K nevěře mého manžela prohlašuji ...
Jednou večer, když jsem si myslela, že jsem už všechno udělala a vyřídila a mohu se věnovat jen a jen sobě, cinkl na mé elektronické poště e-mail. Ze zvyku jsem ho ihned otevřela.
„Marto, prosím tě, musím s tebou ihned mluvit. Nemám na mobilu ani kačku. Zavolej mi. „
No, tohle dělají všichni,“ pomyslela jsem si a vyťukala jsem její číslo.
„Co je, Zdeni?“ zeptala jsem se a dala jsem si v hlase záležet na tom, aby pochopila, že také já mám nárok na soukromý život.
„Jsem zoufalá. Představ si, že jsem přišla na to, že Honza má jinou ženskou. Viděla je moje dobrá známá na autobusovém nádraží, jak tam na ni čekal a jak se líbali.“
No, to mi ještě scházelo. Už jsem si představovala ten rozvodový tyátr. Zdena měla manželství na ukázku. Kde se šustla nějaká společenská událost, hned tam přišla i se svým manželem, který byl sice hezký, dobře stavěný, milý a usměvavý, ale jinak se moc neprojevoval.
„Zítra tě čekám v Zemanově kavárně. Řekněme ve čtyři,“ rozkázala mi.
No, musím říci, že mi to vzalo spánek. Když jsem si spočítala, kolikrát mně asi navštíví, jak bude vyvádět a jak se hlavně bude snažit, aby v očích společnosti nepoklesla. Ale taky jsem si uvědomila, že budu na paškále i já, protože pokud ji nevyhovím v jejich jistě náročných požadavcích, pak i já budu mít problémy. Než jsem usnula, chtěla jsem říci - „kruci“, ale tato kletba se změnila na vroucí modlitbu. V noci se mi zdálo, že chodím po louce plných květin a nade mnou létá jestřáb.
V kavárně jsem seděla už o půl čtvrté. Objednala jsem si kávu do skla a vodu bez bublinek, nalíčila jsem si rty a otiskla je jemně do ubrousku. Tohle mne dokázalo vždycky uklidnit. Každý máme něco, že ?
Nevím, kde Zdena pochytila zvyk chodit později, než bylo smluveno. Zřejmě to někde okoukala z těch společenských sešlostí, kam tak ráda chodila. Vtančila do kavárny, jako vždy úžasně upravená, v krásném kostýmku a na vysokých podpatcích, na kterých já bych se určitě neudržela.
„Ahoj,“ řekla mi a podala mi ruku. Stiskla jsem jí měkkou jemnou ruku v přízové rukavičce. Sedla si proti mně a oznámila mi, že mám nemožnou rtěnku a staromódní účes. Doporučila mi, abych nenosila dlouhé vlasy a hned vyndala z kabelky nějaké vizitky různých vizážistů a kosmetických salónů. Pak si s teatrálním gestem zavolala číšníka a objednala si koňak, kávu, vodu bez bublinek a zákusek se šlehačkou. Jedno jaký.
Když skončila se všemi ceremoniály „dámy velkého světa“, naklonila se ke mně.
„Představ si to, takový moula, a taky je nevěrný. Nikdy bych to od něho nečekala. Kde by byl, kdyby nebylo mně a mé rodiny? Kdo mu všechno koupil, aby se vůbec mohl ukázat na svatbě?“
„A proč ses za něj vdávala?“
Pokrčila rameny a zapálila si dlouhou cigaretu. Nabídla mi. Zatím jí přinesli její objednané dobroty. Pozvedla skleničku koňakem a jemně si ho přistrčila k pohrdavému nosánku.
„No, ujde,“ zkonstatovala a napila se.
Nevybuchla jsem smíchy. Tyhle lidi jsem moc dobře znala. Nahoře se klaní, dole pořádně šlapou. Začala jsem se obávat, že tenhle rozhovor bude hodně dlouhý.
„Tak povídej,“ řekla jsem smířlivě a napila jsem se vody.
„Chci se rozvést,“ řekla vznešeným tónem a se zdviženým obočím se na mne zadívala. Její oči se trochu zatemnily a já věděla, že mne už dávno měla v zásobě pro takové příležitosti.
„No, podívej, Zdeni, to není jen tak. Stojí to hodně peněz a pak, Honza se také musí k tomu vyjádřit. Předvolám si ho“.
„K čemu prosím tě. Vždyť ani neumí pořádně říci, co vlastně chce“.
„A ty jsi se ho ptala, co vlastně chce a jak si to představuje ?“
Sklopila oči. Dělala, že hledá třešničku ve šlehačce, ale viděla jsem na ní, že to nebude jen tak jednoduché, jak mi tady předváděla.
