Kamarádka
Žena ženě nejlépe rozumí, říká se, ale také žena ženě dokáže hodně závidět. Byli jsme do jisté doby šťastné manželství a pak najednou z ničeho nic se všechno pokazilo. Vůbec jsem nechápala, proč. Nenacházela jsem žádný důvod, ale ten se brzy objevil ....
Schylovalo se už k večeru a na okna bušil déšť. Právě jsem se vrátila z práce. Rozsvítila jsem světlo v kuchyni a podívala se na hodiny. Šest hodin a Honza ještě není doma. Sedla jsem si ke stolu a vzala do rukou noviny, které ráno nechal a stole. Ty zprávy už jsou tisíckrát omleté a možná v tuto chvíli je všechno jinak. Čím si může být člověk jistý? A čas běží a semílá sebou všechno, čeho si člověk cení, aby svým proudem ztrhal všechny hráze a bral sebou všechno, co není pevně uchyceno. Jako naše manželství. Myslela jsem si, že dělám všechno proto, aby se udrželo, ale bylo toho asi málo. Honza chodí domů sice každý den, ale čím dál později, Kdybych mu přes den nezavolala, tak se sám neozve. Pořád se na něco vymlouvá, hlavně slyším – promiň, nemám čas. Doufala jsem, že není takový hlupák, aby vyhledával nějaké krátkodobé vztahy a někde v nápadném hotýlku prožíval svá mužská dobrodružství. Nyní jsem na vážkách, zda mu mohu věřit. Každý večer, už bezmála po čtyři měsíce, tu sedím jako buchta a čekám, až zazvoní klíče ve dveřích. A až vstoupí s tím svým chladným a odmítavým výrazem, aby mi dal najevo, že přišel domů a hodlá se bavit svými věcmi ve svém pokoji, v kterém nechce být rušen.
Je to zřejmě otázka času, kdy jeden z nás sebere odvahu a spustí rozvodový kolotoč. Ale já nechci. Nedokáži si představit do prázdno, které by po něm zůstalo v tomto bytě, který jsme spolu budovali.
A tak stále čekám, co bude. Čekám v nejistotě a nesmířená s mizivou šancí vyhrát svůj boj proti němu. Dřív jsem myslela, že má jinou ženu, ale i když jsem pátrala po známkách nevěry, a nic jsem nepřišla. Nikomu se s tím nesvěřuji. Ale je mi čím dál víc hloupé utvrzovat druhé lidi, že je mezi námi všechno v pořádku. Není.
"Ahoj," řekl a vytrhl mne za zamyšlení. "je něco k večeři?"
"Nic jsem nevařila, nikdy nevím, kdy přijdeš a jestli vůbec přijdeš," neodpustila jsem si dát najevo, že se mi to nelíbí. Viděla jsem, že se jen divně usmál a otevřel ledničku.
"Ty jsi nic nakoupila?" zeptal se od lednice a ai se ke mně neotočil.
"Je tam sýr od včerejška."
Vyndal ho a šel do skříňky pro chleba. Pak si postavil konvici na kávu a já čekala, jestli se mě zeptá, jestli chci taky. Nezeptal a nachystal si šálek jen pro sebe. Ovzduší v kuchyni bylo nesnesitelné. To mlčení je horší, než hádka, pomyslela jsem si.
Čekala jsem, že s tou kávou a talířkem zamíří do pokoje, ale o si sedl ke stolu. Pomalu si míchal horkou kávu a já si říkala – teď to přijde. Teď to spadne a od toho okamžiku se roztočí kola našich životů a my budeme semíláni nemilosrdnými paragrafy.
"Zítra jedu do Ostravy. Nachystej mi košile, asi se tam zdržím pár dní."
Řekl to tak nekompromisně, že mne vydráždil k neuvážené reakci.
"A to tam jedeš sám?"
"Ne, z ředitelem."
"Dobře, naskládám ti to do kufru."
"Děkuji," odpověděl stručně a rozevřel noviny.
Bylo jasné, že tím naše komunikace tento den končí. Zlost mnou cloumala a měla jsem na jazyku spoustu ostrých slov, ale říkala jsem si, musím být silná, nejsem přeci ani první ani poslední v takové situaci. Nevím jen, jak dlouho to vydržím.
