Jako v bavlnce!
Jako mladá holka jsem jezdívala na prázdniny k babičce. Měla nádherný sádek. Uprostřed toho sádku stál takový starodávný altánek s lavicí a stolečkem. To proto, aby v neděli byla kde popíjet káva s mlékem a pojídat bábovku na čerstvém a voňavém vzduchu. Altánek spolehlivě chránil před jarním nebo letním deštěm a i před silným slunečním zářením za parných červencových a srpnových dnů. Byl příjemný. Na konci sádku stála velká, stará jabloň, která rodila chutná jablka. Hodně pamatovala. Babička říkala, že všechna trápení a bolesti chodí zakopávat pod jabloň ... Zapomněla jsem ... bohužel ...***
A proto, ve chvíli velkého utrpení jsem místo, abych alespoň pomyslně vzala všechno zlé do rance, vykopala velkou jámu pod starou jabloní, všechno do ní vysypala a navršila kopec hlíny, tak jsem provedla velkou hloupost .............Bůh mi pomoz ... A tady je můj příběh ...A zase dopravní zácpa ! Prší, je šero. Sedím už hodinu za volantem a zvolna se posunuji městem, abych vyřídila ještě pár věcí. Iveta, sekretářka, má chřipku, všechno spěchá, musím ještě zaskočit do obchodu a koupit něco k večeři. Kdyby bylo na mně, dala bych si třeba olejovky s chlebem. A nebo kafe s tvarohovou buchtou. Ale v osm večer přijede Vašek a bude mít hlad. Tak konečně, zelená a snad se mi podaří projet městem. Den za dnem se vrší problémy a jsem z nich stále víc a víc vyčerpanější. Naléhavé termíny, starost o dům a Vašek je pořád někde pryč. Snažím se mu vycházet vstříc, protože počítá s mou podporou, ale on, jakoby neviděl, že já ho taky potřebuji. Za ty roky z něho vyrostl pěkný sobec. Asi jsem se neměla vdávat zrovna za něho. Byla jsem zamilovaná. Neviděla jsem nic, než to, že jsem ho urvala všem jeho láskám a že jsem v tom souboji zvítězila. Mám dojem, že tak také pojal naše manželství. Chtěla jsi mne, máš mne a tak se starej. Začíná mi to už delší dobu docházet. A jeho matka má pocit, že se moc nestarám. Ona pere záclony dvakrát do měsíce. Posledně mi vytkla, že je mám špinavé od topení a kouření. Ignoruje mou práci. Ona nikdy do práce nechodila, manžel ji uživil. A Vašek by mne taky uživil, kdybych chtěla. Ale já nechci !Už jsem byla vdaná, když jsem dodělávala vysokou. Na promocích se strhl trapas, tchyně se dala slyšet, že je to taková póza, že mne Vašek nikdy nenechá pracovat. Byla jsem naštvaná. Zkazila mi ten den jak mohla nejhůř ...... " Ahoj," hlaholí na mne už od hlavních dveří. Natahuje vůni domácí kuchyně. " Konečně doma," říká, vchází do kuchyně a líbá mne do vlasů. Usmívám se. " Jak bylo v Berlíně?" ptám se do chodby, kde se převléká. " Ale jo. Docela jsem zaujal svou přednáškou, dostal jsem nějaké nabídky do Belgie. Ještě nevím, jestli to přijmu." " Pojď ke stolu," nalévám mu polévku na talíř a on usedá. Neptá se mne, jak jsem se měla a nebo jak se cítím. Přidává si a dává mi najevo, že mu chutná. " Máš na stole nějaké dopisy," připomínám mu a současně dávám najevo, že nebude v ložnici očekáván. Za to, že se mne nezeptal na nic, co by se týkalo mne. Nepochopil. Jeho ruka hladí můj bok, když sklízím ze stolu. Už mám dost těch manželských povinností. Už mám dost těch kompromisů. " Vašku, nezlob