Čas vlků a ovcí - 7. a 8. díl
7.
Dala jsem se do prohlídky domu. Nevím, jak budu v něm dlouho bydlet a tak ho musím přijmout za svůj. Kolik bude ještě takových? V přízemí je kuchyň, jídelna, koupelna s toaletou, šatna. Otírám dveře do šatny a jsem překvapená, kolik tam visí šatů, kabátů a županů. No, když nesmím vycházet ven, alespoň si budu vybírat každý den, co se mi bude zrovna líbit. Pro začátek snad tento čínský župan z hedvábí a draky.
Ticho přerušuje tikot hodin a já nyní vím, že je to uklidňující zvuk. Tentokrát neudělám vlastní chybu, že budu přemýšlet o svobodě a "normálním" životě. Vezmu to jako filozofii určitého způsobu života. Nesmím propadnou paranoidním představám a vyvolávat si strach z každého hnutí v domě. Nesmím propadnout sama sobě. Nesmím ze sebou komunikovat tím si nahradit absenci jiných lidí.
Zvláštní, že mne nikdy takové věci nenapadaly. Ale nyní, v tam extrémní situaci si uvědomuji, že si musím vybudovat silnou psychickou obranu vůči samotě a nejistotě, nebo se zhroutím. Nebývala jsem nikdy silnou osobností, ale nyní se jí zřejmě stávám a dochází ke změnám v mém myšlení, v mé filozofii a v mém vnímání událostí. Pokračuji v prohlídce domu. Schodiště mne vede do prvního patra, kde jsou troje dveře. Můj pokoj, pak jakýsi salon a pracovna. Tyto dva pokoje nebudu obývat. Dokonce , jak cítím, se nich ani netopí. Pohled a postel ve mně vzbuzuje touhu si do ní lehnout a spát, ale já si uvědomuji, že si musím vybudovat takový režim, abych ani zbytečně nespala, ani zbytečně nebděla a spíš se snažila držet normální rytmus času, na jaký jsem zvyklá. Velká knihovna je pro mne příslibem dobrého čtení a zábavy a jinak není nic, o co se opřít. Kdybych pustila televizi nebo rádio, mohli by mne zaměřit, pokud se o to někdo pokouší. To vím od Roberta. A na co jsou mi nyní zprávy a filmy, když se mi svět obrací vzhůru nohama a já jsem nucena, ať chci nebo nechci, vybudovat vlastní, nadstandardní život?
Mám několik možností – překládat a nebo si číst, nebo si něco sama vytvářet a nebo dokonce i něco psát. Nikoliv však do počítače. To vím. Pochopila jsem, že je určen jen k mé práci.
V koupelně je teplo a vůně. Lehnu si chvíli do vany a budu přemýšlet. Voda je tak teplá a tak příjemná. Přeci jen je v tom velkém domě chladno.
Přemýšlím o tom, že se nesmím podat tyranii čekání na cokoliv. Raději se mířit s tím, že tento stav může trvat roky. Nebo do doby, kdy mne kdo zabije či do doby, než zabijí Roberta. Ale dosud jsem a živu a každý den je vzácný, to nyní vím. A proto s každým dnem musím zacházet slušně, poctivě a odpovědně.
Když jsem vyšla z koupelny, roztřásl mne chlad. Kéž by bylo už léto! A teď si musím udělat do večera program. Uvařím si čaj a dám se do překládání toho chmurného románu, Ne, nesmím si o něm nic myslet. Jak snadno, v té samotě, bych se ztotožnila s Annou. Ale ona není já. Já jsem silná, odolná a tvrdá. Jsem bezcitná. Ještě stále to spolehlivě funguje, i když ne v můj vlastní, lidský prospěch. Jde mi zřejmě o život a možná, že na mne závisí i mnoho jiných životů. V neposlední řadě zřejmě Robertův. Ale já vím, nyní vím, že svůj život neobětuji pro nic. I přes to všechno, nyní , když se cítím v ohrožení, mi záleží na tom, abych se ráno probudila do nového dne. Mám sílu, vnitřní sílu, kterou vybudovala moje rodina. Možná, že kdyby tomu bylo jinak, sáhl bych po něčem, co by to všechno ukončilo. Robert není rozhodně tím rozhodným závažím na váze pro nebo proti. K tomu, abych se rozhodla, jak to tak v této situaci vidím, nepotřebuji nic jiného, než projít svou bránou hluboko sama do sebe a položit si otázky mého bytí sama. Upřímně a bez skrupulí! Jsem to především já, kdo bude o tom rozhodovat. Nikdo jiný. Ani idea, byť sebevznešenější, ani láska, byť sebehlubší, ani strach, byť sebetěžší. Ale jeden jediný důvod, který mám já sama, který nesmí nikdo a ic ovlivňovat. To ostatní jsou jen chiméry. A tom jsem přesvědčená, na tom si stojím a jsem si tím jistá!
Zapaluji si cigaretu a přistupuji k oknu. Je krásně. Dýchám zvolna a i v té nesvobodě jsem svobodná! Přede mnou není brána, ale volnost, kterou nyní dobrovolně nevyužiji, protože není ještě čas k rozhodnutí. Čas, který nyní prožívám, je časem vlků a ovcí. Ale já si uvědomuji, že ovce nejsem.
8.
