Když padaly hvězdy. 3. část.
III.
Když jsem odemkla dveře svého bytu, oddechla jsem si. Vytáhla jsem mobil a zapnula ho. Jasně, Robert mi asi desetkrát volal. Udělala jsem dobře, že jsem to nepřijala. Bůh ví, co bych se ještě všechno dozvěděla. A nemíním řešit cizí problémy, kterým nerozumím. Nebudu ani řešit Roberta. Najednou zazvonil mobil. Jasně, Robert. Tak dobře, řekla jsem si, vezmu to.
„Prosím,“ řekla jsem mile.
„Ilono, já jsem ti volal alespoň desetkrát a měla jsi vypnutý mobil.“
„Ano, chtěla jsem být v klidu. Co se děje?“
„Vím, co se stalo, řekla mi to. Jistě jsi z toho vyděšená.“
„Ale vůbec ne, vždyť se mne to netýká, to si musíš řešit sám a na to máš.“
„A kde jsi teď?“ zeptal se.
„Teď jsem v Praze a chystám si věci do školy.“
„Přijedu,“ řekl.
„Ne, Roberte. Nemám teď čas. Já se ti ozvu.“
„Tak ahoj,“ řekl a skončil hovor.
Jistě, nyní je to na mně a mám nějaký čas o tom přemýšlet. Možná, že ty zbytky sentimentu ze mne vyplavou a já budu zase svobodná, jak jsem byla po rozvodu. A už žádné lásky. Mám dobré místo a budoucnost. Kdo to má.
Tak jsem se rozhodla, a tak to taky bude.
Zavolala jsem Evě, mé jediné kamarádce, jestli bych s ní mohla něco probrat. Slíbila, že za hodinu bude zvonit u mých dveří. Připravila jsem stolek, šálky, konvici na čaj a její oblíbené sušenky. Skutečně, ten slib dodržela.
„Evo, ty jsi tak strašně hodná, nevím, co mám dělat s Robertem.“
„Tak si na to sedneme, ne?“ řekla klidně a nalila si čaj, hodila do něho dvě kostky cukru a zamíchala.
„Tak vyprávěj.“
Povykládala jsem ji všechno, co jsem zažila s Robertem a pak s tou jeho manželkou. Poslouchala mne soustředěně a hrála si se lžičkou. Když jsem skončila, nabídla mi cigaretu a chvíli přemýšlela.
„Robert ale za to nemůže. Nevěděl to. Když jsi ho vzala domů, šel se asi nějak projít, nebo se stavil na pivo, já nevím, ale nebyl doma. V ten moment se sebrala ta jeho manželka a šla za tebou, protože se zřejmě netajil před ní, že spolu spolupracujete.“
„No, hlavně, že je upřímný,“ řekla jsem trochu ironicky.
„Ne, on je k ní slušný, Ilono. Miluje tě a ničím si není jist, vždyť je mezi vámi dost velký věkový rozdíl. Je natolik rozumný, že se ti snaží předat nějaké zkušenosti, které ty nemáš, abyste mohli spolu být. A ty jsi hned auf a už se chceš s ním rozcházet. Copak lze lásku nahradit titulem, slávou, sebeuspokojením? Nejsi toho schopná, protože ho také miluješ.“
„Myslíš, že žárlím?“ zeptala jsem se.
„No to ne, ty se jen bojíš, abys se nestala součástí toho jeho neštěstí a právem chceš pro sebe, co ti náleží. Ty zvládneš školu i Roberta, ale nesmíš být hned nakvašená. On taky potřebuje mít s tebou jasno a klid. A hned mu nevolej, nech to uzrát a přemýšlej, co jsem ti řekla.“
Nalila jsem do malých skleniček griotku, kterou měla ráda.
„Hele, co kdybychom jeli spolu k tobě na chatu? Je docela slušné počasí.“
„Ne, já se opravdu musím učit, i když bych ráda.“
Ve skutečnosti jsem nechtěla, aby se Eva setkala s Robertem. I když ji mám ráda, mohla by se zamotat zase mezi nás. Ona je Eva trochu zvědavá, ale mlčenlivá.
Tak ji, Ilono, uč se a kdyby něco, tak si zavoláme.“
Když odešla, napadlo mne, že se s Robertem znají ještě z minulého místa, že zřejmě jí odevzdal ten rukopis a možná, že se na ni obrátí. Možná, že ne. Eva zná náš příběh a Robert si zase nenechá zasahovat do svých věcí.
A nastal večer. Protější dům se rozsvítil a všechno bylo jako před tím, kdy moje láska k Robertovi hořela a já jsem uprostřed toho ohně se hřála vzpomínkami. Ne, on mi teď volat nebude, když jsem řekla, že se ozvu. Bude čekat, až zavolám já. A na tu chvíli budu čekat i já. To ticho a přemýšlení přerušil zvonek u dveří. Šla jsem otevřít a Robert stál před dveřmi.
„Ahoj, Ilono,“ řekl a já ho také pozdravila. Neobjali jsme se.
„Mohu dál?“ zeptal se, protože jsem mu stále v cestě.
„Jistě, řekla jsem a ustoupila.“
Šel do pokoje, sedl si a sepjal ruce.