Šla jsem do pokoje a naskládala mu košile do kufru, vybrala nějaké prádlo a ponožky, kufr jsem zavřela a odnesla ho zpět do kuchyně.
"Tady to máš nachystané," řekla jsem. Obrátil se, nepodíval se na mne ani jediným pohledem, jen kufr přejel očima.
"Děkuji," řekla zase a opět se věnoval novinám.
Zůstala jsem stát u dveří, chtěla jsem říci – Honzo, to není už k snesení. Proč se ke mně tak chováš? Co jsem ti udělala?
"Jdeš spát?" zeptal se mně.
"Je půl osmé, půjdu se podívat na televizi."
Pokývl hlavou a zůstal v kuchyni. Pustila jsem televizi a nebyla jsem schopná vnímat, o čem se tam mluví. Za dveřmi pokoje bylo vidět, že světlo v kuchyni stále svítí. Mám jít za ním? Mám se pustit do debaty o tom, že mi vadí, jak se přezíravě chová a že chci slyšet důvod? A pokud mi řekne to, co si myslím, svět, v kterém jsme dosud žili, se rozsype jako domek z karet a zítra už bude všechno jinak. A já nemám nyní odvahu to všechno podstoupit.
Světlo v kuchyni zhaslo, slyšela jsem jeho kroky, jak míří k pokoji, který si už po svatbě vyhradil jako "trucovnu" a pak za ním zaklaply dveře. Vyhrkly mi slzy.
Kde se stala chyba? Přemýšlím a na nic nepřicházím. Myslím si, že trestám jeho, ale trestám hlavně sama sebe.
Dívala jsem se za záclonou, jak odjíždí, do chvíle, než zmizela červená světla za rohem ulice. Bylo mi tak úzko, že jsem se sotva dokázala stejně, jako každý den, nachystat do práce. Ale podařilo se mi přijít včas.
"Co je s tebou?" zeptala se mne kolegyně, když jsme se potkaly ve dveřích kuchyňky.
"Nic zvláštního."
"Už tě pozoruji hezkých pár dní. Stalo se něco doma?"
"Ne nic."
Nelhala jsem. Právě to velké –nic- bylo nyní hostem v našem domově a zabíralo příliš mnoho místa.
Když se blížil konec pracovní doby, zvedla jsem telefon a zavolala své nejlepší přítelkyni Janě. Pomyslela jsem si, že by mi udělalo dobře, kdybych si s ní sedla na chvíli do příjemné kavárny a trochu s ní poklábosila. Je chudák čerstvě po rozvodu, tak těžce to nesla. Dříve k nám chodila s manželem na návštěvu a hráli jsme taroky nebo poslouchali společně hudbu.
Byla to taková kamarádka do deště, alespoň jsem ji tak vnímala po celou dobu, co jsme se znali a stýkali se jako přátelé. Od toho rozvodu jsme se téměř neviděly.
Dovolala jsem se a ona souhlasila. V pět jsme se sešly v kavárně, kterou jsem vybrala.
"Tak jak se vede?" řekla Jana a já zpozorovala, že ji z obličeje už zmizel ten truchlivý výraz.
"Ale, mám starosti s Honzou. Je poslední tři měsíce strašně divný," řekla jsem ji a usrkla si kávy, kterou mezitím přinesli.
"Ale neříkej, vždyť jste byli tak bezvadný pár."
"Vůbec nevím, co se děje."
"A třeba nic, mužští jsou divní. Něco jim přelítne přes nos a pak se to zase spraví."
Nebyla to velká útěcha.
"Skoro se nevidíme. Chodí domů čím dál později."
"Tak?" řekla ze zájmem a zapálila si cigaretu.
"Dnes jel na služební cestu s jejich ředitelem do Ostravy."
"Asi jel sám, protože jsem inženýra France dnes potkala a obědě."
Nebyla jsem schopná říci ani slovo.
"Třeba nemohl jet, to víš tihle ředitelé jsou strašně zasekaní," řekla hned útěšným hlasem, ale já měla pocit, že do mne udeřil hrom.
"A jak ty to zvládáš?" zeptala jsem se jí.