„Tak mi o něm něco pověz. Já nemám představu, jaký je vlastně člověk.“
Přestala hledat třešničky a položila lžičku. Pak sáhla do kabelky, vyndala si kapesník a osušila si rty.
„Kde začít?“ zamyslela se.
„Nejlépe od začátku,“ povzbudila jsem jí a letmo jsem se podívala na hodiny. Bože, už tu trčíme hodinu a žádný posun.
A tak začala, jak se spolu seznámili, jak spolu chodili, vzpomínala na všechny schůzky, které spolu prožívali v parcích a v hájích.
„On ti byl vždycky takový romantik. Nikdy nezapomněl mi přinést kytičku nebo bonbóny. Chodívali jsme spolu do kina, držel mne celou dobu za ruku.“
„A jak ty jsi přijímala projevy jeho lásky?“ zeptala jsem se jazykem „vyšších vrstev“ a abych se nerozesmála, tak jsem si usrkla kávy.
„Já? Já jsem to přijímala a dávala jsem mu najevo, že nevidím mezi námi žádný velký rozdíl. I když jistě víš, jaký máme teď majetek po příbuzných a že si můžeme opravdu hodně dovolit. Víš, jeho otec byl nějaký důstojník, už zemřel a jeho matka zemřela hned za ním. Moc o nich nemluvil, sourozence neměl. Takže jsem vlastně z jeho rodiny nikoho osobně nepoznala. Nemluvil o tom a já se ho neptala. Proč se pídit po mrtvých, ne? Ale když se mnou oženil, získal přeci jinou rodinu. Mí rodiče se k němu dobře chovají, všechno má od nich. Vždyť, považ, přišel s kufrem.“
Hrdličkově se zasmála a spokojeně si potáhla z dlouhé cigarety a vydechla kouř do vzduchu. Byla jsem jak na divadle. Neskutečné, ale mezi klienty nesmíme činit rozdílu. Každý má právo na svého právního zástupce.
„Jak ty se vlastně teď jmenuješ? Vypadlo mi to z hlavy, co jsi se vdala, vídaly jsme se tak málo“
„No přece Rosáková.“
Vyndala krásně vyzdobenou vizitku. Vanul z ní drahý parfém.
Dala jsem si jí do kabelky a pomalu jsem se s ní musela rozloučit.
„Napíšu ti návrh na rozvod a pošlu ti ho poštou. Až ho dostaneš, tak přijď, probereme to a pak se uvidí.“
Ještě odpoledne jsem zavolala plukovníkovi Nesvadbovi, dobrému příteli mého otce. Byl už v důchodě, ale byl činný v nějaké nadaci pro vojenské tradice a čas od času mne navštěvoval. Byl jako můj strýc. S tatínkem toho mnoho prožili a on mi často vykládal různé příběhy, jestli byly pravdivé, no tak potěš pánbůh.
„Strejdo, potřebuji hodně nutně a hned všechno, co víš o důstojníkovi Rosákovi. Zemřel asi v osmdesátých letech.“
„A na co to potřebuješ?
„To je tajné,“ zasmála jsem se a oplatila jsem mu to, co mi při rozhovoru dělal. Kdykoliv si něco nepamatoval, tak řekl, že nemůže mluvit dál, protože je to tajné.
„Dobře, máš mně. Pozítří jsem u tebe.“
Nemohla jsem se dočkat. Jsem zvědavá ženská. No, bože.
„Tak děvče. Přinesl jsem ti ty dokumenty. Znal jsem ho. Hrozný osud. Nejdřív byl za Německa v koncentráku, pak ho zavřeli komunisti. Jeho žena byla taková jemná dáma, pamatuji si, že měli synka. A i když měli hodně bídy, vždycky nosila pěkné šaty a byla upravená. Nenaříkala si a toho svého syna také tak vychovávala.“
„A dál?“
„Vím to jen z doslechu, že Rosákova sestra, tedy plukovníkova, měla dceru. Po osmašedesátém utekla do Anglie k příbuzným a toho děvčete se ujala Rosákova žena. A tak vyrůstali spolu jako bratr a sestra, i když, pochopitelně byli bratranec ze sestřenicí. Myslím, že matka té dívky něco posílala. Ale jestli pak jela za ní nebo nejela, to nevím, ale zjistím to.“ Zamyslel se a otevřel opět desky s různými starými fotografiemi a dopisy.
„Na co to všechno chceš vědět?“
Najednou se na mne utrhl.
„To jsou zase nějaké drby, co?“
„Ne, nejsou.“
A vyprávěla jsem mu příhodu se Zdenou. Nejdřív na mne vyvaloval oči, pak si kroutil kníry a pak bouchl pěstí do stolu.
