Jsem to ještě já? Úvod.
Jsem to ještě já?
Drahá Marie,
napsal jsem nějaké vzpomínky na nás. Není to nic světoborného, žádné umělecké dílo. Všechno to, co jsem prožil s Tebou a bez Tebe. Chtěl bych, abys věděla, že jsem Tě vždycky miloval. Ano, miloval!
Není mi nejlíp. Pořád jsem si myslel, že moje rodina a mé zázemí i štěstí jsou nezvratným faktem a najednou tu sedím sám nad tlustým sešitem, do kterého budu psát, dokud udržím v ruce pero. Cítím, že jsem někde udělal chybu a ta spočívá v tom, že jsem se příliš dlouho vezl na vlně klidu a pohody a nechtěl jsem si připustit, že by všechno mohlo být také jinak.
Ale nevím, zda moje láska k tobě nebyla jen představou, kterou jsem chtěl mít a ve skutečnosti jsem nedělal něco, co nemá s láskou mnoho společného. Třeba, že jsem tě nikdy nevzal na pěnou dovolenou, protože jsem dával přednost své práci. Že jsem byl netrpělivý, když jsi mne nechápala a neudělal jsem nic, abys mne mohla pochopit.
Tak to, je pravda. Vlastně jsem s Marií o sobě nikdy nemluvil. Naše rozhovory se točily kolem domácnosti a dětí, ale nikdy jsme si nepovídali tak, abychom se lépe poznali. O našich pocitech ze stárnutí. O našich pocitech z osamělosti, kterou jsme pociťovali a projevovalo se to tím, že jsme žili ze vzpomínek. Jako by náš reálný život přestal existovat.
A přesto, má lásko, sedím nyní tady v domě, který jsi pro mne koupila a který nás odcizil a bojím se, že navždy. Dobře chápu, že lidé, kteří žijí spolu příliš dlouho, dokáží změnit své vztahy až do absurdity, dopouští se vůči sobě nespravedlnosti, krutosti a někdy se i opouští. Já to všechno chápu. Nežijeme v románech! A málokdy prožijí prozření, aby se k sobě i po nějaké době vrátili. Já nyní, když začínám psát tyto „paměti“, nemám tušení, co bude s námi.
Pokládám pero a čtu po sobě, co jsem napsal. Mám v sobě velkou úzkost. Ne pouze kvůli Marii, ale ze všeho, co se stalo.
Najednou někdo zaklepal na okno.
„Příteli, zvu tě na malou procházku,“ volá na mne Milan a kývá hlavou. Zavřel jsem sešit a zašrouboval pero.
Otevřel dveře a vstoupil
„Tak vidím, že jsi od rána neudělal na zahradě téměř žádnou práci. A řekl jsi si, že to Hrubec všechno udělá sám,“ usmíval se.
„Nezlob se, Milane. Ale nějak jsem se zastavil. Něco si píšu.“
„No, tak piš. Však není zle.“
„Dáš si čaj?“
„Dám, to víš, že dám. Venku je horko a nechci být studenou vodu.“
Sedl si na židli a složil ruce na stůl. Bylo takové ticho! Nedá se vylíčit. Ticho, které člověk potřebuje, když příliš hlučně mluví jeho vnitřní hlas.
Nalil jsem mu čaj a podal chléb a med.