"Dobře, nakonec holka, než se trápit s chlapem, je lepší být sama. Dala jsem se do pořádku, nakonec, co mi jiného zbývalo. To víš, když láska pohasne, nemá manželství žádný smysl. To jsem pochopila. Vymýšlel si takové věci, že jsem už nedokázala tomu vzdorovat. Pak nastala tichá domácnost a konec. Rozhodla jsem se sama."
"Neříkej, já myslela, že on ..."
"Lidi toho napovídají," hořce se usmála.
Ještě jsme chvíli seděli a pak se rozešly. Šla jsem pomalu domů v deštivém pozdím odpoledni a cítila jsem se tak sama a tak bezútěšně.
"Ahoj," probral mne známý hlas.
"Ahoj,. Vendulko." Moje spolužačka. Někdy jsme se vídávaly na ulici, prohodily pár slov.
"Tak jak to jde?" zeptala se mne vesele.
"Ale to víš, všelijak. Byla jsem teď na kafi s Janou Karpíškovou."
"Jo, no, víš, že dělá teď u nás na úřadě?"
"Neříkala."
"Je to ohromně povídavá ženská. Jak zjistila, že se spolu známe, tak jsem se dozvěděla o tobě všechno možné. I nemožné. Prosím tě, co se s tebou a Honzou děje? Byli jste tak ohromní."
"Kdy ti to říkala?"
"Před týdnem, ale nic ji, prosím tě, neříkej. Vykládala, že Honza se k ní báječně po rozvodu zachoval. Jako opravdový přítel."
Mým mozkem proběhla kalkulačka. Jana je rozvedená tak čtyři měsíce. Přesně v té době se začaly u nás dít ty nepříjemnosti.
"Vykládala, jaký je Honza chudák," řekla Vendulka potichu a vzala mne z loket.
"Jak to chudák?"
"Prý někoho máš," vyhrkla Vendulka a ten loket mi stiskla.
"Já? To není pravda."
"Ty poslechni. Podle ní jste se hodně stýkali. Nezakoukali se s Honzou nakonec do sebe? Slyšela jsem, že byla v manželství pěkná potvora. Proto se také s ní Karpíšek rozvedl."
"Ale ona mi vykládala, že podala žádost o rozvod ona."
"To ona vykládá každému, a taky to, že ji advokátka říkala – paní Karpíšková vy jste světice. No takovou světici si dám líbit."
"Navštěvoval ji, dokonce ji leccos prý opravil v bytě."
"A mně nic neřekl."
"No aby ti něco říkal. Asi měl strach, abys to po něm nechtěla taky," rozesmála se Vendulka svým typickým smíchem.
"A co ještě říkala?" naléhala jsem na ni.
"No když byla tak zoufalá, že ji nosil květiny a snažil se ji pomáhat, jak mohl."
"A komu to všemu vykládala?"
"To já nevím, ale nejvíc mně.
"Vendo, myslíš si, že s ní něco měl?"
"Jak to mám vědět?"
"No jestli něco nenaznačila."
"Ale ona pořád něco označuje. To bych tak nebrala v potaz."
Podívala jsem na hodinky. Bylo k šesté.
"Promiň, musím ještě a poštu," zalhala jsem ji. Rychle jsme se rozloučily a já vytáhla z kabelky mobil a zavolala jsem do Honzovy firmy. Zvedl to vrátný.
"Prosila bych pana ředitele France," řekla jsem.
"Tak to máte smůlu, je od rána v Ostravě s inženýrem Krátkým a přijedou asi v pátek."
Tak, Jana lhala, pomyslela jsem si a pochopila jsem odkud vítr vane.
Doma jsem si udělal pohodlí k tomu přemýšlení nad všemi věcmi. Vzpomínala jsem si, jak mi babička vždycky říkávala, že kamarádi v manželství jsou zbyteční. Buď si ti lidé spolu sami rozumí a pak nepotřebují navazovat jiná přátelství, která jim nakonec přinesou jen problémy. Já jsem se tomu smála. Bylo příjemné jezdit na dovolenou s Janou a jejím mužem. S Honzou si dobře rozuměli. Pamatuji se, jak Jana si ho vždycky dobírala a pak se mu posmívala a on ji prováděl všelijaké vylomeniny. Nikdy jsem si nevšimla, že by to přesáhlo míru normálního přátelství. Jana se vždycky ke mně chovala jako opravdová kamarádka. Slavívali jsme společné Silvestry, nikdy to nepřesáhlo meze. Zřejmě však to bylo všechno úplně jinak. A vypadá to, že Jana Honzu prostě po rozvodu svedla. Třeba ji chtěl nezištně pomoci a ona vytáhla své zbraně. A dlouho to plánovala, to jsem pochopila při řeči s Vendulou.