„Ten kluk si vzal takovou ... takovou ... slepici ?“
Vyletělo mu z úst. Pokrčila jsem rameny.
„Tak víš co? On je určitě takový moula, že jí nic o své rodině neřekl. Bylo by dobře, aby se to dozvěděla.“
Zdena na mne tak naléhala, že jsem jí návrh na rozvod poslala, podepsaný mi ho vrátila a já ho podala na podatelně soudu. A hra mohla začít. Strejda zatím nelenil a šel za Honzou. Nevím, o čem si povídali a k čemu došli. To jsem se měla dozvědět až u soudu, protože mu strejda šel za svědka. Vím, že byl obeslán Honzovým právním zástupcem.
Zdena přišla k soudu vyfintěná, chodila po chodbě jak lvice v kleci a sem tam střelila pohledem po manželovi. Ten mlčel a pozoroval jí zamyšleně a ne s nějakou nenávistí, spíš s lítostí. Toho jsem si všimla.
„Rosák-Rosáková.“
Konečně nás zavolali. Až ve mně trochu hrklo.
Začala jsem mluvit já ve smyslu žaloby. Pak nastoupil Honzův zástupce, řekl pár fakt, z nichž nejdůležitější bylo, že jeho mandant neměl v úmyslu spáchat nevěru a že nešlo o cizí ženu, jak tvrdí navrhovatelka. Zdena se nafoukla jak holub, ale nedostala slovo.
Soudce vyhlásil přestávku a já jsem šla do bufetu si dát kávu. Bolela mne hlava. Těžiště osudu asi vytvořil strejda. To mi bylo jasné. Přestávka uběhla a my jsme zasedli na svá místa.
Byla předvolána svědkyně, kterou si Zdena pozvala a která byla u toho, když Honza objímal a líbal cizí ženu na autobusovém nádraží. Líčila to tak srdceryvně, že Zdena vyndala kapesník z kabelky a utřela si své krásně nalíčené oči tak opatrně, aby si je nerozmazala.
Potom byl předvolán strejda. S vojácky rovným krokem předstoupil před soud a podal „hlášení“. Jméno, příjmení, datum narození, povolání a položil soudci na stůl svůj občanský průkaz a pozvánku k soudnímu jednání.
Jak my víme málo o lidech, kteří žili a žijí mezi námi! Vyslechli jsme si věcně podaný příběh Rosákovy rodiny, osudy, které nemohly být snad nikomu lhostejné … zřejmě kromě Zdeny a jejího „dvora“. Až tedy do okamžiku, kdy vyšlo najevo, že ta, kterou Honza objímal, nebyla jeho milenka, ale jeho, jak by se dalo říci, nevlastní sestra, která přijela z Anglie na návštěvu.
V soudní síni bylo ticho jak v kostele. A jako další svědkyni dal předvolat právě tuto ženu. Vešla, uklonila se, představila se soudci a na stůl položila svůj pas. Mluvila ještě stále dobře česky. Litovala, že její příjezd tak poškodil jejího nevlastního bratra.
„Trváte ještě stále na rozvodu vašeho manželství?“ zeptal se soudce Zdeny.
Ta vstala a tiše prohlásila::
„K nevěře mého manžela prohlašuji, že jsem se zmýlila a že na rozvodu už netrvám.“ Asi poprvé za dlouhou dobu jí vyhrkly slzy z očí tak, že jí po tváři stékal i její krásný make-up.
„Ptám se vás, pane Rosáku, přistupujete na návrh k rozvodu manželství?“
Honza předstoupil. Tiše si odkašlal a trochu se narovnal v ramenou.
„Prohlašuji, že dále nechci setrvat v manželství se Zdenou Rosákovou, svou manželkou a přistupuji na návrh k rozvodu našeho manželství.“
„Honzo,“ prořízl soudní síň ostrý a opravdu bolestný výkřik.
Otočil se k ní a pohlédl do jí do očí. Jeho pohled byl vážný a čistý.
„Nikdy jsi se, Zdenko, o mne nezajímala. Nikdy ses na nic neptala. Teď to víš všechno. Já už nemohu a nechci být s tebou. Odjedu se svou sestrou do Anglie. Nechám ti tu všechno a ještě večer se odstěhuji.“
Všichni mlčeli. A pak Zdena zaplála hněvem a uraženou ješitností.
„Jdi si, vezmi si ten svůj kufr, s kterým jsi přišel, hlupáku. Stejně ti nic nepatří.“
Lidé se rozcházeli a mlčeli. Snad každému začalo trochu docházet, jak pod povrchem docela všedních věcí se může skrývat tolik ušlechtilosti, špíny, lásky a utrpení.
Strejda na mne zamával z auta, které řídil Honza. Na zadním sedadle seděla jeho sestra a plakala.