se na mne, ale není mi dobře," říkám zcela na rovinu. " Prosím tě, pořád něco máš, pořád to není něco vhod." Ale neříká to ve zlém. Vstává od stolu a jde do své pracovny, aby si zkontroloval poštu a přečetl si hromádku dopisů, které se mu tam za těch deset dní navršily. Oddechla jsem si. Nechá mne na pokoji. Umyji nádobí, vykoupu se a nachystám se na zítřejší den. Jsem tak unavená. " Vy si tedy žijete," řekla Věra. Dívám se na ni, jak si prohlíží náš nově zařízený dům. Vím, že si na Vaška kdysi myslela. A možná, že i dnes si dělá naděje. Proto také se mnou přátelí, aby mohla sem tam přijít na návštěvu a zkontrolovat stav našeho manželství. Je to od ní hyenismus. Ale já to beru, nečekám od nikoho žádné zvláštní ohledy a ani mne neudivuje její drzost, protože její manžel si ji vzal pro peníze a ona má veškerou volnost. Vyskytují se spolu na přátelských setkáních a předvádějí nejen svou situovanost, ale také své způsoby. Věra se na večírcích opíjí a dělá ze sebe diblíka. Bože, jak je to všechno nechutné.Kdo to má vydržet. Vašek právě přichází domů a Věra mu hned podává ruku, kterou on líbá s úsměvem tak pokryteckým, že mám v ten okamžik pocit hnusu. "To jsou k nám hosti," říká přitom a bere ji kolem ramen a vede do domu. Ne, já nežárlím. Dokonce bych si přála, aby si našel nějakou ochotnou ženu, která by mne zbavila tíhy společných ložnicových scénářů. Ale Věra to nebude, to je jisté. Je chytrá. Ví, že kdyby se trochu snažila, skončila by sice v naší ložnici nebo v jejich ložnici, ale dřív nebo později by se to všichni naši známí dozvěděli. A toho se ona bojí víc, než smrti. Společenská smrt je to nejhorší, tedy pro ni. Jdu dělat kafe. Z kuchyně slyším, jak si povídají a smějí se. Už nic neočekávám, jen ten stereotyp, který udržuje všechny věci v našem životě pohromadě. Funguji. Nežiji. Zvláštní. Tolik lidí by mi mohlo závidět !Dosáhla jsem téměř vrcholu vší míry spokojeného života a já se přitom pomalu hroutím. Není snad nic, co bych si nemohla dopřát a přitom stojím na místě a neumím se hnout z jednoho bodu na druhý. Vašek se baví s architektem, chce zřejmě něco předělávat a já nejsem schopná se zajímat. Něco mi říkal, ale asi jsem dost vhodně nereagovala. Cítím se tak osaměle. Jakoby byla kolem něho zeď, kterou neumím zdolat. Tu zeď tvoří jeho věčný úsměv. Ten mi říká - jsem nad věcí. A mně nezbývá, než se přizpůsobovat. Něco se musí stát, co nás vyvede z té železné jistoty neměnnosti a stability. "Tak, " říká ke mně , když architekt odjíždí, " teď bychom si mohli promluvit o rekonstrukcích. Ukážu ti, jak to bude vypadat." Svírá se mi hrdlo. "Nemůžeme to odložit ?Necítím se na to." Praští z plánky o zahradní stolek a jde naštvaně do domu. Zachvíli vychází a pohazuje si s klíčky od auta. Už se ani nepodívá směrem ke mně. Sedám si na lavičku a nejsem schopná na něho zavolat, aby nikam nejezdil a zůstal se mnou. Je neděle. Hodně jsem váhala, než jsem si sedla do čekárny v městské nemocnici. Je pozdní odpoledne. Dnes jsem pochopila, že nemohu už své problémy zanedbávat. Vím, že tam Vaška dobře znají. Začínal tam, byl hodně oblíbený. Všichni si ho nesmírně považují. Určitě se