„Jel jsem kolem, tak jsem si řekl, že se u tebe zastavím, pokud to není nevhodné.“
„Ne, není. Dáš si kávu a sušenky?“
„Jistě, rád, jsem hrozně unavený.“
Postavila jsem na kávu, dala do mísy sušenky, které jsem upekla a přinesla do pokoje na podnose. Robert nevypadal dobře. Sedla jsem si proti němu a nalila si kávu do šálku.
„Kolikáté kafé je to dnes?“ zeptal se přísně.
„Ani nevím. Jsem taky nějak unavená, a ne, a ne se vzpamatovat.“
„To víš, tam u nás je takový vzduch, který se nedá vzduchu v Praze přirovnat.“
Odmlčeli jsme se. Chroupal sušenky a zapíjel je kávou. Čekala jsem, až začne o tom, proč přišel.
Dívala jsem se na něho a zdálo se mi, že sním. Ano, je to on, je tady, je u mne.
„Jsem ráda, že jsi přijel a že jsme zase spolu,“ řekla jsem a on se na mne podíval a usmál se.
„Ano, jsme zase spolu, Ilono. Zase spolu.“
Nedotkl se ani mé ruky, jak to dělával, i když jsem mu dala šanci.
„Asi čekáš, co ti budu vykládat, ale bych rád, kdybychom o tom mluvili a ty mi řekla svůj verdikt.“
„Jaký verdikt?“ zeptala jsem se.
„No, určitě jsi o tom přemýšlela a napadlo tě mnoho věcí. Jedna z těch věcí je, že nechceš snášet moje problémy a ani být jejich středem.“
„To máš pravdu, Roberte.“
Odmlčel se a zřejmě hledal slova, jak tu věc objasnit.
„Je jasné, že mezi námi je věkový rozdíl a že bys sis zasloužila muže sobě rovného. Je také jasné, že tě nemohu zatěžovat svým věkem a jeho projevy a že si zasloužíš žít svůj život. Jenže, Ilono. Je tu jeden problém, víš,“
„Jaký?“ zeptala jsem se a zachvěla jsem se.
„Že se milujeme. A to je vážná věc.“
„Ano, to je vážná věc, nejsme kamarádi, ani přátelé a ani milenci,“ řekla jsem.
Teď jsem čekala přednášku o vesmíru a kosmu. Ale on mlčel.
„My jsme Ilono dvojice, která k sobě patří a to nemůžeme zvrátit, protože se budeme navždy přitahovat a budeme navždy nešťastní.“
„Tak to nechci,“ řekla jsem a usmála jsem se na něho.
„Takže ta scéna, kterou jsi musela prožít s mou manželskou, mně strašně mrzí. A doufám, že jsi si udělala správný závěr.“
„Ano, nechci se mezi vás plést.“
„To je dobrý závěr. Nejsem zvyklý pomlouvat lidi, natož ženy. Takže o tom už pomlčíme. Ona to bude řešit sama, jak se zdá. Zřejmě se provdá za svého přítele a se mnou se rozvede.“
„Ale my na nic nespěcháme, Roberte. Nechme to, jak se to bude řešit bez nás.“
„Mám slušnou praxi, chtěl bych se věnovat medicíně a ty se chceš věnovat svému vzdělání. Jsme rozumní lidé. Pokud to dojde k tomu rozvodu, rozvažme si, zda náš případný sňatek je to, co si přeješ.“
Dal mi šanci.
„Roberte, ty myslíš na všechno a určitě to máš promyšlené. Já o tom takhle nepřemýšlela.“
„Jasně, já to vím. Ale rozhodně Ilono si nepřeji, abys žila jako nějaká konkubína. To tedy ne. Navrhuji sňatek a dohodneme se, jak to spolu povedeme. Jak si rozdělíme role, jak budeme spolu dál žít, aniž bychom narušili to, co jsme dosud spolu prožili.“
„Dobře, jak myslíš, nakonec máš pravdu, na konkubínu jsem ještě mladá,“ usmála jsem se.
„Víš, ten singl moc neuznávám a pak, budeme spolu hospodařit a také užívat společný majetek. Ty asi nejsi na to zvyklá, ale to se všechno zařídí. Ničeho se neboj.“
Vstala jsem a on k mému velkému údivu přede mnou poklekl.
„Milá Ilono, moje lásko, žádám tě tímto ve vší počestnosti o tvou ruku. Zachovejme si věrnost, lásku a sounáležitost.“
Byla jsem v rozpacích. Vstal a objal mne.
„Nebudete to brzy, ale dojde k tomu.“
Sáhl do kapsy a vydal malou krabičku a podal mi ji. Byl ní krásný prsten.
„Tímto se s tebou zasnubuji.“
To jsem ještě nezažila, ale s Robertem je všechno možné.
„Ale musíš mi slíbit, že mi už nebudeš utíkat. Že budeš vždycky nablízku, protože se bojím té prázdnoty, když nejsi se mnou, Ilono.“
„Slibuji.“
Už je to dávno, co jsem byla manželka a všechno jsem už zapomněla. Kdo ví, zda jsem schopná žít v souladu s mužem, když jsem to s Pavlem nezvládla. Ale to ukáže čas.