Jsem přesná a diskrétní, jak si Robert přál a přitom mám co dělat, abych se ovládala. Jeden den je jaké druhý. Ticho a prázdnota, jen ten román, který mi na dobré náladě nepřidá. Zprvu jsem Annu litovala, ale teď mi ty její nemožné postoje jdou strašně na nervy. A taky ten spisovatel! To si nemohl vymyslet něco humornějšího? Pořád zkoumám smysl těch slov a začínám mít někdy i obavy, jestli jsem to přeložila správně. Á, fobie nastupují! Musím si to hlídat. Kdybych měla alespoň nějakého psa, abych se měla o koho starat. Ale uvědomuji si, že kdybych musela odsud utíkat, prozradil by mne. Musím se poučit z minulých chybných postojů. Nyní jsem v pohodě, v bezpečí a dostatku. Mohla bych být a tom daleko hůř. Vždyť mám každé ráno na stole čerstvé pečivo a uvařenou snídani. Nic mi nechybí. Jen Robert ...
Usedám k počítači a otvírám rukopis, abych zahnala ty špatné myšlenky. Třeba se chvíli zaberu do práce a přestanou mne trápit obavy a úzkosti, které stále nastupují kvůli hloupostem.
"Sbalila si těch pár věcí, které byly jejím jediným majetkem. Neměla se už ani s kým rozloučit. Vyklízím pole, pomyslela si a ještě, než došla ke křížku, se za sebou ohlédla. Všude bylo ticho, jen ptáci zpívali nedalekém háji a slunce příjemně hřálo už v tomto časném jitru. Ale ona cítila nejen nevolnost, ale i strach,. Do městečka je to daleko a ona nemá peníze na autobus. Zřejmě bude mít co dělat, aby tam do večera došla.
"Paní, paní," volal a ni kdosi a ona se otočila. Dobíhal ji nějaký chlapec a ruřivě a ni mával oběma rukama. Zastavila se.
"Zde, paní," řekl udýchaně a podával ji objemnou obálku," zde vám posílá pan Artur peníze."
Chvíli se rozmýšlela, zda je má přijmout, ale pak si vzpomněla, že by neměla ani na běžné lékařské ošetření, natož na bezpečný porod a tak obálku přijala.
"Mám vám vyřídit, že vás vyhledá a pomůže vám."
"Děkuji," řekla a dala mu jednu z bankovek. Políbil ji ruku, protože byl chudý stejně jako ona."
Nejdřív mne to připadala jako nějaká telenovela, ale zdá se mi, že se to dobře nyní vyvíjí. Ačkoliv jsem si umínila, že nebudu hledat ty šifry, nedalo mi to, abych si několikrát zase nepřečetla text.
Byla jsem tak zamyšlená, že jsem vůbec nevěděla o tom, že Alex tiše vstoupil do mé pracovny. Ale když jsem ho najednou spatřila, hrozně mne to vyděsilo.
"Promiňte," řekl na omluvu a čekal, až se přestanu třást.
"Vy promiňte, byla jsem zabrána do překladu."
"Nesu vám dopis."
"Mně?" nemohla jsem tomu uvěřit. Určitě bude od Roberta, tím jsem si naprosto jistá. Opravdu, jeho písmo.
"Mluvil jste s ním?"
Pokrčil rameny a usmál se.
"Je v pořádku?"
"Ano," řekl jen a já rozlepila obálku.
"Drahá,
Do týdne tě čeká další stěhování. Ale do té doby potřebuji, abys přeložila kapitolu 7. Je to velmi důležité. Její překlad pošli obvyklou cestou.
Nevím, co říci ženě, která je nucena pokládat tak velké oběti a žít v nesvobodě a jistě i obavách. Jen to, že ji miluji, obdivuji a kořím se její odvaze. Věř, že ti mnoho lidí bude vděčit za život. Brzy se spolu shledáme. Proto buď statečná a silná. Alex ti se vsím poradí a pomůže při přesunu. .
Ro
Podala jsem mu dopis, on ho zase ihned spálil a popel odstranil.
"Tentokrát to nebude tak zlé. Nebudete tak sama. Bude vás chodit navštěvovat jedna žena, která vám bude dělat společnost. Pokud tedy budete chtít."
"Já nevím, Alexi, zvykla jsem si na samotu."
"Robert nechce, abyste si na ti zvykala a proto se vám snaží pomoci. Zachvíli by se vám to mohlo zalíbit a jak potom budete spolu žít?"
Pokrčila jsem rameny a bylo mi jasné, že jsem a tom tak, že každý náznak emoce mne rozpláčí.
"Sedněte si, budu tu s vámi jen chvíli. Pokud je mi to možné. Můžeme si povídat."
"Vlastně, Alexi, nemám o čem. Nebo tom, jak chodím po domě, jak se snažím dodržovat režim a předstírat si, že je všechno normální."
"Je to správný postoj. Jednou, až to všechno pomine, budete se muset nutit, abyste si šla třeb nakoupit do supermarketu. A nebo s přáteli si vyrazit na večírek. Bude to vždy už poznamenáno tím, co nyní prožíváte."
"Už jsem na to myslela. Ale to nevadí. Hlavně, že Robert žije."
Věděla jsem, že mi o něm nic bližšího neřekne, ale zkoumala jsem jeho pohledu nějaké náznaky skutečností, které mne zajímaly. No, nic, řekla jsem si. Všichni jsou tak úžasně disciplinovaní. A já se nemohu ubránit emocím.
"Nejhorší je zvládnout city," řekla jsem.
Přikývl a neřekl nic,. Raději jsem šla postavit na kávu. T němohra byla horší než ta samota, v které jsem uvízla.
Po jeho odchodu jsem šla umýt nádobí a rozhodla jsem se, že překlad nechám druhý den.