24.08.2019 13:34

I.

Jak jsme se spolu domluvili, žijeme nyní podzimem. A nebyl to špatný nápad. Ráda vstávám do podzimního rána a dívám se na oblohu, zda bude či nebude pršet. Taky obloha je velmi zajímavá. Poté, co jsme si osvětlili naše pozice a vzájemnosti v našem vztahu, poté, co jsme se rozhodli napsat třetí díl našeho románu, se všechno mezi námi uklidnilo. Robert mi posílal SMS a e-maily a neustále mne vyzýval, abych už konečně začala psát. Byl netrpělivý, a dokonce se uchýlil k hrozbě, že by se rád dožil konce našeho románu. Odpověděla jsem, že bych se toho všeho taky ráda dožila, ale nejde všechno na povel. Robert byl nervózní, protože si zřejmě pomyslel, že musí jednat, a to by měl.

Takže, žijeme podzimem, a i nad námi se stahují mráčky. Nikdy jsme se nehádali, byly jsme opatrní v řeči i myšlenkách. Jak ti mám Roberte pomoci?

Nenapsala jsem mu, že v sobotu pojedu na chatu. Třeba tam nebude sám a možná, že uvidím i jeho ženu, i když jsem po tom nijak netoužila, ale bylo by správné zjistit, s kým Robert žije v manželství. Samozřejmě, že stále trvá na tom, že nebudu tou, která rozbije letitý vztah a k jeho ženě necítím ani nenávist, ani soucit. Já to prostě neudělám. Záleží na Robertovi, jak se rozhodne a také na mne, zda na jeho rozhodnutí přistoupím.

Cesta byla pěkná, na dálnici byl klidný provoz, a tak jsem kolem poledne dojela k chatě. Vystoupila jsem s auta a  rozhodla jsem se, že se dolů nepodívám. Vynesla jsem zavazadla, v kterých jsem měla věci na chladné počasí a počítač, pak jsem zamkla auto a dveře za sebou. Pustila jsem si hudbu a šla do sprchy, protože jsem se cítila unavená, pak jsem si postavila vodu na čaj a čekala jsem, co bude dál. Nebylo to odemne moc hezké, dokonce jsem si říkala, jestli to nevypadá jako nějaký nátlak, a přesto jsem odolávala chuti se podívat dolů. Začalo pršet a tou vlhkostí se rozvoněly lesy i vzduch. Vyšla jsem ven na verandu a dívala se do oblohy.

„Zdravím tě, Ilono,“ ozval se za mnou Robertův hlas.

„Jé, ahoj, tebe jsem tu nečekala. Nikdo ze sousedů tu není.“

„No, to je přirozené, řekl Robert, však jsme se nijak nedomlouvali. Je hezké, že jsme se setkali a že to vyšlo.“

„Hm,“ odpověděla jsem a sedla si na lavici. Robert se posadil vedle mne.

„Krásný vzduch,“ povzdechl si, „mám podzim rád. Jsem šťastný, když přichází.“

„Máš s podzimem spojený nějaký zvláštní zážitek?“ zeptala jsem se trochu provokativně.

„Na provokativní otázku ti dám docela přátelskou odpověď. Tím zvláštním zážitkem jsi byla ty.“

„To je už dávno,“ řekla jsem.

„Nic není dávno, všechno žije pořád a přežije to i nás.“

Napadlo mne, že Robert nějakým způsobem věděl, že přijedu. Někdy mne děsí, že všechno o mně ví, co dělám a na co myslím.

„Ty Ostrovy se ti povedly. Četl jsem to nejméně stokrát.“

„Kde jsi to četl?“

„No na tvém webu,“ řekl zlomyslně.

„Tak ty čteš můj web?“ zeptala jsem se strojeným údivem.

„Nejen já, ale asi pět tisíc lidí. Měla bys to smazat, abychom to mohli vydat. Máš přeci rukopisy.“

 „Já to považuji za reklamu, protože třetí díl tam nedám a nějak to šikovně odůvodním.“

Odmlčeli jsme se a dívali se do kraje. Robert si zapálil cigaretu a já nabídla, že bychom si mohli dát kávičku.

„To je nápad,“ řekl, protože určitě na ní myslel po celou cestu, co se vydal za mnou.

„Tak já jdu na ni postavit a přinesu stoleček.“

„Ale to nemusíš, půjdeme dovnitř.“

Usmála jsem se. Ty lišáku, ty mne budeš zase svádět, pomyslela jsem si.

„Neboj se, ve vší úctě a slušnosti,“ řekl a vstal.

Odemkla jsem dveře a pustila ho dál. Vešel a povzdechl.

„Kde ty loňské sněhy jsou,“ řekl.

„Jsou už za námi,“  řekla jsem schválně, protože jsem tušila, že vidí v našem díle něco jiného než literární výtvor.

Postavila jsem na kávu, přinesla stejné nádobí jako tenkrát a rozložila jsem koláčky na talířek a nabídla mu je.

