II. Problémy, co by se neměly přihodit
Odemkla jsem byt, Olda zrovna vařil a hvízdal si. Už dlouho si nehvízdal. Ale cítil se asi dobře, na rozdíl odemne.
„Tak ses prošla? Bylo to fajn?“ zeptal se mne a políbil mne na čelo.
„Bylo to moc fajn. Co vaříš?“
„Lečo, dostali jsme od sousedů rajčata a papriky ze zahrádky.“
Sedla jsem si za stůl a vzala do ruky prázdnou sklenici, Chvíli jsem si s ní hrála. Myšlenky mi probíhaly hlavou a rozum říkal, abych mlčela. Neřešila jsem, jak je to možné, že jsme nezávisle na sobě našli stejné místo. A díky tomu se projevilo to, čemu jsem se celé roky, co jsme spolu, bránila. Bezdětné manželství, kariéry, život jen tak, jak se dal žít. Kdo ví, co všechno tají. Nikdy mne nenapadlo, abych já … Ale čemu se divím? Olda je v nejlepších letech, pohybuje se mezi mladšími ženami, než je on a těm nepřijde divné, že se přátelí s ženatým mužem. Olda je, když chce být, zábavný a elegantní muž, dobře situovaný pro takové, které hledají třeba i dočasného partnera. Poslední dobrou nemíval dobrou náladu. Myslela jsem si, že mu něco neklape v práci. Všechno mluví proti mně. To já jsem byla pořád zahrabaná v těch výzkumech, nebyla jsem často ochotná s ním prožít víkend. Neříkal nic. Tak skálopevně přesvědčená, že se mezi námi nemůže nic zlého přihodit, že se smířil se vším a že jsme taková ta pevná dvojice.
„Večeře,“ řekl s úsměvem a prostřel na stůl, „tebe ten výlet nějak sebral. Stalo se něco?“ zeptal se a pohladil mne po tváři.
„Já nevím, co se stalo,“ řekla jsem a podívala jsem se mu pevně do očí. Neuhnul pohledem. To je dobré znamení. Rozdělil mezi nás porce a postavil na stůl dvě lahve piva, otevřel je a přinesl sklenice.
„Máš hodně starostí, viď? Pusť je chvíli z hlavy,“ řekl. To říkal vždycky, když jsem se vracela z práce večer. Nikdy mne nenapadlo, že to, co dělám, nemá zase takový význam. Nyní mne napadá, že zaplňuji prázdnotu po dětech. Odmítla jsem adopci, bála jsem se, že si na cizí dítě nezvyknu, že nemám zase tolik času, abych se mu věnovala. Ale rodina je rodina a ta se nedá obcházet. Nechci být divná, musím něco ze sebou dělat. Nyní jsem přesvědčená, že tyto okamžiky Olda nesnáší, a proto možná … je to tak. Proč by to nemohlo být?
„Ještě jsi neochutnala,“ povzbudil mne.
Nebudu mu nic říkat, přísahala jsem si v duchu, nezaslouží si, abych byla na něho zlá, abych mu něco vyčítala. To on mi může vyčítat, spoustu věcí, ale mlčí. Jak mu asi je? Ochutnala jsem a usmála jsem se.
„Je to výborné. Jsi lepší než já,“ řekla jsem mnohoznačně.
„To ne. To rozhodně ne,“ řekl a začal jíst.
Pršelo. Kapky deště ťukaly do oken. Jen to ne, nechci být tu jednou sama. Nechci nacházet jeho stopy, které časem zaniknou. Dojedli jsme a on vzal talíře a začal je umývat. Dívala jsem se na něho, jak mi stojí otočený zády, přišlo mi, jak už dlouho mi stojí otočený zády i v životě. Večer jsme se dívali na televizi. Nemohla jsem se soustředit na film, který možná za jiných okolností by byl zajímavý. Přemýšlela jsem. Je mi čtyřicet let. Jemu táhne na padesátku. I kdyby se stal zázrak a já otěhotněla, bude mu skoro šedesát, když dítěti bude deset let. A já budu o něho trnout strachy, že zůstanu s dítětem sama. Když jsme byli ještě mladší, pořád jsme váhali. On budoval firmu, já jsem studovala, čas letěl. Pak to najednou nešlo. Bylo to utrpení. A čas letěl, jak zběsilý, až nás dohnal na tuto pohovku, kde sedíme spolu, bez budoucnosti. Kdyby to tak šlo vrátit zpátky. Všechno, co jsem kdy dělala, mi nyní přijde tak zbytečné a bezvýznamné. A jestli mi řekne, že má jinou, že to mám pochopit, nebo jak to muži říkají, pak mi nezbyde nic jiného, než to prostě unést. Ale z druhé strany, kdyby se ten zázrak stal, byly by to pěkné roky, zasnila jsem se v duchu.
„Tak půjdeme spát, ne,“ řekl a vypnul televizi. Venku pořád pršelo.
„Oldo, co kdybychom to ještě zkoušeli? Nejsem ještě tak stará, třeba se stane zázrak,“ řekla jsem.
„Co tě to napadlo? Máš přeci tolik práce.“
„Už ne, chýlí se to ke konci a mně se zdá, že je to důležitější, než celý ten pitomý výzkum. Nejsme na tom zdaleka tak, že bychom si nemohli dovolit se dítěti plně věnovat. A ty taky ne. Nebudeme myslet na roky, ale na zdraví, na štěstí.“
„Co tě to najednou napadlo?“
„Tak,“ řekla jsem a vzala ho za ruku. Nebudu se ho nikdy na nic ptát. Teď jsme spolu. Stojíme zase před tou starou otázkou – dítě nebo kariéra?
„Už jsme to jednou vzdali, byla to chyba a moje vina.“
„Víš co? Nemysli na to, probereme to třeba, až budeš klidnější.“
„Dobře.“
I když on usnul, já jsem stále nespala. Viděla jsem před sebou ten dům, tu paní s dítětem v náruči a ten klid v tom údolí, které obklopovaly kopce. V dálce zurčel potok a obloha byla plná slunce.