Doteky věčnosti
Nikdo nestojí o to, aby prožíval ve snech jakékoliv hrůzné obrazy a zážitky. Ale přesto,někdy se stane, že se probouzí cosi v nevědomí, o čem neměl člověk ani tušení a najednou se stává nechtěným protagonistou příběhu, na který by rád zapomněl. Víte, jsou lidé, kteří mají, i bez vlastního přičinění, schopnost nahlédnout do prostorů, kterým staří Řekové říkali Tartaros. Mluvilo se o něm jako o mohutné propasti se železnými zdmi a branami a leží tak hluboko pod zemí, jak vysoko je nebe nad zemí. Železná kovadlina by ze zemského povrchu padala na její dno devět dní a nocí, říká se. Je tam třikrát větší tma než v noci na světě.
Ano, hrůza, nekonečná hrůza pro ty, kteří byť na prchavý okamžik svého snu spatří ta osamělá, děsivá místa.
Nedávno mi zavolala jedna paní, že by si chtěla se mou o něčem promluvit, jestli bych si na ni neudělala čas. Ptala jsem se, jak na mne přišla. Prý z doslechu od člověka, který mne zná a který mne doporučil, že prý umím naslouchat druhým. A tak jsem ji pozvala k rozhovoru do svého domu. Po pár běžných slovech na seznámení jsem ji vyzvala, aby mi vyprávěla, co ji tíží.
„Zdálo se mi,“ říkala pomalu a svírala mou ruku,“že jsem na nějakém večírku. Viděla jsem své známé, přátele, kolegy z práce.“
Odmlčela se a s vděkem přijala šálek horké kávy, který jsem ji nabídla. Myslím, že se trochu uklidnila, ale její výraz se příliš nezměnil.
„Měla jsem na sobě šaty, které mne velmi tísnily. I ozdoby, které jsem měla ve vlasech, byly těžké. A já jsem si říkala-vydržím to, však tu nebudu věčně.“
Opět se odmlčela a dívala se před sebe, jakoby přemýšlela o slovech.
„Promiňte, těžko se mi o tom mluví. Nemohu najít vhodná slova, abyste mne správně pochopila.“
„Klidně mluvte dál, myslím, že vás pochopím.“
Dotkla se mé ruky a pak ji stáhla zpět.
„Dobře, tedy budu pokračovat.“
Přikývla jsem. Jistě si byla vědoma, že na mne přenese ten zážitek, který mi z paměti jen tak nevymizí. Ale já se cítila silná a hlavně, toužila jsem té paní pomoci.
„Najednou jsem začala poklesávat v kolenou a slyšela jsem hlas, který se mne ptal, jestli mi není nevolno. Bylo mi opravdu zvláštně. Jako bych ztrácela tělo. Popadla mne závrať. Ale nepadala jsem dopředu. Špičky nohou se zvedly a já se točila dozadu, . Strašná závrať a rychlost, jakou jsem se řítila do nějakého prostoru mne však zpočátku nezbavila jasného vědomí. O to bylo horší mé počáteční utrpení.“
„A při tom letu jste něco spatřila?“
„Jen se kolem mne všechno míhalo, světla, barvy, předměty. Nevěděla jsem, kam letím. Ale najednou mne prostoupil pocit lhostejného klidu. Přestala jsem si uvědomovat své individuální pocity.“
„Jaké pocity? Upřesněte to.“
„Nuže, myslím, že ten strach, který mne na počátku popadl, byl z toho, že se něčemu vzdaluji, že něco ztrácím, ale po krátké době mi to byla jedno.“
„Snad smíření?“
„To si neuvědomuji. Byla jsem tak sama se sebou, jak nikdy před tím. Kolem mne se stále míhala světla a já se zcela vzdala svému stavu.“
„Jak myslíte, že to mohlo dlouho trvat?“
„Nevím. Neměla jsem pojem o čase.“
Odmlčela se a já ji nalila do sklenice vodu. Napila se a ubrouskem si otřela rty.
„Mluvte dál,“ pobídla jsem ji.