mne doktor Vlach zeptá, jestli jsem se manželovi svěřila se svými potížemi. Budou mít obavy, aby něco nepokazili, nepřehlédli. Ale to, že on mne přehlíží, to nikomu nevadí.Ale pochopte, on vidí tolik vážně nemocných lidí, že takové drobné problémy, jaké máte vy, nebere prostě v potaz. Asi něco takového by mi řekli. Vstávám z lavice a opouštím špitál. Nechci, aby se po městě vykládalo, že kovářova kobyla chodí bosa. "Vašku, potřebuji ti něco říci," zkouším to večer, když usedáme k televizi. "O co jde ?" ptá se a soustředěně přepíná programy, hledá asi něco, na co bychom se mohli oba dívat. "Už delší dobu se cítím špatně. Potřebuji asi vyšetření.""Ty hlavně potřebuješ ..." jeho řeč je přerušena zazvoněním telefonu. Jde ho zvednout a je jasné, že zase odjede. Jdu za ním, s odhodláním si o tom promluvit alespoň krátce. Vysvětlit to, poradit se, zbavit se těch tíživých pocitů úzkosti a strachu. "Vašku," říkám mezi dveřmi pokoje, kde se narychlo převléká. "Co je zase ?" odbývá mne a bere do ruky mobil. "Je mi zle," říkám."Prosím tě, nech toho. Nemám teď čas." "Vašku," říkám naléhavě."Jsi hysterka. Vezmi si tady prášky a běž si lehnout," hází po mně krabičku valia. Vím, že tohle mi neodpustí. Ani se nepřišel na mne podívat. Taková ostuda. Manželka tak významného lékaře a ona se klidně, bezohledně předávkuje valiem. Nikdo se mnou nebaví. Jen to nejnutnější. Včera byla za mnou prý tchyně, ale nepustili ji do pokoje. To mi řekla jedna sestra, která, jak se mi zdá, není proti mně. Ještě si musím připravit nějakou výmluvu. Asi se dostanu do drápů psychiatra. Řeknu mu, že jsem se zmýlila, nesoustředila. To je blbost !Co mu jenom řeknu ?Hlavně, aby to Vašek pochopil. Kdyby tak přišel,. Promluvili bychom si. "Chtěla bych mluvit s manželem," říkám lékaři, který chodí na vizity docela pravidelně. Jen nakoukne do dveří, pozdraví a zeptá se, jestli je všechno v pořádku."Zeptám se ho," řekl jen a zmizel. Nastupuje zase ta úzkost a strach, uvědomuji si, že ho mohu ztratit. Je večer, z okna je slyšet poslední ptačí zpěv, zřejmě za okny je nějaký park. V celé nemocnici je ticho. V tom slyším za dveřmi kroky. Dveře se otvírají potichu a v šeru vidím Vaškovu siluetu, jak vchází do mého pokoje. Bere do rukou židli a usedá k posteli. "Vašku," říkám a chci ho vzít za ruku. "Jistě si uvědomuješ, že jsi nám moc neposloužila. Ještě, že jsi to přežila.""Prosím tě, promiň," říkám mu a ze strachu, co řekne dál, se mi svírá hrdlo. "Jsou konvence, které nelze jen tak překročit. Doufám, že nebudeš nikomu vykládat, že jsem ti tu krabičku dal já. Prostě jen řekneš, že tě bolela hlava a že jsi se pořádně nepodívala, co si bereš. Prostě jsi si spletla léky." "Dobře. A co bude s námi ?" ptám se."Co by bylo ?Časem se na to zapomene a my o tom prostě už nebudeme mluvit. Rozvod nepřipadá v úvahu. To je ti snad jasné, že ?" Na závěr .....Chci být šťastná a musím se cítit dobře. To si každý den uvědomuji jako své cvičení. Vašek dohlíží, zda dělám pokroky. Učím se stále se usmívat. A všichni se usmívají na mne. Už ani sama nevím, jak mi vlastně je. Ale ano, je to jasné. Jako v bavlnce !≈Copyright © Maura, 2007. All rights reserved.