám květiny.“
„Mohu přijít?“ zeptal se tiše.
„Jistě, jsi vítán.“
Rychle jsem se převlékla, upravila se a do vzduchu jsem pustila vůni z flakonu. Přehlédla jsem pokoj a předsíň, všechno je v pořádku. Naskládala jsem na talíř drobné pečivo a připravila jsem hrnky na kávu. Ozval se zvonek. Běžela jsem otevřít.
„Ahoj, Ilono. Jak se ti daří?“ zeptal se mne tiše a políbil mne do vlasů.
„Ahoj, Roberte, pojď dál, už jsem postavila na kávu.“
Šel do pokoje a vzal ji jednu sušenku.
„To jsi pekla ty?“ zeptal se.
„Ano, já je nekupuju, mám nějaké recepty, tak je peču pro hosty. Sama je nejím. Když budeš chtít, dám ti celou kazetu.“
„No, to až pojedeme na naše chaloupky, minule jsem ti je všechny vyzobal,“ usmál se.
Všimla jsem si, že už není tak napjatý, jak před tím, co jsme hovořili o těch vážných věcech. Vypadal svěže a moc mu to slušelo. Na našich chaloupkách, jak říká, obvykle chodí v plátěných kalhotách a flanelové košili, ale tak ho vidím poprvé. Voda se mezitím vařila a já udělala kávu, dala na podnos i s cukřenkou a lžičkami a donesla to všechno na stolek.
„Tak co děláš, když nejsme spolu?“ zeptal se.
„Učím se. Píšu, Překládám, pracuji, uklízím, všechno jak dřív. Také chodím na nákupy.“
„Já taky pracuji, občas mám noční, pak jsem unavený, spousta administrativy. Asi mne přeloží na jinou kliniku.“
„Bude to pro tebe lepší?“ zeptala jsem se.
„To je všude stejný. Kolega šel do důchodu a tak neměli nic jiného na práci, než udělat přesun.“
„Však si zvykneš a změna se vždycky hodí.“
Bavili jsme se o sobě tak lehce. Jak nikdy před tím, kdy jsme ještě měli co skrývat.
„Proč jsi nechtěla jít do té kavárny, kam jsem tě pozval?“ zeptal se.
„Nebyla jsem na to připravená a musela jsem to tady dát do pořádku.“
„Nebo je to tak, že jsi pořád doma a nikam nechodíš, když nemusíš?“
„Asi to tak bude. Byla jsem unavená z práce. Dělám na jednom rukopise a nemohu se do něho vlomit. Práci si ovšem neberu domů.“
„ A o čem ta kniha bude?“
„No to by mne taky zajímalo. Napsal ji jeden starý pán a jsou to takové zvláštní věci. On toho před tím napsal víc, ale nikdo mu to nechtěl vydat. Asi je to vysoké mystérium a na to nejsme moc zařízení.“
„Hm, třeba bych ti pomohl, já mám takové texty rád. Mám teď čas, když tak to přines a podíváme se na to.“
„Mám to v e- mailu,“ přiznala jsem se.
„Tak před tím jsi říkala, že si nebereš práci domů,“ smál se Robert.
Dopil kávu a oba jsme se posadili ke stolu k počítači. Otevřela jsem ten rukopis a on se do něho začetl. Seděla jsem vedle něho a četla jsem také, text, který jsem už mnohokrát četla.
Pak si povzdechl a vstal.
„Měli byste to dát tam, kam to patří. Tohle nikdo z vás nedá dohromady.“
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Protože je to mystický text. A ty to už nečti, nebo tě to ohrozí. Vraťte mu to a něco mu doporučte.“
„Myslíš to vážně?“ zeptala jsem se raději.
„Naprosto. A promluv si se šéfem. Pokud vím, tak jste specializovaní na beletrii. Tak se toho držte.“
Podíval se na hodinky.
„No, já asi budu muset už jít. Za dvě hodiny mi začíná služba.“
„Zavezu tě tam,“ nabídla jsem mu a on na to odpověděl, že by byl rád, že je unavený.
Před nemocnicí jsme se rozloučili a on slíbil, že se zase brzy uvidíme.
Když jsem přišla domů, napadlo mne, že zavolám šéfovi. Chvíli jsem váhala, jestli je to vhodné, bylo pozdní odpoledne a určitě je ještě v redakci. Zvedl telefon.
„Dobrý den, pane doktore. Tady Ilona. Potřebuji s vámi mluvit.“
„A o čem?“
„O jedné knize, kterou nyní rediguji.“
„A kde jsi teď, Ilono?“
„Doma.“
„Tak přijeď, já na tebe počkám.“
Sedla jsem do auta a za pár minut jsem byla před naši budovou. Vběhla jsem do své kanceláře, popadla ten rukopis a zaklepala jsem na jeho dveře.
„Dále,“ ozvalo se za dveřmi. Vstoupila jsem, seděl za stolem a něco si četl.
„Posaď se a mluv.“
„Pořád si lámu hlavu nad tím rukopisem od pana Bernáška. Myslím si, že to nepatří k nám. My přeci děláme beletrii a já tomu textu nerozumím. Měl byste to dát posoudit.“
„Ukaž mi to,“ řekl a já jsem položila obálku před něho.
Vytáhl rukopis a dal se do čtení. Chvíli v tom listoval a pak řekl – „a sakra. Nedáš si kafé?“.
„Ne, já jen, jestli na tom budeme pracovat dál. Mám ještě tři pěkné romány a těm bych dala přednost.“
„No jistě, tohle pošleme do Avatáru. Mám tam známé a panu Bernáškovi to vysvětlíme.“
„Fajn, tak já jedu domů. dnes jsem už unavená.“
Když jsem se vrátila domů, byl byt prázdný a po Robertovi tu zůstaly milé stopy, které jsem zahladila. Najednou mi připadal prázdný, nějak divně prázdný Zazvonil mobil. Robert.
„Kde jsi byla?,“ zeptal se mne. Podívej, kolikrát jsem ti volal.
„Byla jsem v redakci odevzdat ten rukopis a šéf souhlasil, že to k nám nepatří.“
„No, vidíš, tak to jsem rád. Musím ti něco říci, Ilono, budou mne jmenovat primářem.“
„Tak to jsem ráda,“ řekla jsem, aniž jsem věděla, co to pro něho znamená.
„Jak bude zítra čas, zavolám ti a vyvleču tě z tvého brlohu na pěkný malý výlet.“