Asi mu namluvila, že mám nějaké mimomanželské styky. Honza nad tím nepřemýšlel, nepátral a nebo se stalo to nejhorší, že ho tom přesvědčila, aby ho získala pro sebe. Honza je dobrou kořistí pro takové ženy, pomyslela jsem si.
"Chlapi jsou hrozně ješitní," říkávala babička, "vůbec přitom nepřemýšlí. Stačí jim něco nabulíkovat a pak s nimi nehne ai pár volů. Musíš si na to dávat pozor."
No, musím si přiznat, že já pozor nedávala. Ani tehdy, před rokem na dovolené na Šumavě, kdy se mi nechtělo na túru a svolila jsem, aby šli spolu sami. Nenapadlo mne, že by moje nejlepší kamarádka sváděla mého Honzu.
"Jdu na ryby," prohlásil tehdy její manžel a vrátil se večer se třemi kapry. Oni se vrátili taky večer. Měla jsem už nachystánu večeři a nic jsem nepozorovala.
"Hlavně se zbav všech kamarádek. Říká se – kamarád taky rád – a to víš, chlapi jsou slaboši, Stačí jim zabrnkat na tu správnou strunu a pak to už jede a nezastavíš to."
Vstala jsem a procházela se po bytě. Měla jsem chuť mu zavolat, ale říkala jsem si, že bych mohla udělat ještě větší problémy. Nyní se mohu domnívat, že Honza má poměr s Janou a ta ho pomalu a jistě zpracovává k tomu, aby se mnou rozvedl a byl s ní. Třeba je to právě on, pomyslela jsem si, kvůli kterému se s ní Karpíšek rozvedl. Úplně mne zamrazilo. Bože, já jsem po to celou dobu nic nevnímala, nic nepozorovala. A zatím se za mými zády děly takové hrozné věci. Možná, že je rozvod na spadnutí a já tu medituji. Snad bych měla něco udělat. Kdybych alespoň znala číslo telefonu na Karpíška. Snad bych se něco dozvěděla. Připadala jsem si jako v kleštích. To všechno po tom, co jsem potkala tu Vendulu. Třeba neřekla celou pravdu.
Raději jsem si vazala prášek na spaní, natáhla budík a šla spát. Ráno moudřejší večera.
V práci jsem předstírala pohodu, protože se mi nechtělo s kým rozebírat moji náladu, ale byla jsem jak a jehlách.
Stokrát jsem sahala po mobilu, abych Janě zavolala, ale pak jsem z pevné linky zavolala na úřad.
"Prosila bych paní Karpíškovou.," řekla jsem hlasu z ústředny.
"Kterou? Máme tu dvě."
"Janu," upřesnila jsem.
"Tak moment."
Chvíli to zvonilo.
"Karpíšková," ozval se Janin hlas a nyní mně bylo jasné, že Vendula zase tak nelhala. Položila jsem sluchátko a bylo mi ještě hůř, než před tím. .
"Někdy pravda bolí," říkávala babička, "a člověk by neměl zase tak o i usilovat. Máš odvahu ji slyšet? Pokud ne, tak po ni nepátrej."
Asi máš babi pravdu, řekla jsem si v duchu.
Rozhodla jsem se, že počkám do pátku a nebudu po ničem pátrat. Je jen otázka, zda se Honza vůbec vrátí domů. Odpoledne jsem šla nakoupit a doma jsem naplnila lednici. Třela jsem prach a pustila si rádio. Moje myšlenky létaly sem a tam, celé nitro mi svíral strach, obavy, nejistota a hlavě vztek. Ale mohla jsem se hlavně vztekat sama na sebe, když jsem si vybavovala, jak jsem se k Janě vždycky obracela s plnou důvěrou. A bohužel i v době, kdy se mi líbil doktor Jeřábek, který k nám nastoupil jako právník. Byly to takové ty ženské fantazie, co jsem před ní rozpřádala a obě jsme se tím náramně bavily. Nenapadlo mě, že se mlže taková hloupost někdy obrátit proti mně a zasadit mi téměř osudovou ránu. Musím si přiznat, že na celé krizi esu velký podíl viny. No, připadala jsem si taková už odstrčená a měla jsem radost, že mi dvoří. Že ještě na mně něco vidí. Honza byl pořád tak zabraný do práce, že si ani nevšiml mého nového účesu a těch maličkostí, které ženu vždycky nějak změní. Doktor mi občas nosil malé pozornosti a zval mne na oběd. Neodmítala jsem to tak často, abych se nevystavila riziku, že ten, kdo chce, mne s ním uvidí.