V jeho očí se zaleskly slzy. Vím, že myslel na naši jeskyni a na všechno to krásné, co se tam událo. Od té doby nebyla šance.

A tak jsme pili kávu, jedli koláčky, chvíli jsme se na sebe dívali, chvíli v duchu vzpomínali.

„Ne, řekl, už v tom zase jedeme, Přeci jsme o tom mluvili, že musíme vejít do dalšího příběhu.“

„Ale jak? Jsme na tomtéž místě, v určitém čase, oba na něco připraveni, jedeme podle našeho scénáře.“

Cítila jsem, jak se dostavuje nuda a on s těmi slzami v očích není schopen otevřít nové dveře a já také ne.

„Mám strach, že až to dopíšeme, že vyhoříme,“ řekl Robert.

Musela jsem se přiznat, že já mám také takový strach, ale neřekla jsem to.

„Ty jsi přijel sám?“ zeptala jsem se ho.

„Já sem jezdím celé roky sám. Je tu klid a mohu zde pracovat a také přijímat své přátele nebo kolegy. Doma na to nejsou prostory a ani atmosféra.“

„A o tu tvou krásnou zahradu se někdo stará, když t nejsi?“ zeptala jsem se.

„Jistě, najal jsem si zahradníka ze vsi. To víš, že ji nenechám zhynout. On se stará v zimě o vodovod a vlastně celý dům.“

Robert dožvýkal koláček, dopil kávu a pak se na mne dlouze podíval.

„Proč se mne na to ptáš?“ zeptal se.

„Tak, aby řeč nestála,“ odpověděla jsem a zasmála jsem se.

„Já vím, Ilonko. Já vím. Tak čím začneme náš nový příběh?“ zeptal se.

Bylo to těžké odpovědět. Ty první něžnosti, ty první pozornosti mi velmi scházejí. S Robertem jsem už zažila leccos. Má ještě nějaká překvapení?

„Je to na tobě, Roberte. A doufám, že to bude něco, co jsme ještě nezažili, respektive, co by mne překvapilo.

Dalo se do prudkého deště a vypadalo to, že asi jen tak neskončí.

„Mohla bych udělat večeři? Brzy bude večer a zdá se mi, že ten déšť neustane.“

Robert se na mne podíval s laškovným úsměvem a já jsem mu ho oplatila.

„Spoléhal jsem na to, že mne zavezeš dolů,“ řekl.

„No, jestli chceš, tak tě tam zavezu. Nic mi to neudělá.“

Robert se usmál.

„Já bych zvolil tu večeři a pak uvidíme, zda se trochu nevyčasí.“

„Tak jo,“ řekla jsem a šla jsem připravovat večeři. Umínila jsem si, že po večeři mu nabídnu odvoz, aby si nemyslel a on si to myslí, že ho chci svádět.

Vůně se dotkla i mých chuťových buněk, bylo to takové domácké. Když bylo jídlo hotové, vzala jsem ze skříňky ubrus a šla  jsem prostřít stůl. Robert stál u okna a pozoroval šňůry vody, jak klesají k zemi. Pak se otočil, když jsem prostírala stůl a řekl: „krásně to voní, dostal jsem opravdu hlad“.

Přinesla jsem talíře a na nich svůj výtvor a džbán vody, na jehož hladině pluly kousky citronu. Usedli jsme spolu ke stolu, který poprvé posloužil jako jídelní stůl. Robert měl opravdu hlad a s chutí jedl. Je to ten správný vstup do dalšího našeho příběhu? Asi ano. Ale musím to ještě zdokonalit. Robert to určitě nechá na mně. Ale udělá nějaké gesto, které mne přesvědčí, že jsme na té správné cestě.

Když jsme dojedli, Robert si šel umýt ruce a já odnesla nádobí do kuchyně. Pustila jsem vodu a ta krásně splynula se zvuky deště. Pomalu jsem umývala nádobí a Robert se vrátil do pokoje. Když jsem skončila svou práci, šla jsem za ním.

„Roberte, jestli se chceš natáhnout, běž si lehnout a odpočiň si.“

„Ne, ne, snad přestane pršet a ty mne svezeš dolů. Nerad bych usnul, co by mi nedalo velkou práci.“

Porozuměla jsem tomu tak, že se nechce dopustit něčeho banálního, a proto by rád odsud odešel. Byla to docela správná úvaha, také jsem to tak cítila.

„Je to správný krok do nového příběhu?“ zeptala jsem se.

„Asi ano. Ale nemluvme o tom. Rozhodnou o tom hvězdy.“

„Myslíš, že dnes vyjdou?“

„Určitě. Pojď na verandu a omrkneme oblohu.“

Opravdu, mraky se začaly trhat a déšť slábnul. Bylo krásně, svěží vzduch byl kouzelný a z dálky nám doléhala vůně z lesnatých kopců.

Objal mne kolem ramen.