„Dobře. Vybavuje se mi, že jsem najednou přistála na zemi a postavila se na nohy. Byla jsem v jakémsi temném prostoru. Kolem mne se míhaly stíny a slyšela jsem vzdálený šumot. Jakoby si mnoho lidí šeptem povídalo. Ale nerozuměla jsem ani slovo.
„Děsilo vás to?“
„Ne, ne, ovládala mne lhostejnost. Netečnost. Jen si pamatuji, že tam nebyla úplná tma, protože jsem rozeznávala tvary. Ale nezajímala jsem se o ně.“
„Takže jste se necítila už opuštěná?“
„Necítila jsem nic.“
Řekla to smutně a odevzdaně.Pohroužila pohled do sklenice s vodou a já ji chvíli nechala čas na přemýšlení. Z jejího pohledu jsem usoudila, že myslí na podrobnosti svého zážitku.
„A pak jsem spatřila před sebou mohutnou bránu se závorou . Nějak jsem tušila, že mám k ní jít, závoru zvednout ji a projít . Napínala jsem zrak. Jediná barva, která dominovala tomu prostoru byla temně zelená.“
„Ta sem ještě nepatří,“ ozvalo se odkudsi a ozvěna odrážela zvuk jasného hlasu, který se snad lidskému nepodobal. Jenomže já nechtěla zpět.“
„Říkala jste, že jsem měla pocit lhostejnosti.“
„Ano, to je pravda. Lhostejnost k mému prožitému životu. Ale ne sama k sobě. Já se nechtěla vrátit, byť by ten prostor působil děsivě. Došla jsem až k té bráně a sahala jsem na závoru.
„Ne, prosím tě, neotvírej bránu,“ slyšela jsem docela hlas mého přítele. Byl tak prosebný.
„Nechci zpátky,“ řekla jsem.
„Musíš. Ještě jsi všechno neudělala, co máš udělat.“
Silou mne otočil zády k bráně a strčil do mne. A tím samým saltem, tentokrát dopředu, jsem zase letěla zpět, pryč z toho prostoru.“
Zaryla si prsty do vlasů.
„Čím rychleji jsem unikala z toho prostoru, tím jsem si uvědomovala jasněji, že se vracím zpět do svého normálního života, plného starostí, nesvárů, zloby, nedorozumění, ale musela jsem.“
Na chvíli se odmlčela. Ano, člověk, který takové věci vyslechne, nemůže necítit něco zvláštního, co nesouvisí s běžným každodenním životem.
„Probudila jsem se kolem šesté hodiny ráno. Celá zpocená. Do pokoje už svítilo slunce a já se rozhlížela kolem sebe. Všechny věci byly na svém místě, ale přesto, všechno se mi zdálo jiné. Vstala jsem, uvařila si kávu a podle svého zvyku jsem se podívala na internetová zpravodajství. Ticho prořízlo zvonění mobilu.Přijala jsem hovor, ani jsem se nedívala, kdo mi volá.
„Hanko, jsi v pořádku?“
„To byl ten váš přítel, co stál u té brány a poslal vás zpět do života?“
„Ano, uhodla jste. Zeptala jsem se : proč si myslíš, že nejsem?“
„Zdál se mi nějaký divný sen,“ řekl mi a já jsem se ho neptala, o čem byl.
„Hanko, jsi tam?“
„Ano, jsem, Poslouchám tě,“ odpověděla jsem.
„Zdálo se mi,“ řekl,“že jsme byli spolu v nějaké divné jeskyni.“
„Prosím tě, ty jsi zase přetažený,“ odpověděla jsem. Neměla jsem nejmenší chuť jeho vyprávění poslouchat. Vždyť jsem byla ještě celá roztřesená z těch zážitků. Nyní, když jsem zase plně vnímala svou tělesnost jsem si uvědomila, jaká to byla podivná, chladná,bezcitná a nyní z mého pohledu, nesnesitelná hrůza. Byla jsem smířená ze smrtí, dokonce jsem ji podala ruku a nechtěla se vrátit zpět, jak jsem říkala.“
„Proč myslíte, že se vám to zdálo?“ zeptala jsem se ji.