Ve čtvrtek večer jsem se rozhodla, že jak se Honza vrátí, seberu odvahu a promluvím s ním. Mlčet už dál nelze. Pokud chystá rozvod, stihu ho ještě možná zastavit. A nebo se podvolím. Ale mlčet už dál nelze.
Od pátečního odpoledne jsem byla napjatá až k prasknutí. Uvařila jsem večeři. Všechno, co jsem si na Honzu připravila jsem zapomněla. Nemohla jsem v duchu dát dohromady jedinou přesvědčivou větu a cítila jsem prázdnotu a obavy, strach a tíseň. Až kolem sedmé hodiny odemknul dveře našeho domova. Šla jsem mu naproti.
"Ahoj," řekla jsem a on pokývnul hlavou.
Když přišel do kuchyně, sedl si za stůl a složil na desku stolu ruce.
"Tak co je nového?" zeptal se, "vařila jsi něco?"
"Ano, vařila."
"Tak to je dobře."
"Byla jsem s Janou na kus řeči v kavárně," řekla jsem jako mimochodem.
"S kterou Janou?" zeptal se skoro bez zájmu.
"S Karpíškovou," řekla jsem a dívala se na něho.
"No, že se s ní bavíš," řekl a vytáhl z kufříku noviny.
"A proč se s í bavíš ty?" zeptala jsem se a pro jistotu jsem zůstala od něho odvrácená, abych ho nepřistihla při něčem, co by mne mrzelo.
"Prosím tě, asi třikrát mi volala, když se rozvedli, abych ji s něčím pomohl doma, ale já jsem se už po čtvrté na to vykašlal."
"A co ti vlastně chtěla?"
"No kvůli pračce, pak zase ji nejela lednička a pak, jestli bych dovezl něco z Makra."
"Víš, ona vykládá, že tam pořád chodíš," řekla jsem.
"Ať si vykládá, byl jsem blbec, že jsem ze slušnosti vůbec něco udělal."
Otevřel noviny a začetl se do nich.
"No, měla jsem takový pocit, že někoho máš a myslela jsem , že s ní?"
Podíval se na mne a nevěřícně zakroutil hlavou.
"V poslední době si moc nerozumíme," řekla jsem.
"Taky mám ten dojem. Koukáš na mně, jako bych ti bůhvíco udělal, pořád přemýšlím, co a mne vybafneš. Jak to, že chodíš s tím právníkem na obědy? Co s ním vlastně máš?"
Byla jsem v tu chvíli jako Lotova žena.
"Nic, je to kolega."
"Kvůli tomu musím dostávat takové pitomé anonymy?"
"Jaké anonymy? Ukaž mi je."
"Neschovávám si to. A vůbec, s tím přestaneš.Já jsem nechtěl nic říkat, čekal jsem, co bude. Byl jsem a tebe hrozně naštvaný, ale mlčel jsem. Jestli v tom má prsty ta Jana, tak se má na co těšit. A vůbec, byla to hrozná chyba, že jsme se s nimi kamarádili. Od této chvíle se budeme kamarádit jen spolu. Souhlasíš?"
"Souhlasím."
Pravda vyšla na jevo. Byla to právě Jana, která nesnesla pomyšlení, že se s ní manžel rozvedl. Brala to jako urážku a tak se snažila nějak pomstít celému světu za svůj problém. Mýlila jsem se v ní. A babičce jsem musela dát ve všech bodech za pravdu. S Honzou jsme se poučili, že si musíme vystačit hlavně spolu. Nyní se snažíme vyplnit všechny ty dny, kdy jsme kolem sebe jen chodili a mlčeli. Přísloví "kamarád taky rád se naplnilo" do nejmenšího detailu.