„Těžko říci. Také jsem o tom uvažovala. Je pravda, že nějakou dobu jsem prožívala velmi těžké chvíle v práci. Byla jsem unavená a málo jsem spala. Až jsem se cítila a dně, tak jsem se svěřila právě tomu svému příteli. Vyprávěl mi, jaké má on problémy a shodli jsme se na tom, že by bylo nejlepší vyhledat nějaké osamělé místo v přírodě a opustit svůj každodenní stereotyp.“
„A hovořili jste o svých představách?“
„Ano, vlastně ano. Vyprávěl mi o jedné jeskyni v místě, kde žije, že tam se smí říkat pravda. Smála jsem se tomu. Docela dobře jsme se tenkrát bavili o svém úniku. Netušili jsme, rozhodně ne já, že se mi moje lehkomyslná touha promění v takový úděsný sen. Co si o tom vlastně myslíte?“
„Nuže. Když odhlédnu od všech učených pouček, od všech vysvětlení na základě vědeckých poznání, pak bych se přiklonila k tomu, že jste byli vyslyšeni. Možná, že jste v duchu vyslovili přání, vzhledem k vašim nedobrým prožitkům z běžného života, se vzdálit tomu všemu a možná také, že to bylo hodně silné přání. Vždyť jste říkala, že to začalo na nějakém večírku. Rozpoznávala jste jasně tváře, hlasy a prostředí. Ty šaty a ozdoby, které vás tížily, zosobňovaly tíhu starostí, problémů a zklamání, kterými jste procházela.A přiznala jste, že vám bylo nejlépe, když jste se stala ke všemu lhostejnou.“
„To je pravda, ten pocit si stále a nejsilněji pamatuji.Ale co tam dělal on?“
„On je vaším strážcem. Byl tam poslán, aby jste neprošla branou. Měla jste jen spatřit a zažít to, co jste si neuvědoměle přála.“
„Copak je to tak nebezpečné si něco přát?“ usmála se za celou dobu snad poprvé.
„Možná, že vaše pocity utrpení a nechuti k prožívání takového života, jaký jste nucena vést, byly tak silné, že oslovily vaše pomocníky. Vyslala jste signál zoufalství a touhy. Bylo vám předvedeno, jak by vypadal svět, kdyby se vaše přání naplnilo a nebo, v jiném ohledu, měla jste jedinečný zážitek umírajícího člověka.Jako varování.“
„Myslela jsem si to. Ale spíše bych čekala něco jako nebe.“
„A vy jste se dostala do opačného prostoru. Uviděla jste něco, co charakterizovalo rozpoložení vaší mysli. Temnotu, která vás ovládala vlivem vašeho nesmiřitelného postoje k problémům, které běžně prožíváte. A po tom snu máte nějaké změněné pocity?“
„Je to ještě příliš brzy, abych o tom uvažovala. Ale rozhodně necítím už tolik odporu a zloby, jako dřív. Myslím, že jsem ztratila vyhrocené negativní reakce a to si uvědomuji snad nejjasněji.“
„Takže, když to shrneme, dostalo se vám nejvyšší pomoci, jaké jste jen mohla žádat.“
„Ano, snad ano. Řekla bych, že je pravda,. že člověk nikdy neví dne ani hodiny, kdy odejde z tohoto světa a tak by se měl snažit si udržovat smírnou mysl.“
„Zřejmě si stále uvědomovat,“ doplnila jsem ji,“ že z jak naladěnou myslí bude odcházet, do takového stejného prostoru vkročí.“
„Kdybych to sama nezažila, tak bych tomu nikdy nevěřila.“
Usmála jsem se na ni.
„Někdo nahoře vás mám velmi rád a dal vám šanci.“
A myslela jsem to upřímně. Odcházela s večerem spokojená a její oči zazářily, když se loučila u dveří. Zamkla jsem za ni a vrátila se zpět do pokoje, kde jsme seděly. Uklidila jsem nádobí a pak si sedla do křesla. Přemýšlela jsem o tom všem a neměla jsem pocit, že jsem se v něčem mýlila. Vím, že člověk si má dávat pozor na to, co si v hloubi duše přeje a o co si vlastně říká.
© Maura, 2008